Dav, který zaplnil Trafalgarské náměstí a okolní ulice, byl početný. Policie jej později odhadla na dvě stě tisíc lidí. Jak přicházeli další a další účastníci protestu, nálada se měnila, od anglicky poklidné až ke konfrontační. Kolem čtvrté odpolední začala jízdní policie vytlačovat dav do rohů náměstí, v 16.30 do shluku lidí vjely čtyři policejní dodávky. Demonstranti na ně zaútočili tyčemi. Během pár desítek minut se pokojný protest změnil v násilnosti.
Před 40 lety zažily Spojené státy první (a zatím poslední) havárii jaderné elektrárny. Sedm let před Černobylem. Ale začít musíme na jiném konci světa. Dne 6. října 1973 ve 14.00 místního času, právě na největší židovský svátek Jom kipur, se Stát Izrael nečekaně ocitl ve válce na dvou frontách. Kvůli katastrofálním chybám rozvědky se vedení země dozvědělo o útočných úmyslech Egypta a Sýrie jen krátce předtím, než se přes Suezský průplav a hranice Golanských výšin převalily početné armády nepřítele.
Nyní se nám politika vrací ve své syrové podobě, polarizované, emocionální, nenávistné, vášnivé a možná i násilné. Tradiční „černí a rudí“ jsou ovšem v tomto souboji pouhou kulisou obklopující ring.
Také tento text je dítětem internetu. Zabývá se jím, čerpá z něj informace, byl vytvořen v elektronické verzi a po síti poslán do redakce, odkud byl – rovněž po síti – poslán ti tiskárny. Historie internetu je však poměrně krátká.
Koncem roku 2017 byl hollywoodský herec a scenárista Kevin Spacey vymazán z již dotočeného filmu Všechny prachy světa (All the Money in the World). Veškeré scény, ve kterých hrál, byly vystříhány a sehrány znovu s jiným hercem. Důvod? Spacey byl obviněn několika mladými muži ze sexuálního obtěžování.
U přijetí Volsteadova zákona scházela osoba nejvýznamnější – prezident. Woodrow Wilson totiž zákon, který měl uvést do praxe právě přijatý 18. dodatek ústavy, vetoval. Kongres však může prezidentské veto přehlasovat, a tak se také stalo; v roce 1919 byly dvě třetiny kongresmanů příznivci suchého zákona. Začala éra prohibice.
Hnutí studentů proti klimatickým změnám, odstartované Gretou Thunbergovou a oslavované tak rozsáhle v médiích, mi připadá jako moderní emocionální ekvivalent dětské křížové výpravy.
Viktor Orbán poskytl aktuálnímu vydání listu Welt am Sonntag rozsáhlý rozhovor, což je samo o sobě netypické. Běžným Orbánovým způsobem, jak deklarovat postoje maďarské vlády zbytku světa, jsou proslovy. Od rozhovorů je tu hlavně Peter Szíjjártó, ministr zahraničí, který přes svůj poměrně mladý věk (je mu čtyřicet) zastává pozici šéfa maďarské diplomacie již skoro pět let. Rozhovor s Orbánem vyšel v dost napjaté politické situaci. Evropská lidová strana (EPP), jejímž členem Orbánova strana Fidesz je, právě řeší otázku, zda Maďary vyloučit či nikoliv.
Poslední zbytky Islámského státu čelí na Blízkém východě vojenské anihilaci. To je dobře; na to si můžeme připít nějakým tím nápojem, který by podle šaríjského práva byl striktně zakázán. Ačkoliv tamní režimy zdaleka neodpovídají evropské představě právních států, byl IS i mezi nimi krvavou výjimkou, opravdovým velvyslancem z pekel.
V říjnu 1971 se v rozvalinách antické Persepole sešla velmi vybraná společnost: králové, princové a emíři reprezentující 27 monarchií, prezidenti a viceprezidenti dalších desítek států. Byli mezi nimi i Ludvík Svoboda a Josip Broz Tito. Bylo zde pro ně připraveno luxusní stanové městečko, stoly přetékaly lahůdkami. Jedla se křepelčí vajíčka plněná kaspickým kaviárem, račí ocásky, pečené jehněčí s lanýži a pávi nadívaní foie gras, pilo se šampaňské a koňak značky Princ Evžen.
