Také tento text je dítětem internetu. Zabývá se jím, čerpá z něj informace, byl vytvořen v elektronické verzi a po síti poslán do redakce, odkud byl – rovněž po síti – poslán ti tiskárny. Historie internetu je však poměrně krátká. 

Na začátku byl ARPANET, projekt amerického ministerstva obrany. Dne 29. října 1969 zasedl student Charlie Kline ke klávesnici v kalifornském Los Angeles a vyťukal první dálkově přenesenou zprávu v systému, který se jednoho dne měl stát internetem. Zněla jednoduše: LOGIN. Na druhou stranu, do pět set kilometrů vzdáleného města Sunnyvale, však přišlo jenom LO, pak zaúřadovali softwaroví šotci a počítač zkolaboval. O hodinu později programátoři opravili chybu v programu, který způsobil pád, a první LOGIN dorazil tam, kam měl. Zrodila se Síť.

Američtí vojáci měli zájem na tom, aby jejich počítačové systémy dokázaly přežít i omezenou jadernou válku. Sovětsko-americká krize kolem rozmísťování raket na Kubě (1962) byla ještě v čerstvé paměti; s možností, že část amerického území bude v potenciální válce spálena na radioaktivní popel, se muselo počítat. V případě počítačové sítě to nutně znamenalo decentralizaci, aby zásahem jednoho centrálního bodu nedošlo ke zhroucení celé pavučiny. Proto byl ARPANET od počátku koncipován jako odolný a plošný systém „bez hlavy“. Experimentální síť, stále ještě financovaná armádou, se ze své kalifornské kolébky pozvolna šířila dál. V březnu 1970 dosáhla svým výběžkem až na východní pobřeží, do státu Massachusetts. V roce 1973 přeskočila za pomoci komunikačního satelitu oceán a spojila USA s Norskem. O dva roky dřív, v roce 1971, vypustil programátorský guru Ray Tomlinson do světa první program pro odesílání textových zpráv uživatelům vzdálených serverů ARPANETu. Začalo se mu říkat elektronická pošta čili e-mail.

Tomlinson řešil při designu vzdáleného „mailování“ závažný technický problém: jak spolehlivě oddělit jméno uživatele od adresy serveru? Nakonec zvolil jako oddělovač znak @, o kterém usoudil, že jej v osobním jméně nikdo mít nebude. Tak se obskurní písmeno nepísmeno, používané do té doby jen v portugalštině a ve španělštině pro jednotku hmotnosti „arroba“, stalo univerzálním symbolem pro nový digitální svět. Jeho jméno se při cestě světem rozrůznilo: Češi mu říkají „zavináč“, Bělorusové „slimák“ a Řekové „kachňátko“, znají jej ale všichni.

Koncept decentralizovaného internetu byl zajímavý, ale až hluboko do 90. let měl různé konkurenty. Nejúspěšnějším z nich byl Minitel, ideové dítě francouzského telekomunikačního podniku. Minitel se snažil poskytovat uživatelům mnohé základní funkce, které od internetu čekáme dodnes: vyhledávání adres a telefonních čísel, nakupování, diskusní fóra, seznamku a počítačové hry. Brzy po jeho spuštění se ukázalo, že populární jsou také různé erotické služby; francouzské úřady si s tímto efektem, který neočekávaly, nevěděly úplně rady a nakonec jej vyřešily po svém – extra zdaněním sexuálních kanálů. Takové extra zdanění bylo možné a dokonce snadné hlavně proto, že Minitel, navržený v duchu francouzské byrokratické tradice, byl centralizovaný a shora spravovaný systém. Uživatelé dostávali domácí terminály zdarma, takže penetrace trhu rychle rostla. Na svém vrcholu, v roce 1999, už Minitel umožňoval přístup i z obyčejných PC a Macintoshů a počet uživatelů se odhadoval na 25 milionů, skoro polovinu tehdejší francouzské populace. Služba přežívala až do roku 2012, než ji francouzský Telecom definitivně vypnul; konkurence internetu byla tou dobou již příliš silná.

Podobné pokusy o monopolní ekvivalenty internetu, spravované buď místní telekomunikační společností, nebo státní poštou, uskutečnily i jiné země: Německo mělo svůj BTX (Bildschirmtext), Kanada systém Alex, Nizozemsko Viditel, Singapur Teleview. Všechny trpěly stejnými problémy: nepružností celé centralizované, úřady kontrolované organizace a extrémně pomalým technickým vývojem terminálů. Málokterý z těchto velkých státních systémů například uměl zobrazovat rastrové obrázky, vesměs umožňovaly jen textový režim. To už v polovině 90. let, kdy v PC světě dávno vládl grafický standard SVGA (rozlišení 800 x 600 a více, se solidní hloubkou barev), působilo jako anachronismus z doby kamenné.

