Před sto lety zahájily USA velký sociálněinženýrský pokus

Spojené státy abstinentské

Do kanálu! Ilegálně vyráběný alkohol se musel za dohledu znehodnotit. - Foto: Profimedia.cz
Před sto lety zahájily USA velký sociálněinženýrský pokus
Spojené státy abstinentské

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

U přijetí Volsteadova zákona scházela osoba nejvýznamnější – prezident. Woodrow Wilson totiž zákon, který měl uvést do praxe právě přijatý 18. dodatek ústavy, vetoval. Kongres však může prezidentské veto přehlasovat, a tak se také stalo; v roce 1919 byly dvě třetiny kongresmanů příznivci suchého zákona. Začala éra prohibice.

„Tenhle dodatek k ústavě už nikdo nikdy neodvolá!“ chvástal se senátor Morris Sheppard, texaský demokrat. „Je to asi stejně pravděpodobné, jako že kolibřík doletí k Marsu a potáhne za sebou Washingtonův památník!“

Kolibřík doletěl k Marsu o patnáct let později, za velké krize. Pátého prosince 1933 byl osmnáctý dodatek ústavy zrušen dalším, jedenadvacátým dodatkem, čímž se výroba, prodej a export alkoholu staly opět z federálního hlediska legální činností. Aby odvolání prošlo, je v jedenadvacátém dodatku explicitně zmíněno, že státní a místní legislativy mohou vyhlašovat lokální zákazy, což některé z nich skutečně využily.

Ani jeden stát USA dnes neprovozuje úplnou prohibici. Dry counties, suché okresy, které jsou pozůstatkem odvolacího procesu, se však na mapě dodnes porůznu vyskytují, hlavně v Arkansasu, Kentucky a Mississippi. Výrobce whisky Jack Daniels sídlí v „suchém okrese“ Moore ve státě Tennessee, takže jeho vlastní výrobky se v okolí továrny nesmějí prodávat. Prodej alkoholu také omezují některé indiánské kmeny na území svých rezervací.

V éře osobního automobilu jsou ale přeživší lokální prohibice dávno bezzubé. Existuje dokonce podezření, že zhoršují následky automobilových nehod, protože obyvatelstvo suchých okresů jezdí pít jinam a při návratu sedá za volant pod vlivem alkoholu. Texaské suché okresy mají třikrát větší úmrtnost při nehodách způsobených alkoholem než zbytek Texasu.

Do kanálu! Ilegálně vyráběný alkohol se musel za dohledu znehodnotit. - Foto: Profimedia.cz

Pivo a voda

Už samo slovo „pivo“ naznačuje, že naši dávní předkové abstinenti rozhodně nebyli. Ve středověké Evropě se slabé pivo skutečně pilo daleko častěji než voda, aspoň v těch společenských vrstvách, které na to měly. Vařením se pivo zbavovalo nebezpečných choroboplodných zárodků. Voda, zvlášť z městských kašen nebo znečištěných dolních toků řek, byla rájem zabijáckých bacilů a pila ji jenom chudina, jejíž životní perspektivy byly beztak neradostné.

Jižní národy vyráběly odpradávna i víno, které se postupně rozšířilo až do střední Evropy. Přirozeným kvasným procesem ovšem nelze vyrobit příliš silný alkohol. Jakmile dosáhne koncentrace lihu v roztoku cca 13–14 procent, začínají se v něm přemnožovat nežádoucí bakterie produkující kyselinu octovou, kdežto kvasinky samotné umírají. Připočteme-li, že v antice i ve středověku bylo zvykem ředit víno vodou, byly tehdejší alkoholické nápoje poměrně slabé.

První, kdo v evropském sousedství s jistotou destiloval omamnou esenci vína, byl muslimský učenec al-Kindí v 9. století našeho letopočtu v Bagdádu. Dodnes jí říkáme slovem arabského původu „alkohol“. Znalost destilace se z muslimského světa pozvolna šířila do Evropy, i když produktivita procesu byla dlouho nízká a malé dávky sloužily spíš jako lék. Technologické postupy se ale zdokonalovaly a v druhé půlce 17. století se v Holandsku a v Anglii začal hromadně vyrábět levný džin, kořalka z jalovce, mající 30 a více procent lihu.

Koncentrovaný alkohol dokázal se svými pijáky zamávat způsobem, na který dřívější řídké pivo rozhodně nestačilo. Brzy bylo patrné, že alkoholismus představuje vážný společenský problém. Jak desetiletí a staletí plynula, cena alkoholu šla dolů – a počet vážně závislých jedinců vzrůstal. Koncem 19. století už dosahoval epidemických rozměrů.

Carrie Nationová (1846–1911), průkopnice prohibice. - Foto: Profimedia.cz

Černá čapka Carrie Nationové

Hlavní morální autoritou té doby bylo náboženství, takže není divu, že prapor abstinenčních aktivit zvedly náboženské spolky. Abstinenční myšlenka zakořenila zejména v protestantské části křesťanského světa, jehož kazatelé byli dokonce v jejím jméně ochotni reinterpretovat bibli; svaté texty křesťanství totiž uměřenou konzumaci alkoholu neodsuzují a místy dokonce chválí víno jako dar nebes, zavrhují pouze excesy. Tento rozpor řešily abstinenční spolky svéráznou interpretací, podle níž se v biblických textech nemluví o víně, ale o nezkvašené ovocné šťávě z hroznů.