„Ve jménu Božím sděluji všem statečným muslimům světa, že autor Satanských veršů, textu sepsaného a vydaného proti islámu, prorokovi islámu a koránu, spolu se všemi vydavateli a nakladateli, kteří vědí o jeho obsahu, jsou odsouzeni k smrti. Volám všechny odvážné muslimy, ať jsou ve světě kdekoli, aby je bez prodlení zabili, aby se už nikdo více neodvážel urážet svatou víru muslimů. Kdokoli při této činnosti zemře, bude z vůle Boží mučedníkem. Kéž je s vámi mír a požehnání Alláhovo. Ruholláh al-Musáví al-Chomejní.“
Diplomatický konflikt mezi Maďarskem a Švédskem je svým způsobem zábavný, ukazuje ale ideologické rozdělení současné Evropy, ve kterém těžko hledat společný střed. Nejde o nic méně než o pojetí národního státu.
Projekt německo-ruského plynovodu Nord Stream 2 vyvolal v Evropské unii značné kontroverze. Mimořádně rozhořčeni jsou jím Poláci, z jejichž hlediska představuje hned trojí problém.
Ostrov pokrytý džunglí byl po celá staletí na okraji zájmu místních sultánů a rádžů. Na místě dnešní megalopole rostl divoký tropický les. Na pobřeží se uchytil drobný nárůdek rybářů, kteří si občas přilepšili nějakým tím pirátským útokem na neopatrnou loď. O připojení ostrova se sporadicky pokoušel nějaký sousední vladař. Z té doby se zachovala jedna slavná památka, pískovcový kámen (Singapore Stone) pokrytý neznámým písmem. Dnes se ani neví, zda zachycený text je psán sanskrtem, nebo starou javánštinou.
Pražské vedení se po schůzce se zástupci developerů shodlo na tom, že hlavní město potřebuje centrální stavební úřad. Pomoci má v jednom z největších současných problémů, jímž je nepřiměřená délka při vydávání stavebních povolení. S nápadem souhlasí i opoziční strany, podle kterých by návrh mohl pomoct s bytovou výstavbou. Zástupci ODS a hnutí ANO však varují, že bez spolupráce s městskými částmi se nápad stane jen „byrokratickým molochem“.
Už starověké státy vybíraly poplatky a daně. Bez příjmů se neobejde žádný režim, ať už je to absolutní monarchie se Synem Slunce sedícím na zlatém trůně, nebo oligarchie benátských kupců. Podstatnou otázkou vždy bylo, co zdanit a jakým způsobem.
Na počátku byla dioda, elektrotechnická součástka se dvěma elektrodami, katodou a anodou. Zapojíme-li ji do obvodu jedním směrem, proud hladce prochází, kdežto v opačném směru je téměř nevodivá.
Výzva třiceti intelektuálů, zveřejněná 25. ledna 2019 v několika největších evropských novinách, je zajímavou momentkou naší doby.
V roce 1995 vydalo nakladatelství MIT Press dost zvláštní knihu. Jejím autorem byl jistý Phil Zimmermann a obsahovala pouze zdrojový kód v programovacím jazyce C. Massachusetts Institute of Technology, podstatně prestižnější a proslulejší bratříček našeho ČVUT, vydává technické literatury spoustu. Pro laiky bývá obvykle nesrozumitelná, specialisté si v ní ovšem čtou. Zimmermannova kniha byla výjimkou: nebyla totiž určena primárně lidem, ale počítačům.
O Vánocích roku 1492 najela loď Santa María na mělčinu a musela být opuštěna. Bylo to nepříjemné, protože na zbylé koráby se všichni Španělé nevešli. Kolumbus se tedy dohodl s místním náčelníkem, kasikem (něco jako kmenový kníže) Guacanagarim, že 39 mužů nechá na místě. Zřídili si zde provizorní pevnůstku jménem Navidad, Vánoce. Při svém návratu o rok později už ji zde nenašel; sousední kasik Caonabo totiž Španěly přepadl a vyvraždil. Byla to být první prolitá krev v dlouhé řadě válek.
Letošní sraz světových elit ve švýcarském Davosu se zabývá otázkou klimatických změn a tzv. globalizace 4.0, což je pěkné „buzzword“, pod kterým si každý představí něco jiného; o takových pojmech se samozřejmě ve slušné společnosti rokuje nejlíp. Už první den nám přítomní finančníci sdělili, že růst sice zpomaluje, ale recese nehrozí. Kdybych byl burzián, asi bych v tuto chvíli začal shortovat, co jde, protože čím větší frekvence ujištění, že se nic neděje, tím méně jim věřím. Se svou opatrnickou povahou si na to ale netroufám. Štrozok je štrozok, jak by řekli Valaši.
