Asi by se to nemělo zakřiknout, ale existuje jistá naděje, že to Česká republika zatím zvládá. Takovým drobným příznakem, že otrnulo a chod společnosti se nezastavil, může být i aféra s výpovědí mluvčího pražské Filozofické fakulty UK Petra Kukala. 

Mluvčí s básnickým střevem napsal do novin fejeton, kde se vyznal z toho, že ženy v rouškách jsou pěkné jak „perské princezny“. 

Naivnímu pozorovateli by se zdálo, že takovým přirovnáním vnesl do atmosféry vítaný multikulturní aspekt, který by měl být právě ve filozofických kruzích oceněn. Vždyť ony papírové či hadrové náhubky, do nichž nyní funíme a slintáme bez výběru pohlaví, jsou opravdu v některých, ach tak obdivuhodných kulturách normou, byť jen pro polovinu populace. 

Mluvčí tedy ocenil a doporučil tolerantní a kultury sbližující pohled, což jistě není v rozporu s koncepcí Filozofické fakulty. Ani nedělal žádné islamofobní narážky, jak by si je asi nemohl odpustit autor této glosy. Prostě si jenom vzpomněl na ty žhnoucí temné oči vykukující z perských nikábů a domnívaje se, že to čtenářky pochopí, snad se jim to třeba bude i líbit, pointoval tím svůj fejeton. Fejetony totiž nějak končit musí, obvykle snahou o pointu.

Jenomže jak říká miláček správných lidí Justin Trudeau, žijeme v roce 2020… Napsat, že nikáb je o. k., je o. k., ale napsat, že českým ženám to v roušce sluší jak orientálním princeznám, to už bacha! Mluvčí sice ocenil kulturní rozmanitost, ale dopustil se vzápětí „sexistické objektivizace“. Ta spočívá zjednodušeně v tom, že se muž vyjádří, nebo to stačí jen naznačit, že je nějaká žena pěkná nebo že se mu líbí. V takovém výroku žena jistého zaměření, založení a vzdělání rozpoznává sexistický útok a snahu o podmanění, nebo řekněme to rovnou: výzvu, nechť je mu po vůli. Má to sice podobu po tisíce let provozované metaforické mluvy, na níž je založena krásná literatura, ale naše doba to konečně prokoukla. Houby metafory, houby poezie, houby fejetony, je to o moci! Je to o patriarchálním bullshitu!

I když by na to lecjaký poeta minulosti hleděl překvapeně, nejde v tom jeho opěvování ženských půvabů o nic jiného než o znásilnění, sice zatím symbolické znásilnění, ale to má jen krůček ke znásilnění skutečnému. Mluvčí tedy svým fejetonem de facto „znásilňoval ženy“, které ho dočetly do konce – na tom něco je, dalo by se říci, že každé čtení textu je svým způsobem jeho penetrace. Možná kdyby tam mluvčí napsal, že ženské vypadají jenom jako ženské s hadrem na ksichtě a že se na to nedá koukat, nevzbudilo by to takové pobouření, neboť by tím přece autor sděloval, že o zahalené, možná i nezahalené ženy nemá zájem. Pak by mohly být klidné a jejich safe space (bezpečný prostor) by byl neporušen a integrita v bezpečí. Z toho všeho plyne, že to člověk nemá v současném světě snadné, zahalený či nezahalený.   

Ale ještě jednu věc chci tady napsat. Bylo dost lidí, kteří sice byli přesvědčeni, že masová migrace je pro Evropu ničivá a uprchlické kvóty jsou špatné, ale bylo jim nepříjemné hádat se a vysvětlovat proč. Když vás někdo obviňuje, že jste xenofobní a krutý člověk, který se brání dějinné nutnosti a nechápe velké výzvy, nemáte moc chuti mu oponovat, že je to přesně naopak, že si totiž dovedete představit důsledky, ke kterým to povede. Vnucovaná solidarita v situaci, kterou způsobil někdo jiný, tehdy konkrétně vítačské Německo, nemohla vést k ničemu jinému, než že se jednomu do takové solidarity moc nechtělo – a nechce. 

Teď je ale situace jiná. Evropskou pandemii si evropské národy nezpůsobily a není za ni možné ani vinit tzv. elity. Je to věc společná, která se týká každého, kdo tady žije. Vypadá to, že nikoho neobejde a nevynechá. Liší se zřejmě míra toho, jak na jednotlivé státy dopadá a jak to zvládají. Některé nejspíš hůř, některé lépe, důvody mohou být různé. Ale to je teď vedlejší. Žádný stát, žádný národ v Evropě není ostrov a neměl by být osamocen. Představa, že se ta věc vyřeší izolovaně, je naivní. A i kdyby se třeba vyřešila, což je málo pravděpodobné, v jedné zemi, třeba v té naší, vědomí, že někde nedaleko to lidé odnášejí, je dosti těžko snesitelné. Teď je proto opravdu chvíle na to „být solidární“. S Evropou a Evropany. Konkrétně třeba nabídnout volné lůžkové kapacity, prý jsou, těm nejpostiženějším, třeba Italům. Dobrovolně a bez kvót. Bez ohledu na bruselskou administrativu, ale s ohledem na Evropu, ve které chceme ještě nějakou dobu všichni žít.