V říjnu 1971 se v rozvalinách antické Persepole sešla velmi vybraná společnost: králové, princové a emíři reprezentující 27 monarchií, prezidenti a viceprezidenti dalších desítek států. Byli mezi nimi i Ludvík Svoboda a Josip Broz Tito. Bylo zde pro ně připraveno luxusní stanové městečko, stoly přetékaly lahůdkami. Jedla se křepelčí vajíčka plněná kaspickým kaviárem, račí ocásky, pečené jehněčí s lanýži a pávi nadívaní foie gras, pilo se šampaňské a koňak značky Princ Evžen. O catering se staral pařížský restaurant Maxim.

Šáh Muhammad Rezá Pahlaví se svou ženou Farah slavili významné výročí – 2500 let trvání perského státu. Monarchie, kulturní centrum Středního východu, však slavila i proto, aby něčím překryla vnitřní nejistotu. Modernizace kombinovaná s extrémním přírůstkem obyvatelstva destabilizovala zavedené mocenské poměry. Čím dál hlasitější nespokojenost s uspořádáním země se už nedala potlačit represí proti jednotlivým disidentům. Pod povrchem bujela celá revoluční hnutí.

Persepole byla jako místo konání oslav vybrána také proto, že ležela daleko od osídlených oblastí země a dala se snadno hlídat. Superdrahá akce, jejíž náklady se odhadovaly na 20 milionů tehdejších dolarů, podráždila obyvatelstvo stále ještě chudého státu a přilila další kapku do poháru lidové zášti, který už se nebezpečně plnil. „Ďáblův festival,“ komentoval událost ze svého exilu v iráckém Nadžafu jistý Ruholláh Chomejní. Neuplynulo ani deset let a role se vyměnily – pánem Teheránu byl on a šáhova rodina se ocitla ve vyhnanství.

Poslední dynastie

Otec šáha Muhammada, Rezá Šáh, byl původně generálem kozácké jízdy. Dal se na politiku a s podporou armády dosáhl pozice ministerského předsedy; ani to mu ale nestačilo, a tak v roce 1925 přesvědčil tehdejší parlament (medžlis), aby formálně sesadil předešlého vladaře z dynastie Kádžárovců a nahradil jej – kým jiným než Rezou Šáhem.

Rezá Šáh se pustil, podobně jako jeho západní soused Atatürk, do razantní modernizace své země. Po vědecké a technické stránce tehdejší Persii „ujel vlak“, což znamenalo neschopnost se účinně bránit Evropanům. Ačkoli se Persie nikdy nestala kolonií, vděčila za svoji formální nezávislost jen tomu, že ani před první světovou válkou se velmoci nedokázaly domluvit, komu vlastně země připadne. Měly však Persii rozdělenou na „zájmové oblasti“, v nichž vykonávaly vliv.

V květnu 1908 objevil anglický geolog George Reynolds v perské poušti bohaté ložisko ropy a o pět let později začala v Abádánu pracovat první rafinerie. Objev byl načasován dokonale; přesně tou dobou se Royal Navy pod vedením svého prvního lorda Winstona Churchilla rozhodla opustit parní pohon a vybavovat nově stavěné lodě dieselovými motory. To znamenalo, že o bohaté zákazníky pro perskou ropu bylo postaráno, zvláště poté, co ke stejnému rozhodnutí dospěly i další námořní mocnosti. Na druhou stranu se tím Persie stala důležitou strategickou křižovatkou vojenských zájmů. Zásobování flotil ropou nesmělo být ohroženo. Od toho se začaly odvíjet další a ještě intenzivnější zásahy cizinců do vnitrostátních záležitostí – zásahy, které dodnes nejsou zapomenuty a nevzpomíná se na ně v dobrém.

Rezá Šáh si byl vědom toho, že je v hledáčku sil, kterým zatím nemůže vzdorovat, a snažil se nějakým způsobem zájmy cizinců aspoň vybalancovat. Z jeho pohledu byl nejnebezpečnějším sousedem Sovětský svaz, jehož Ázerbájdžánská SSR přímo hraničila s Persií; ázerské osídlení přitom nekončí na hranici, ale pokračuje dál do Íránu. O tom, že Stalin by si v případě krize rád perský Ázerbájdžán anektoval (stejně jako Pobaltí, východní
teritoria Polska nebo Finsko), Rezá Šáh nepochyboval. Chtěl-li posílit obranyschopnost své země, potřeboval budovat svoji vlastní ropnou infrastrukturu, fungující nezávisle na britské koncesi kolem Abádánu. Proto pozval do země také německé inženýry. A v roce 1935 rozeslaly perské úřady do světa informaci, že od této chvíle má být Persie známa jako Írán. Jméno Írán se v domácím kontextu používalo už po staletí, ale za jeho adopcí pro mezinárodní účely stál podnět perského velvyslance v Berlíně, který obdivoval nacismus; „Írán“ totiž znamená „země Árjů“, a to by mocné třetí říši mohlo zalichotit.

