„Ve jménu Božím sděluji všem statečným muslimům světa, že autor Satanských veršů, textu sepsaného a vydaného proti islámu, prorokovi islámu a koránu, spolu se všemi vydavateli a nakladateli, kteří vědí o jeho obsahu, jsou odsouzeni k smrti. Volám všechny odvážné muslimy, ať jsou ve světě kdekoli, aby je bez prodlení zabili, aby se už nikdo více neodvážel urážet svatou víru muslimů. Kdokoli při této činnosti zemře, bude z vůle Boží mučedníkem. Kéž je s vámi mír a požehnání Alláhovo. Ruholláh al-Musáví al-Chomejní.“

Rozsudek smrti, který předznamenával nadcházející konflikt západního světa s obnovujícím se sebevědomím islámu, byl zveřejněn 14. února 1989. Jeho autor, nejvyšší vůdce íránské teokracie ajatolláh Chomejní, měl před sebou posledních sto dní života; tedy podstatně méně než živý terč jménem Salman Rushdie, který třicet let po vydání fatwy stále ještě žije. Platnost fatwy Chomejního však smrtí svého autora neskončila, naopak. Oficiální íránské stanovisko říká, že fatwu může odvolat jen ten, kdo ji vydal – tedy dnes již nikdo. Írán dodnes zasílá Rushdiemu každého 14. února písemné upozornění, že výzva k jeho zabití stále platí. Rushdie tomu říká „moje valentýnka“.

Krátce po vydání fatwy vypsala Íránská islámská republika za zavraždění spisovatele odměnu ve výši šesti milionů dolarů. Za životy vydavatelů a nakladatelů žádná odměna stanovena nebyla, největší reálné násilí si ale odtrpěli překladatelé, které původní ortel ani nezmiňuje. Japonský překladatel Hitoši Igaraši byl ubodán neznámým pachatelem přímo ve své pracovně na univerzitě v Cukubě. Italský překladatel Ettore Capriolo v Miláně útok nožem přežil, turecký překladatel Aziz Nesin se zachránil z hotelu podpáleného zuřivým davem věřících po páteční modlitbě (uhořelo 35 obětí, vesměs alevitských intelektuálů). Norského vydavatele Williama Nygaarda postřelili před jeho domem v Oslu a teprve nedávno, v říjnu 2018, vypátrala norská policie pachatele pokusu o vraždu. A minimálně jeden člověk si může podle fatwy Chomejního nárokovat titul mučedníka. Neznámý terorista říkající si Mustafa Mahmoud Mazeh se totiž v srpnu 1989 v londýnském hotelu sám vyhodil omylem do vzduchu, když pro Rushdieho vyráběl bombu.

Spisovatel, který probudil draka

Salman Rushdie se narodil roku 1947 v Bombaji, důležitém přístavním městě tehdy ještě Britské Indie. Než stihl oslavit první narozeniny, Indie se stala samostatným státem. Mladý Rushdie byl svým zámožným otcem vyslán studovat do Velké Británie, nejprve na internátní střední školu a později na staroslavnou univerzitu v Cambridgi. Narodil se jako muslim, ale vyrostl v tolerantní rodině, kde víra – nebo nevíra – nebyla důvodem ke hněvu a násilí. V jedné své knize dodnes vzpomíná na svého silně věřícího dědečka, který se modlil pětkrát denně a vykonal jednou i pouť do Mekky. Když bylo Rushdiemu jedenáct, řekl dědečkovi, že nevěří v Boha. „Opravdu? To je velmi zajímavé. Posaď se a pověz mi o tom víc!“ odpověděl mu dědeček a následovala dlouhá a příjemná konverzace, po které sice ani jedna strana nezměnila svůj názor, ale nepadlo při ní jediné zlé slovo. Snad i tahle rodinná tolerance, po které následovala ochutnávka nevázaných šedesátých let ve Velké Británii, vedla k tomu, že Rushdie podcenil nebezpečí, jaké může uražený islám představovat.

Název románu Satanské verše se odvolává na příhodu z raného působení proroka Mohameda v Mekce. Tehdy měl při jednom kázání pronést pár divných slov na adresu arabských pohanských bohů, která odporovala pojetí islámu jako monoteismu. Později Mohamed řekl, že jej spletl sám ďábel, který mu ta slova našeptal do ucha jako podvržené zjevení. Epizoda není dobře dokumentovaná, ostatně jako život Mohameda samotný; kanonická díla islámu byla po Prorokově smrti předávána pouze ústní tradicí, a to dlouhé desítky let, než vznikl jejich první písemný záznam. Údajná slova od satana se nedostala do žádné autoritativní sbírky hadísů, Mohamedových výroků a činů. Nejpozději od 13. století jsou mezi učenci islámu považována za heretický výmysl. Islámská tradice ovšem o „satanských“ verších vůbec nehovoří, toto pojmenování vymysleli až západní vědci zkoumající islám zvenčí a muslimům bylo do té doby neznámé. Už výběr titulu knihy tedy pro Rushdieho byl poněkud „risqué“, protože se zdál naznačovat, že část koránu byla vytvořena nikoliv Alláhem, ale ďáblem.