Hlavními aktivistkami v boji proti alkoholu byly ženy pijáků, které nejvíc trpěly domácím násilím, hojně podněcovaným konzumací kořalky. Ikonou abstinentského hnutí v USA se stala Carrie Nationová, bojovnice s černou čapkou a sekyrkou, která sama sebe nazývala „buldokem Ježíšovým“. Carrie zaujala světovou veřejnost tím, že vtrhávala do barů a roztloukala lahve alkoholu na střepy. Zavřeli ji za to mnohokrát, ale „buldok Ježíšův“ se nějakými pokutami a občasným přespáním na pryčně rozhodně nenechal od své činnosti odradit. Sympatizující veřejnost stejně většinu „buldokových“ pokut zaplatila z veřejných sbírek. Legendární sekyrka sice nesla nápis „Smrt rumu“, ale účinnějším prostředkem se ukázala politika. Prohibiční myšlenky pronikaly spolu s ženskou emancipací do obou hlavních amerických stran a padaly přitom na úrodnou půdu. V morální DNA Ameriky je hluboce zapsána touha být ostatním národům světa mravním vzorem.

Kolem roku 1910 už se o celostátní prohibici mluvilo zcela vážně. Na hlavní odpor narážela zejména v komunitě přistěhovalců z Německa, která byla velmi početná a která si s sebou přinesla ze staré domoviny zvyk vařit pivo. Pak však vypukla první světová válka a USA do ní – po několika letech váhání – v roce 1917 vstoupily. Všechno německé se přes noc stalo špatným, včetně pěnivého moku ve džbánech. Navíc mohly úřady argumentovat válečnou nouzí a tím, že na výrobu alkoholu se marnivě spotřebovává obilí, které by jinak mohlo posloužit jako potravina. Tím se politické vážky definitivně překlopily na stranu zákazu.

Destilační přístroj prohibici přežil. - Foto: Profimedia.cz

Zakázané ovoce, které nejvíc chutná

Praktická implementace prohibice se ukázala jako nemožný úkol. Konzumentů bylo hodně a nenasycená poptávka milionů žíznivých hrdel brzy vyvolala adekvátní nabídku. Tam, kde nemohl fungovat legální byznys, se obchodu s kontrabandem ujala mafie. Organizovaný zločin vždycky kvete na zakázaných aktivitách a moralizující Spojené státy americké toho zakazovaly dost; kořeny úspěchu moderních mafií neleží v éře prohibice, ale už dřív, kdy jejich hlavní činností bylo organizování ilegálních sázkových her. Obchod s pašovaným alkoholem však mafiím spadl do klína jako zlaté jablko. Šest tisíc kilometrů dlouhá hranice s Kanadou, kde žádná prohibice neplatila, byla neuhlídatelná a do Spojených států brzy skrze divočinu proudily hektolitry alkoholu. Podhoubí ilegálních palíren a kořalen („speakeasies“) se rozrostlo tak, že jen město New York odhadovalo roku 1927 jejich počet na třicet dva tisíc.

Nezamýšlené důsledky byly velké. Bylo výhodnější pašovat koncentrovanou kořalku než slabší víno a pivo, čemuž se přizpůsobili i konzumenti, kteří si navykli pít tvrdý alkohol. V dřívější éře „saloonů“ se neslušelo, aby mezi pijáky seděla žena, ale podzemní „speakeasies“ byly liberálnější a dámské osazenstvo brzy nasávalo stejně jako pánští společníci; důsledkem byla společenská normalizace ženského alkoholismu, která trvá dodnes. Mafie vydělávaly na alkoholu velké peníze a korumpovaly místní veřejnou správu tak, že hranice mezi zločinem a politikou se začala stírat. Zločinci sváděli boje o teritorium, občas krvavé. Fotografie z masakru na svatého Valentýna (1929), po kterém zůstalo u zdi chicagské garáže ležet sedm mrtvol prostřílených samopaly, šokovaly svět.

Nemocí z konzumace alkoholu (například cirhózy jater nebo alkoholického deliria) za prohibice výrazně ubylo, ale důsledky pro stabilitu právního a politického systému byly natolik velké, že se nedaly ignorovat. Vymáhání zákazu bylo navíc drahé a stát zároveň přicházel o daňové prostředky z prodeje alkoholu.

Hnutí za zrušení prohibice pozvolna nabývalo sil. Na jeho stranu se postavil i miliardář John Rockefeller mladší, sám celoživotní abstinent, který dřív podporoval abstinenční spolky; podle jeho názoru se za prohibice pilo víc a hůř než předtím. I ženská fronta se začala tříštit. Některé matky se obávaly toho, jaký efekt bude mít zjevné a všudypřítomné pohrdání právem na morálku jejich dětí. V prezidentských volbách roku 1932 kandidoval demokrat Franklin Delano Roosevelt se slibem zrušení prohibice. Volby vyhrál a ukázalo se, že politická sféra není proti. Během jediného roku přijalo třicet šest států 21. ústavní dodatek rušící prohibici, čímž byla naplněna požadovaná tříčtvrtinová hranice k tomu, aby vstoupil v platnost. Éra prohibice skončila a Spojené státy si na její konec mohly opět legálně připít.

 

10. března 2019