Právě podezření, že šáh chová sympatie k nacistickému režimu, vedlo v roce 1941 Spojence k tomu, že Írán vojensky okupovali. Tou dobou se německá vojska nacházela hluboko na území SSSR. Pokud by se jim podařilo proniknout až ke Kavkazu a za něj, dostala by se na íránské hranice. Hitlerova říše, trpící nedostatkem ropy, nesměla získat přístup k ropným zdrojům Íránu. V prosinci 1941 přinutili Spojenci šáha, aby abdikoval ve prospěch svého dvaadvacetiletého syna.

Cesta k revoluci

Mladý Muhammad měl hned v prvních letech vlády těžký úkol: zabránit tomu, aby íránští komunisté, podporovaní Sovětským svazem, naložili s jeho monarchií stejně jako komunisté bulharští či rumunští. Hrozilo odtržení ázerských a kurdských oblastí, kde vznikly komunistické státečky. Navíc na íránském území stále ještě byla Rudá armáda. V roce 1946 však Stalin svá vojska z Íránu stáhl výměnou za to, že západní jednotky opustí Čínu. Po odchodu Sovětů vtáhla na území Kurdistánu a íránského Ázerbájdžánu šáhova armáda a komunistické struktury bez sovětské podpory zkolabovaly. Krátce poté přežil Muhammad Rezá pokus o atentát. Pachatelem však nebyl komunista, ale islámský fundamentalista – neblahé znamení do budoucna.

V roce 1951 jmenoval šáh do premiérského úřadu Muhammada Mosaddeka, levicově orientovaného politika, který měl širokou podporu v parlamentu. Mosaddek provedl pozemkové reformy ve prospěch venkovského obyvatelstva. Do skutečně velké akce se však pustil v roce 1953, kdy se rozhodl vyvlastnit britskou ropnou koncesi. Íránský parlament tento záměr schválil drtivou většinou hlasů. To však představovalo vážné ohrožení britských a amerických strategických zájmů; obě anglosaské mocnosti zosnovaly puč, při němž byl Mosaddek svržen a demokracie v Íránu okleštěna ve prospěch posílení šáhovy osobní moci. Tahle epizoda byla pro Íránce velmi ponižující; a současná islámská republika ji dodnes často připomíná, aby zdůvodnila své mrazivé vztahy s „Velkým Satanem“ (USA).

V následujících desetiletích rozjel šáh další rychlou modernizací Íránu zvanou „bílá revoluce“. Nešlo přitom jen o vědu a techniku, ale i o společenské poměry. V roce 1962 umožnil šáh příslušníkům náboženských menšin přísahat při vstupu do veřejných funkcí na svoje vlastní svaté knihy místo koránu; tomu se poprvé hlasitě postavil ajatolláh Ruholláh Chomejní, šedesátiletý zástupce fundamentalistického křídla kléru. Náboženské kruhy byly neislámskou činností šáha čím dál víc znepokojeny.

Šíitský islám má víceúrovňovou klerikální strukturu, která poněkud připomíná katolickou církev. Na rozdíl od katolíků se ovšem šíitští duchovní mohou ženit a mít děti, čímž do věci vstupuje i další síla, nepotismus. Snoubení duchovní moci s vytvářením rodinných klanů znamenalo, že proti šáhovi stála mocná síla, navíc sahající svými nitkami vlivu až do nejposlednější vesnice v horách. Šáh, izolovaný ve svém dvorním prostředí, takový kontakt se svými poddanými neměl.

V roce 1963 se proti šáhově vládě vzbouřili mladí klerici ve svatém městě Kúm. Rebelie byla potlačena a Chomejní musel odejít do exilu, ale tichá válka mezi klerikální vrstvou a trůnem doutnala i dál. Příznivci ajatolláha pašovali do Íránu kazety s jeho nahranými projevy, které mohli poslouchat i negramotní; šáhova tajná policie SAVAK zatýkala a mučila nepřátele režimu. Zprávy o brutalitě SAVAKu byly takové, že se od svého spojence začali pozvolna distancovat i Američané. Šáh, vlastník největší sbírky automobilů na světě, se obklopil zástupem bodyguardů a v roce 1967 se nechal korunovat na šáhinšáha, „krále králů“. Ekonomika, posílená modernizačním programem, prudce rostla, ale nespokojenost obyvatelstva také. Proti samovládě už byli skoro všichni – liberálové, sociální demokraté, komunisté, věřící muslimové i studenti.

V roce 1978 byl Írán zachvácen pouličními nepokoji. Nerozhodný šáh nevěděl, co si s nimi přesně počít; střídavě nabízel davům ústupky a posílal na ně vojsko. Ulice se zbarvily krví zabitých, ale pro šíitské mučednické pojetí islámu to představovalo další motivaci k protestům. V prosinci téhož roku zmohutněly davy do milionů a armáda, pověřená jejich potlačováním, začala ztrácet vůli k vykonávání rozkazů. Na druhé straně přece byli sourozenci a rodiče vojáků.

Šestnáctého ledna 1979 opustil šáh se svou ženou Teherán a odletěli do Egypta. Íránská revoluce zvítězila. Kdo ji ale vlastně vyhrál, nebylo v tu chvíli ještě zcela jasné. O tom mělo rozhodnout teprve druhé kolo celého dění.