Přesto však tyto konstrukce, drahé, s omezenou funkčností a sevřené hranicemi národních států, byly užitečné aspoň v cimrmanovském slova smyslu: ukázaly, kudy cesta nevede. Vint Cerf, jeden z autorů globálního komunikačního protokolu TCP/IP, tuhle vlastnost charakterizoval slovy: „Vždy pečlivě studujeme, jaké technické standardy navrhují státní pošty a telekomunikační obři. Dáme si důkladně záležet, abychom opravdu pochopili, čím jsou autoři motivováni a čeho chtějí dosáhnout. A pak to uděláme přesně naopak.“ A tak se i stalo.

Přichází WWW

Povídka Logik Joe, která vyšla česky v legendární antologii Roboti a androidi (1988), je ve skutečnosti daleko starší. Její autor Murray Leinster ji napsal v roce 1946. Bylo mu tehdy padesát a později zemřel přesně v témže roce, kdy američtí vojáci prohlásili ARPANET za provozuschopný (1975). Ve světě sci-fi je ovšem výjimečná, a to přesností své vize. Na rozdíl od dnes poněkud úsměvných příběhů, ve kterých kosmonauti na cestě ke hvězdám počítají pomocí logaritmických pravítek, předpověděl Logik Joe fungování moderního webu téměř dokonale. Mělo trvat ještě čtyřicet let, než se svět Logika Joea začal stávat skutečností. V 80. letech již byly velké vědecké instituce západního světa propojeny globální internetovou sítí a služby typu e-mailu či přenosu souborů (FTP) se používaly zcela běžně. Byl to však svět vyhovující technikům a inženýrům. K jeho rozšíření mimo laboratoře a vysoké školy bylo potřeba něčeho intuitivnějšího.

První zárodek moderního webu vytvořil Angličan Tim Berners-Lee, mladý fyzik zaměstnaný v CERNu, takříkajíc na koleně a ve volném čase. Berners-Lee měl povahu technického hračičky – už na vysoké škole si postavil provizorní počítač ze staré televize. V CERNu často narážel na ten samý problém: vědecké týmy pracovaly na velkých projektech a ukazovalo se skoro nemožné informovat ostatní kolegy o tom, jak vlastně běží a co se stalo. Klíčová byla zejména okamžitost celého informačního procesu (něco se stalo a hned se o tom ví), jeho nenáročnost na pozornost a práci lidí a také pružnost. Do CERNu neustále přicházeli noví lidé a staří odcházeli; s nimi se ztrácely důležité znalosti a informace.

Bernersovou myšlenkou byl hypertext, systém odkazů, který umožňoval jednomu stroji odkazovat na druhý. Každá laboratoř a každý tým mohly mít své „stránky“ pod svou vlastní správou a na sousední kolegy jenom „ukazovat“. Dnes jsme na to, že se jedním kliknutím přeneseme z jednoho webu na druhý, zvyklí jako na zcela přirozenou součást internetu; začátkem 90. let to byla revoluce. Hypertextové systémy byly decentralizované, snadno se propojovaly navzájem a rozrůstaly se spontánně a rychle. Hypertext sám o sobě nebyl úplně nový koncept, přemýšlelo se nad ním již v 50. letech – teoreticky. Geniální prvek v Bernersově návrhu byl v tom, že dokázal tuhle ideu elegantně realizovat v praxi za pomoci již existujícího a široce rozšířeného přenosového protokolu TCP/IP. Z hlediska provozovatelů stávajících sítí bylo zřízení webu levnou a nekomplikovanou záležitostí.

První web na světě byl spuštěn 20. prosince 1990 a dostal adresu info.cern.ch; dodnes si tam můžete zajít a podívat se na to, jak vypadal. Tim Berners-Lee, který jej spravoval, zde zpočátku udržoval kompletní adresář všech ostatních webů ve světě, ale brzy se svým vlastním vynálezem přestal být schopen držet krok. WWW bylo tak chytré a snadno implementovatelné schéma, že nové servery přibývaly každý den, nejdřív po jednotkách, pak po stovkách a tisících.

K šíření webu přispěla i skutečnost, že jeho vynálezce daroval celý koncept zbytku lidstva zadarmo, formou otevřeného technického standardu, který mohl používat každý bez placení licenčních poplatků. Tím možná přišel o velké jmění. Ale bez překážky v podobě exkluzivních autorských práv se světový web začal šířit tak rychle, že všechny konkurenční systémy, včetně státem bohatě podporovaných Minitelů apod., rychle odsunul do technického muzea.

Nad čistotou používaných standardů dodnes bdí webové konsorcium, W3C. Pouhých 61 zaměstnanců dohlíží na to, aby standardy pro webovou komunikaci zůstaly po celém světě jednotné a nerozpadly se do navzájem nesrozumitelných regionálních dialektů. V poslední době řeší také futuristickou otázku, jak jednoho dne do světové pavučiny zapojit budoucí webové servery na jiných planetách, například na Marsu. (Není to triviální, protože mezi Zemí a Marsem zeje propast desítek až stovek milionů kilometrů, kterou i světlo a rádiové vlny překonávají několik desítek minut. Řečeno jazykem počítačových hráčů, PING na Mars je příšerný.)

A co sám Tim Berners-Lee? Ten byl za svoji celoživotní práci pro rozvoj internetu pasován roku 2004 britskou královnou na rytíře.