Poslední zbytky Islámského státu čelí na Blízkém východě vojenské anihilaci. To je dobře; na to si můžeme připít nějakým tím nápojem, který by podle šaríjského práva byl striktně zakázán. Ačkoliv tamní režimy zdaleka neodpovídají evropské představě právních států, byl IS i mezi nimi krvavou výjimkou, opravdovým velvyslancem z pekel.

To ovšem neznamená, že by se s jeho pádem do pekla vrátili i ďáblové, kteří zodpovídali za jeho pozemskou pobočku. Část bojovníků Islámského státu sice padla, další část se však vzdala do rukou nepřátel. Bohužel někteří z nich, a to ne úplně málo, mají občanství západních států.

A právě v otázce, kam s nimi, je moderní Evropa konfrontována s vlastním přesvědčením o nevyhnutelném společenském pokroku.

Zajatí vrazi a mučitelé se vesměs odvolávají na pojetí lidských práv zakotvené v mezinárodních smlouvách přijatých po roce 1945. Právo na to, nebýt zbaven státního občanství; právo na rodinný život se svými rodiči a dětmi; právo nebýt vypovězen ze země; dokonce i právo na azyl. Všechna tato práva bývalých příslušníků IS bychom správně měli ctít, i když oni je nectili ani náznakem.

Naši předkové těsně po druhé světové válce zase tak naivní nebyli a věděli, kam až sahají černé hlubiny toho, co se dá také nazvat „lidskou povahou“. Se zajatými esesáky a válečnými zločinci neměly ani západní demokratické mocnosti kdovíjaké slitování.

Nedávno jsem četl životopis britského kata Alberta Pierrepointa – a panečku, ten si po válce dobře vydělal! Okupační úřady v britské zóně Německa oceňovaly jeho schopnost poslat řádně a bez potíží na onen svět třeba patnáct odsouzenců v jeden den. „Postaral se“ například o vedení tábora Bergen-Belsen, šéfem Josefem Kramerem počínaje a mladou dozorkyní Irmou Greseovou zvanou Hyena konče. (Dvacetiletá mladice prý měla v okamžiku zatčení ve svém pokoji lampu se stínítkem z lidské kůže.) Jenom ve věznici v Hameln sešlo Pierrepointovou rukou ze světa celkem 191 válečných zločinců.

Mezi jedinci pochytanými po pádu Islámského státu jsou zločinci stejného rázu, jakými byli Kramer, Höss, Frank, Sauckel a podobná vybraná společnost. Evropa však mezitím přijala myšlenku, že lidský život je posvátný, a to včetně života hromadných vrahů. Nesouhlasím s ní. Podle mého názoru je hlavní problém s trestem smrti skutečnost, že stát se ve veškeré své činnosti, a to včetně justice, dopouští hrubých přehmatů. Ale na té základní myšlence, že existují lidé, kteří si svými činy tu šibenici opravdu zaslouží, bych nic neměnil. Jenže můj názor je v této věci irelevantní. Co tedy s nimi?

Některé západní státy se pokusily obejít své vlastní zákonné principy v této věci tím, že vyslaly na bojiště speciální jednotky a další „odbornou pomoc“ s cílem zabít co nejvíc vlastních občanů v řadách IS dříve, než bude dobojováno; tak idealistická, aby sama sobě zakázala zabíjet nepřátele i v boji, zatím ani postmoderní Evropa není. Další doufají, že syrská a irácká vláda se se zajatci vypořádají samy a podle svého práva, které teroristům ukládá trest smrti běžně. V jednotlivých případech je možno improvizovat; například Velká Británie zbavila džihádistickou nevěstu Shamimu Begumovou občanství s tím, že jí ještě zbude občanství bangladéšské.

Celkově je v Evropě běžně k pozorování snaha přesunout problém teroristů s evropským pasem na někoho jiného, případně jej vyřešit prostředky neslučujícími se s posvátnými „evropskými hodnotami“, ale samozřejmě tak, aby jejich užití pokud možno podléhalo jiné jurisdikci. Pak si nad výsledkem lze umýt ruce: „To my ne, to ti oškliví arabští autoritáři.“ Tyto metody smrdí pokrytectvím, ale nemohu je úplně odsoudit – politika je umění možného. Irák zrovna Francouze ušetřil jednoho takového bolehlavu, když prohlásil, že třináct zajatých francouzských občanů postaví před místní soud a bude soudit podle místního práva, což skoro určitě znamená jednosměrnou jízdenku na popraviště.

Řady evropských pragmatiků, kteří se repatriaci „svých“ extremistů snaží různými kreativními způsoby vyhnout, trhá Německo. Tam se skutečně diskutuje o tom, že by akceptovali svoje džihádisty z blízkovýchodních vězení zpátky domů, o rodinných příslušnících nemluvě, protože pořádek čili Ordnung musí být. Na jednu stranu je to aspoň mravně konzistentní postoj (mravní nota se v německé politice hraje až do omrzení a ještě dlouho po něm). Na druhou stranu, v těchto věcech dotýkajících se holého přežití jsou mi osobně milejší ti pragmatičtí pokrytci, jejichž činnost dává přeci jen lepší výsledky.

Představa, že naši západní sousedé, s nimiž sdílíme jeden otevřený schengenský prostor, přijmou zpět svoje válečné zločince, mi není příliš milá. Teoreticky by takoví jedinci sice měli za své skutky dostat i u německého soudu doživotí. Prakticky bude dost těžké jejich zločiny v nezbytném rozsahu prokázat. Přesunem obviněných na jiný kontinent se ztratí důležitý kontext, chybějí svědci, dokumenty, místní znalost atd. Německé válečné zločince přeci soudili po válce přímo na místě jejich zločinů právě proto, aby k takovým ztrátám důkazů nedošlo. Kdyby měli být převezeni k soudu někam do Peru, možná by se část z nich z té oprátky úspěšně vykroutila.

Stejně si ale myslím, že dříve nebo později budou muset zástupci západních států vážně pohlédnout na systém mezinárodních smluv zakotvený po roce 1945 a pustit se do obtížného úkolu jejich revize. Jenom svaté texty jako bible a korán mohou zůstat neměnné navěky. Právní dokumenty, i ty, které jsou založeny na vznešených ideálech, se občas pod tlakem reality revidovat musejí. A čím později k tomu dojde, tím více bolesti si mezitím vytrpíme.