Od úsvitu lidského pokolení až do první poloviny 19. století existoval jen jediný způsob, jak natrvalo zachytit nějakou scénu či událost: práce živého umělce. Výsledkem mohla být mozaika, socha nebo obraz, ale za jejím zrodem stála vždycky lidská ruka a lidská mysl. Kdo ví, jak skutečně vypadali dávní králové, papežové a šlechtici? Ten, kdo je maloval, míval důvod jim lichotit.
„Je patrné, že sněmovna nepodporuje tuto dohodu. Ale dnešní večerní hlasování nám neřeklo, co vlastně sněmovna podporuje. Ani to, jak – či vůbec zda – hodlá respektovat rozhodnutí britského lidu, jež padlo v referendu, o jehož konání parlament rozhodl.“
V prosinci 2018 se starosta městské části Köln-Ehrenfeld, sociální demokrat Josef Wirges, setkal s představiteli náboženské organizace DiTiB, aby s nimi trochu urovnal vztahy po mediální kalamitě ze září téhož roku. Šlo o dojem, který po sobě zanechal turecký prezident Erdogan při slavnostním otevření velké kolínské mešity. Účast na akci tehdy postupně odvolali všichni pozvaní politici z německé strany a výsledkem byla velká Erdoganova ego-show, tedy žánr, který v Ankaře zvládají na jedničku s hvězdičkou.
Dva mladíci, Steve Wozniak a Steve Jobs, založili firmu Apple 1. dubna 1976 v garáži Jobsových rodičů. Radil jim přitom čtyřicetiletý inženýr Ronald Wayne, jehož podíl na firmě činil deset procent. O dva týdny později však Wayne došel k názoru, že projekt je příliš riskantní, zejména kvůli turbulentním osobnostem obou zakladatelů. Na rozdíl od Wozniaka a Jobse měl Wayne nějaký majetek, po kterém by v případě dluhů skoro určitě pásli věřitelé. Proto raději svých deset procent prodal Wozniakovi a Jobsovi za 800 dolarů.
Oficiálním počátkem plánů pro zavedení jednotné měny byla Maastrichtská smlouva z roku 1992, která zároveň měnila stávající Evropská společenství na Evropskou unii. Už na svém samotném počátku mohla selhat.
Čtvrtého srpna 1914 vyhlásila Velká Británie válku Německu. Důvodem bylo narušení belgické neutrality, kterou byla ostrovní říše smluvně zavázána chránit. Tím se konflikt mezi evropskými velmocemi, do nějž už byla zatažena Francie, Rakousko-Uhersko a Rusko, stal definitivně světovým. A to znamenalo i boje v koloniích. Německé císařství se do závodu o zisk mimoevropských kolonií zapojilo pozdě. Na americkém kontinentě nezískalo teritoria nikdy, ten byl už příliš pevně rozdělen mezi Anglosasy a Hispánce.
Prvního ledna 2019 přistála na odvrácené straně Měsíce čínská sonda, která má za úkol jej prozkoumat. K podobné misi se aktuálně chystá Indie a v pořadí je i malé vozítko z Izraele, sestavené soukromým týmem, které má k Měsíci vynést raketa společnosti SpaceX Falcon 9. V letovém plánu na další léta jsou i Němci, Američané a Japonci.
Musím přiznat, že momentální panikaření kolem značek Huawei a ZTE ve mně vzbuzuje určité pobavení. Ne snad, že by bylo liché – spíš proto, že mezi lidmi zabývajícími se bezpečností IT se otázka možných „backdoorů“ v hardwaru probírá už asi dvacet let. Humorný prvek je v tom, jak si toho najednou všimli politici a jaké haló kolem toho dělají. Jako by ten problém byl nový; není, ani trochu. Je naopak notně přenošený, asi jako diplom studenta, který konečně ve dvaadvacátém semestru udělal s odřenýma ušima státnice.
Hvězdný žurnalista německého Spiegelu Claas Relotius lhal. A tím nemyslíme lež typu „rozhodně jsem se po třetí sklence vína na redakčním večírku nelíbal s Hannelore z účtárny, miláčku můj“. Kdybychom měli kádrovat libovolné odvětví podle banálních nepravd, nezbylo by nám mnoho profesionálů, ani v novinách, ani na kardiologické klinice či čert ví kde. Relotiusův hřích byl ale vážnějšího rázu, dotýkal se jeho integrity coby novináře.
