Umění a kritika

První vlaštovka

V Česku vyrostly první čtyřpodlažní bytové stavby ze dřeva. V pražských Řeporyjích je postavila česká pobočka rakouské developerské společnosti UBM Development, která má za sebou řadu význačných dřevostaveb velkého měřítka. Projekt Timber Praha naznačuje, jakým směrem se u nás bude ubírat výstavba nejen bytových domů. Dřevostavby mají jednu charakteristickou vlastnost, díky které je poznáte i se zavázanýma očima. Uvnitř ihned cítíte nezaměnitelnou vůni dřeva, a to i v případě moderních developerských projektů.

Smutná coura Gabriel García Márquez

Gabriel García Márquez zemřel v 17. dubna 2014 v pozici velkého globálního spisovatele, jenž své nejlepší dílo, Sto roků samoty, napsal před čtyřiceti lety. Hned po vydání (1967) se z něj stal román století, který už nešlo překonat. García Márquez samozřejmě psal dál, ale na všechno, co napsal, padal stín toho gigantu. Novela Uvidíme se v srpnu je posledním textem, který kolumbijský spisovatel napsal, v předmluvě líčí její zrod spisovatelovi synové Rodrigo a Gonzalo.

Anarchofeministický manifest, krásy i běsy, smrt jako blahodárný efekt

Posledně jsme si tu listovali edičními plány Arga a Hostu, nyní se podíváme, co nejzajímavějšího do konce roku chystají v nakladatelství Albatros, Paseka, Odeon a Torst. A začneme zostra. Nová kniha Virginie Despentesové se jmenuje Teorie King Konga a jistě mile překvapí české huráfeministky typu Lindy Bartošové. O nezdolné síle žen lze totiž psát i bez patosu, sebelítosti a nicneříkajících výkřiků o smrti patriarchátu. Despentesové letos v českém překladu vyšel poslední díl její trilogie Život Vernona Subutexe, teď přichází s anarchofeministickým manifestem.

Docela dobře nasolený Hallstatt

Lodní přívoz pod železniční stanicí Hallstatt se rychle zaplnil Asiaty, ti okamžitě vytáhli mobily a začali všechno natáčet. Já jsem ho vytáhl taky a natáčel jsem je. Ale jen chvíli, neboť jsem se brzy otočil ve směru plavby a sledoval tu blížící se nádheru. Protože sice můžeme s Babičkou, tou od Němcové, opakovat, že celý svět Páně je krásný, tedy skoro, ale tenhle pohled přes Halštatské jezero na Hallstatt, na ten jezerní klenot, zasazený jako podivný krystal do lůna Solné komory, ten je opravdu krásný mimořádně.

Salaš

Překonáváme horský masiv nekonečnou hodinou strávenou v serpentinách a fabia se v albánských horách má co otáčet. Se soumrakem se před námi otevře několikahektarová náhorní plošina skrytá mezi štíty, která je pro pastvu jako stvořená. Taky jí vévodí salaš, na kterou míříme. Poslední paprsky slunce nás doprovázejí na pár set metrech kamení, které škodovce úplně nešmakují, zdánlivě tady takové auto nemá co dělat. Vmžiku se setmí, ovčák přinese plechovou odlívku rakije a ponechá nás osudu.

Bizarní poklady

Divnosti a jinakosti, to je výmluvný název jedné ze sekcí letošního festivalu Film a architektura, který ke konci září zavítá do desítek měst v Česku i na Slovensku. Součástí této sekce je i dokument Soviet Bus Stops, který představuje fenomén architektury autobusových zastávek v postsovětských zemích. Kanadský fotograf Christopher Herwig podnikl roku 2002 cyklistickou túru z Londýna do Petrohradu. Cestou narážel na malé objekty rozmístěné v krajině i ve městech.

Nad vrcholky všemi – stanul C. D. Friedrich

Nad vrcholky všemi je klid… Tak začíná slavná Goethova Poutníkova noční píseň, lyrická báseň, jež je považována za začátek evropského romantismu. O padesát let později se v české poezii ozývá Máchovým veršem Byl pozdní večer, první máj… V čase mezi Goethem (1780) a Máchou (1836) se na jeden vrcholek postavila také postava asi nejslavnějšího (nejcitovanějšího a nejironizovanějšího) německého obrazu vůbec – hypoteticky mu může konkurovat snad jen Dürerův autoportrét z mnichovské pinakotéky – Poutník nad mořem mlh.

