komentář Mariana Kechlibara

Dětská křížová výprava našeho století

komentář Mariana Kechlibara
Dětská křížová výprava našeho století

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před rokem jsme ji neznali, nyní je všude: Greta Thunbergová, šestnáctiletá bojovnice proti změnám klimatu. Otevřu noviny – Greta Thunbergová. Pustím rádio – Greta Thunbergová. Na internetu pro změnu Greta Thunbergová a začíná to být jako v tom starém vtipu z reálného socialismu; mám obavu otevřít konzervu, aby z ní na mě nevykoukla jistá mladá, ale nikdy se neusmívající tvář.

Nechci přitom tímto sloupkem útočit na holčinu, která si nevybrala to, kým je, o nic více než my ostatní. Má Aspergerův syndrom, což je život notně komplikující diagnóza. Aspergeři jsou často naprosto jednokolejné osobnosti. Mají jedno Velké Téma, kterému se věnují s intenzitou daleko převyšující běžné lidské standardy. Mimo toto Velké Téma je zase nezajímá skoro nic.

Osobně jsem znal jenom jednoho člověka s tímto syndromem. Jeho posedlostí byly vlaky. Měl nastudován vozový park české železnice do nejmenších detailů a zastával názor, že i zásobování drobných obchodů by v zásadě mohlo probíhat po dráze. Na námitku, že položit koleje do každé ulice by stálo biliony, měl odpověď, že peníze jsou přeci podružné. Greta T. mi ho silně připomíná. Ale jak říkám, Greta T. mi principiálně nevadí, prostě je taková, jaká je.

To, co mi na téhle kauze skutečně vadí, jsou dvě věci.

První z nich je reakce dospělého světa, který by měl mít více rozumu. Místo kritického přístupu vidíme stavění na piedestal. Nejvýznamnější noviny planety se mohou přetrhnout, aby švédskou teenagerku vyzpovídaly. Je zvána do Davosu, Bruselu a Berlína, kde od řečnického pultu „staví do latě“ volené reprezentanty jiných národů za to, že podle jejího názoru dělají pro redukci emisí oxidu uhličitého příliš málo. A novináři ji za to oslavují; ale politici na tom nejsou o nic lépe než novináři. Pár dní stará zpráva: nově zvolený předseda italské socialistické strany, bývalý komunista Nicola Zingaretti, věnoval své vítězství Gretě Thunbergové. Dokonce i ten prostořeký Juncker, který si jinak nechá líbit jen máloco, se od ní nechává bez většího odporu veřejně kárat. Co to je za kolektivní tanec svatého Víta?

Naši středověcí předkové prý kdysi, neumějíce vyhnat Saracény ze Svaté země mečem, uspořádali dětskou křížovou výpravu. Její malí účastníci měli svojí nevinností zapůsobit na muslimy a obrátit je na křesťanství. Když dorazil jejich zástup v Janově k moři a ono se před nimi nerozestoupilo, byli krutě zklamáni. Do Jeruzaléma nedošel ani jeden.

Hnutí studentů proti klimatickým změnám, odstartované Gretou Thunbergovou a oslavované tak rozsáhle v médiích, mi připadá jako moderní emocionální ekvivalent dětské křížové výpravy. Nejen proto, že nejspíš skončí podobně. Vůle sama o sobě nestačí na to, změnit ekonomické a fyzikální skutečnosti. Ale mám dojem, že spousta vyhořelých dřívějších aktivistů, kteří se s uplývajícími roky trochu usadili a začali dělat kompromisy, byla tímhle hnutím citově oslovena podobně jako těmi slavnými články reportéra Claase Relotia: trefilo se přesně do jejich směsice předsudků, tužeb a nostalgie. Proto ta vlna sympatií zrovna v médiích, kde je exaktivistů hodně, procentuálně daleko víc než v širší populaci.

Druhá věc, která mi v téhle souvislosti vadí, jsou očividná dvojí měřítka ve věci obav a strachu. Každý máme nějaké strachy, ale některé z nich dnes jsou „dobré“, kdežto jiné „špatné“, ne-li přímo „zavrženíhodné“.

Obava z masové imigrace, vlivu islámu, zrychleného tempa etnických a kulturních změn, z toho, že přestáváte poznávat město, kde jste vyrůstali – to prý je fobie, ne-li dokonce nenávist, a trpí jí jen zapšklí, slabí či nevzdělaní lidé, kterým svět jaksi ujel a oni už jej nechápou, ubožáci. A pokud tuto fobii čili nenávist projevíte moc hlasitě, nastupuje represe. Od té mírné, v podobě důkladného promazávání online, až po obvinění a soudní procesy.

Zato strach, dejme tomu, z následků brexitu nebo z průběhu klimatických změn, to je pro moderního pokrokového člověka skoro povinnost. To je ten ctnostný strach, základ liberální demokracie roku 2019, se kterým se to přehnat nedá. Kažte jej každý den – a budete zváni na nejvýznamnější pódia světa.

10. března 2019