Titulek ovšem nebyl nic proti obsahu díla. Příběh dvou indických muslimů, kteří se při explozi uneseného letadla nad kanálem La Manche promění v archanděla Gabriela a satana, je prokládán snovými sekvencemi. Jedna z nich je jasným – a nepříliš lichotivým – obrazem života Mohameda v Mekce a naznačuje se v ní, že určité pasáže koránu byly pozměněny Prorokovými společníky. Druhá hovoří o indické muslimské dívce Ajši, která přesvědčí celou svoji vesnici k tomu, vyrazit pěšky přes Arabské moře na pouť do Mekky. Všichni poutníci zmizí ve vlnách a zůstanou jen svědci, kteří se trpce hádají o to, zda se vesničané utopili, nebo zda skutečně zázrakem přešli moře. Třetí snová sekvence pojednává o šíleném imámovi, či spíše Imámovi, žijícím na Západě. Je očividné, že tato část knihy je silně inspirována pobytem íránského fanatika Ruholláha Chomejního ve francouzském exilu (1978–1979).

Tajfun

Rouhavých prvků je ve čtvrtém Rushdieho románě habaděj. Urážlivé pojmenování pro Proroka („Mahound“), označení posvátné Mekky pojmem „Džahilía“ (Neznalost), skutečnost, že prostitutky v podzemním bordelu nesou jména Mohamedových žen; a starozákonní prorok Abrahám, islámem respektovaný, si zde vysloužil pojmenování „parchant“. Vydavatelství Viking Penguin, které knihu 26. září 1988 uvedlo na trh, dostalo už před jejím vydáním varování od několika recenzentů. Podle nich mohla kniha v islámském světě způsobit nepokoje. Salman Rushdie sám však považoval jejich starosti za přehnané. „Myslel jsem si, že se pár mulláhů urazí, začnou mi nadávat a já se pak veřejně obhájím. Upřímně, naprosto jsem nečekal, co se nakonec semele.“

Reakce muslimů na vydání Satanských veršů byla rychlá a zuřivá. Během několika týdnů byla kniha zakázána v řadě zemí, včetně Rushdieho rodné Indie. Při pouličních střetech v Pákistánu přišlo o život pět lidí. V USA vybuchlo několik bomb v knihkupectvích, která knihu prodávala. Ty obchody, které z prodeje nevycouvaly úplně, se rychle naučily skladovat knihy pod pultem, aby nebyly na očích. Také v Británii došlo k nepokojům, při kterých se tisícihlavé davy muslimů shromažďovaly na ulicích, pálily knihy a věšely figuríny představující autora. Zvlášť velké problémy nastaly v Bradfordu, který už tehdy měl početnou muslimskou komunitu. Reportér deníku The Independent Robert Winder přirovnal události v Bradfordu ke středověku smíšenému s nacistickými obřady, při kterých docházelo k pálení závadných knih a tzv. zvrhlého umění. Premiérka Margaret Thatcherová přidělila Rushdiemu profesionální ochranku a přemístila jej do speciálního střeženého domu, „než se problémy přeženou“.

Problémy se ale nepřehnaly a Chomejního fatwa z února následujícího roku je spíš zabetonovala. Británie a Írán přerušily po vydání vražedného rozsudku vzájemné diplomatické styky. Rushdie žil pod policejní ochranou devět let a stal se první veřejně známou osobností, kterou v Evropě zahnala do úkrytu hrozba ze strany rozzuřených vyznavačů islámu. Postupem času k němu přibývali další – politik Geert Wilders, autorka Ayaan Hirsi Ali, dánští karikaturisté, kteří začátkem 21. století uspořádali soutěž v karikaturách proroka Mohameda. Uvolnění v životě Rushdieho nastalo až roku 1998, kdy nová íránská vláda prohlásila, že fatwa sice platí, ale nebude státem „vymáhána“. Náklady na policejní ochranu autora se za tu dobu vyšplhaly na jedenáct milionů liber.

Satanské verše jsou považovány za nejlepší dílo svého autora. V roce 2007 pasovala královna Alžběta II. Salmana Rushdieho na rytíře. Reakce na násilnosti provázející vydání knihy rozdělily britskou intelektuální veřejnost. Zatímco někteří, například feministka Susan Sontagová a spisovatel Christopher Hitchens, vystoupili na obranu svobody slova, jiní (Roald Dahl, Germaine Greer) jej odsoudili za to, že „provokuje“. Aspoň jednu cenu útěchy si Salman Rushdie odnesl. Kniha se prodávala a dodnes prodává skvěle. Ačkoli přesné tržby nejsou známy, musela ze svého autora udělat dolarového milionáře. Jméno Rushdie se rovněž stalo symbolem ústupu svobody slova před tlakem sebevědomé a násilně vystupující víry. Ve veřejném povědomí jej částečně překryla až hromadná vražda redaktorů pařížského satirického časopisu Charlie Hebdo v lednu 2015.