Pivní paměti

Když J. S. Machar (1864–1942) vydal paměti Konfese literáta (1901), bylo mu 37 let. A když se začal za svým dětstvím a mládím ohlížet literární formou Vladimír Macura (1945–1999), byl jen o trochu starší. Kdo se kdy setkal „jen“ s Macurovým dílem, ať literárněhistorickým, ať beletristickým, ať překladatelským (z estonštiny), vystačí si s knihami.

Všude samé knihy

Je to smělý plán. Ještě než bude první nebožák poslán do skladu v Bille pro výzdobu, budeme na Vánoce lákat my. Na nadcházející měsíce se v nakladatelstvích totiž těší snad ještě o něco víc než v těch supermarketech, brzy přijde říjnový Knižní čtvrtek, knihkupectví se postupně zavalí desítkami novinek, znenadání se vynoří i všemožné ankety o knihu roku, do toho ten pověstný shon, co si budeme povídat, potřebujete průvodce.

Magorský den v Humpolci

Když na začátku šedesátých let přijeli filmaři do Humpolce a bavili se s místní mládeží, řekl jim do kamery jeden vytáhlý mladík v černém svetru, že v Humpolci je hrozná nuda, neboť náměstí má tvar čtverce, takže se ani nedá chodit dokola. Ve filmovém týdeníku tento originální výrok odvysílali (začínalo trochu tát), takže hoch se stal ve svém městě proslulým.

Čílko

Po celý rok je čílko absolutně nenápadným keřem s naivně zelenými drobnými lístečky, který naprosto zaniká mezi gigantickými čepelemi baroty. Že nevíte, co jsou „čílko & barota“? Rostou spolu v patagonské divočině Jižní Ameriky a těžko hledat kontrastnější dvojku. Vzpomeňte si na listy lopuchů, které jste nosili coby deštníky jako děti, a násobte třeba deseti. Jsou to obří listy vyskytující se na březích řek, nádržních svahů podél silnic a v různých drolinách tu či onde pod skálou, kde je aspoň trochu vlhčeji.

Bez předsudků

Do kin vstupuje dokumentární film, který u nás z pohledu architektury nemá obdoby. Navzdory velmi širokému a obtížně uchopitelnému tématu poválečné architektury v někdejším Československu dokázal režisér Jan Zajíček ve svém snímku představit stěžejní momenty a stavby tří dramatických dekád a citlivě vykreslit životní peripetie a silné příběhy jejich hlavních aktérů.

Vousaté dítě, co umělo dřív psát než mluvit

Pokud existuje nějaké tuzemské básnické nebe, pak nejcennější hvězdou na něm je básník Ivan Wernisch (nar. 1942). Její jas vykazuje rysy jistého samotářství, perifernosti a okázalého nezájmu o to, zda na ni někdo hledí, či nikoli. Občas se tomu všemu potutelně ušklíbne a schová se zas za mraky svých dlouhých vousů.

Umění direktů a háků

O tom, že malíř a sochař Jiří Sozanský (nar. 1946) chová lásku k boxu, a to nikoli platonickou, obdivovatelé jeho umělecké tvorby snad vědět nepotřebují (mimochodem, možnost spatřit nové dílo pražského rodáka se naskytla 21. srpna t. r., kdy byla na Kampě poblíž galerie založené Medou Mládkovou slavnostně odhalena působivá dvojplastika připomínající oběti sovětské agrese v roce 1968 i tuzemské policejní brutality o rok později).

Neměli jsme žádné peníze, jen nápad. A nakonec je z toho studentský Oscar, říká spolurežisér Horák

Filmu režisérů Pavla Sýkory a Viktora Horáka se podařil nebývalý úspěch, po letech získal pro český film ocenění americké Akademie filmového umění a věd. Snímek Krajan porazil řadu zahraničních konkurentů a vyhrál studentského Oscara v kategorii hraných filmů. „Chtěli jsme poukázat na to, že každý pohled a každá strana má nějakým způsobem svůj názor, který pro ně může být relevantní,“ popisuje v rozhovoru s deníkem Echo24 jeden z režisérů a zároveň náš redakční kolega Viktor Horák.

Triumf zla

Chytl se vás s deštivými a šedivými dny splín? Nezoufejte, jsou tu lidé, kteří na tom vždycky budou hůř než vy. Třeba takový Alfred Kubin. Ten člověku při návštěvě Vídně skoro i zkazí chuť na řízek. Výstava odhaluje pohled tohoto rodáka z Litoměřic na vše, co je marné a děsuplné. Tedy na život.

Domácí a hosté

Celík je přehlíženou žlutě kvetoucí kytkou našich humen, roste na stráních, okrajích lesa, světlinkách a pasekách. Vzrůstem a silou umí být poměrně výraznou kytkou a jeho štíhlá nevětvená květenství ho na první pohled odlišují od jeho péřitého příbuzenstva s metlami květů. V mnoha varietách prochází celým eurasijským prostorem a všude léčí neduhy ledvin.

Sluneční bůh ve Wachau

Na blankytné obloze se vznášel citronově zlatistý vůz tažený bělostnými oři. Člověk musel mhouřit oči, aby se před vším tím jasem ochránil. Bylo to, jako když je na stropě hodně výkonná žárovka nebo tam někdo rozprskl na rozžhavenou plotnu vajíčko a to se pomalu smažilo, proměňujíc se ve volské oko. Nebylo to ale rozpálené letní nebe nad podunajskou krajinou, které opravdu vydatně žhnulo, tady šlo o gigantickou nástropní fresku nad císařskými schody v klášteře Göttweig. To je jeden z těch dolnorakouských barokních klenotů nasázených podél Dunaje v krajině zvané Wachau.

Dřevěný pionýr

V okrajové části Osla vyrostla stavba pozoruhodná progresivním konceptem ekologické šetrnosti. Na první pohled velmi nenápadná kancelářská budova je takřka výhradně ze dřeva, a to i včetně hřebů a technických spojů. Stavba je navíc navržena tak, aby ji bylo možné po jejím dožití celou rozebrat a materiál z ní znovu použít nebo šetrně zlikvidovat.

Milý pane Josefe!

Čtrnáct dní po smrti Václava Havla přišla z Kanady zpráva, že 3. ledna 2012 tam ve věku 87 let zemřel Josef Škvorecký. Dva tak rychle po sobě následující odchody jako by symbolizovaly konec té éry české kultury, v níž těm dvěma patřila klíčová role. Každému samozřejmě jiná, ale v něčem se přece jenom překrývající a v lecčem i velmi blízká. Byli to možná dva poslední velcí aktéři literatury jako společenského jevu par excellence, spisovatelství jako svého druhu národního poslání, národní záchrany.

Rozlámaná realita

Mám pro vás dobrou a špatnou zprávu. Chcete jako první třeba tu špatnou? Tak tedy v neděli 8. září skončila ve vídeňské Albertině úchvatná retrospektiva Gregoryho Crewdsona. A teď ty dobré zprávy. V německém Kunstmuseum Bonn bude tatáž výstava k vidění příští rok (od 9. 10. 2025) a do té doby si lze kvalitně ukrátit čas s touto knihou. Ta totiž nabízí mnohem víc než pouhý sborník zmenšených fotografií, dokonce si troufám tvrdit, že lepší publikaci o fotografii si letos asi nepořídíte.

Rodina je temná věc

Isaak Babel kdysi napsal, že rodina je temná věc. Pokud toto tvrzení převedeme do současné doby, společnost mu dává spíš za pravdu, ale trochu zjednodušeněji a možná i hloupěji. Přívlastek temná v kontextu rodiny nahrazuje něco jako nefunkční, přežitá nebo zastaralá. Být temný přitom v tom výroku neznamená jen nástroj útlaku, traumat a bolesti. Babelův bystrý komentář v sobě jistě obsahuje něco zlověstného, ale zároveň i metaforicky produktivního v tom smyslu, že rodině přisuzuje i jakousi psychoanalytickou archetypální hloubku. Ta se nemusí zrcadlit pouze ve fatalistickém odmítání, ale i v nějaké prapůvodní síle, jíž jsme postiženi/obdarováni úplně všichni. V autorské inscenaci brněnského Divadla 3KK nazvané Franz Kafka žije! – Žranice je rodina vykreslena na pozadí šikany, drbů, patriarchátu a neschopnosti sebelásky.

Hugova astmatická láska k Brnu

Z Brna pocházeli dva moji nejoblíbenější herci klasického typu, Karel Höger a Hugo Haas. Oba sice odtamtud odešli, Haas už po dvacítce, Höger jako pomalu čtyřicátník, ale Brno je utvořilo a jistě v nich hodně brněnského zůstalo. Je to slyšet v jejich řeči, v její měkké a jak jen možno líbezné moravské intonaci, která ovšem u obou byla dokonale kultivovaná a zjemnělá, tedy žádný hantec, nebo když, tak jen trochu, ale ta nejlibozvučnější forma češtiny. Vůbec si myslím, že lidé na Moravě mluví pěkněji a zpěvněji, i když už i to bohužel mizí, skoro všichni už mluví, jak slyší od Pražáků čili Švédů v televizi nebo na YouTube nebo kde všude.

Čeští umělci se představí v Benátkách na výstavě Confluence

V italských Benátkách se propojí umělecké a vědecké přístupy s důrazem na ochranu přírody. Cílem interdisciplinární výstavy s názvem Confluence, která v galerii Marignana Arte potrvá od 6. do 30. října, je ukázat, jak mohou umělci přispět k řešení environmentálních problémů skrze svou tvorbu, aniž by projekt sklouzl k aktivismu. Výstava se zaměřuje na pozitivní aspekty adaptace přírody a její schopnost reagovat na lidskou činnost.

Rdesno

Zní to možná jako češtinářská rozmarnost, že někde mezi divno a blaho by leželo i rdesno. Drsně rvavé ale ono na první pohled není, i když na druhý pohled ano. Zrovna tak máte vůli nevěřit básníkovi, že měla oči „krásně rozestlaný“, a přece mu nakonec uvěříte. Takhle nějak si zkuste představit rdesno. Štíhlá až přeštíhlá, tanečně velice nadaná květenství drobných kvítků nadekorovaných kolem dokola koukolem a ty si tak čnějí nebo se vrtí nahoře na té kytce jeden vedle druhého. No a to bývaly časy, kdy se jenom vrtěla, ale ty už jsou pryč, protože člověk si přál zas o něco víc.

Památka na odstřel

Vymlácená okna, plesnivé stěny, hory odpadků. Takové scenerie čekají na ty, kteří se odhodlají dírou v plotě vejít do jedné z nejnákladnějších a nejmodernějších staveb prvorepublikového Československa. Případ funkcionalistického klenotu ukazuje v první řadě na bezzubost památkové ochrany i veřejné správy u našich sousedů.Musel to být pohled, ze kterého šla hlava kolem. Většina lidí, kteří začátkem třicátých let nově otevřený lázeňský dům navštívili, totiž neměla příležitost se s něčím podobným dosud seznámit.

Nick Cave a koktání svaté Kateřiny

Pište knihy jenom tehdy, pokud v nich chcete říct věci, s nimiž byste se nikdy nikomu nesvěřili. Tahle maxima formulovaná rumunským filozofem Emilem Cioranem mi poslední dobou z různých – většinou s žurnalistikou nesouvisejících – důvodů leží v hlavě. Je to výzva k odvaze v umění. Ale odvaze k čemu? Cioran viděl svět a život hodně černě, možná tedy jde o odvahu přiznat v tvorbě to nejhorší o sobě – jak nízko je moje dno, jak hnusně to tam vypadá a jak je to přitom fádní a všední. Třeba.

Historikova hygiena

V leckteré soukromé knihovně asi dodnes straší dvousvazkové Politické dějiny světa v datech, kolektivní práce českých historiků dovedená od starověku až do roku 1973 a vydaná v roce 1980. Je to výmluvná vizitka české marxistické historiografie z let sovětské okupace. Nebyl by důvod lézt pro ni po žebříčku k regálu až u stropu, sfoukávat z ní prach a listovat 1825 neilustrovanými stránkami – nebýt toho, že vedoucím čtrnáctičlenného týmu, který ji sepsal, byl Miroslav Hroch, jenž se teď ohlíží za svou kariérou ve Vzpomínkách (podtitul) nazvaných nepřiléhavě Jak jsem to tenkrát viděl.

Existenciální pop, slovenský srandismus, divák Kafka

Chytrý pop? To tak! Poučen letním sluchovým terorem od Taylor Swiftové a Charli XCX, přistupoval jsem k momentálním miláčkům britské hudební kritiky se značnou rezervou. Jaké bylo moje překvapení. Magdalena Bay tvoří zpěvačka Mica Tenenbaumová a multiinstrumentalista Matthew Lewin, kteří jsou pracovními i životními partnery a jejichž záběr je skutečně široký, od diska 70. let až po hravou estetikou Y2K (vizuální pojetí „retro technologií“, inspirované lehce bizarními představami o budoucnosti z konce 90. let).

Představa aeroplánu v Jaroměřicích nad Rokytnou

Můj prostějovský děda, profesor jazyků, moravský katolík, mystik a antisemita, byl velký ctitel Otokara Březiny, což spolu všechno souviselo. Pamatuju si, jak při našich hovorech u stolu zvedl prst a pronášel třeba: Nikdo v celé poezii evropské, možná ani světové, nevyjádřil jednotu duše a kosmu v takové celistvosti a hloubce, nikdo tak neprocítil a nepojmenoval sounáležitost lidstva na jeho bolestné cestě k vyšším cílům duchovním jako velký mistr a zasvětitel Otokar Březina. A pak řekl: Ty, Jirku, řekni tatovi, jestli by nás neodvezl do Jaroměřic, ještě jednó bych se tam rád podíval…

Zpět na hlavní stranu