Ve šťastných dobách české podnikavosti byla Blatná městem růží, takže když vál vítr od plantáží za nádražím, bylo prý celé městečko zahaleno růžovou vůní. Ženy ušetřily na parfémech a muži kouřili silný tabák, aby ty vůně překryli a nepůsobili zženštile.
Útěk východních Němců přes Malou Stranu je od roku 2015 něčím jiným, než byl v roce 1995 nebo třeba 2010.
Jestli první republika měla někdy svůj kulminační bod, pak to bylo září 1929, tedy před devadesáti lety. Tehdy se slavilo milénium mučednické smrti svatého Václava, neboť rok 929 byl po staletí obecně přijímaným datem.
Na začátku Mostecké ulice, té obzvlášť cenné části Královské cesty, stojí zaparkovaný sytě rudý trabant a za volantem je hastrman. Je to surrealistické a bizarní. Praha magická, nebo spíš psychedelická, v nejlepší formě. Trabant není odkazem na exodus východních Němců ani na blízký posprejovaný Saský dům, kde kupodivu ještě není muzeum trabantů: i když hned vedle je „muzeum“ mučicích nástrojů… Tento naleštěný veterán, v barvách, které se na něm nikdy za jeho éry nevyskytovaly, má upoutat pozornost k thajskému masážnímu salonu, před nímž parkuje.
Kdyby autor, tedy já, uměl lépe psát a byl ustrojen složitěji a umělečtěji, četli byste texty podobné těm, jaké psal německý spisovatel W. G. Sebald (1944–2001). Jeho knihy, které vyšly česky ve výborných překladech Radovana Charváta, jsou zvláštní útvary na pomezí eseje a beletrie, jsou to trochu cestopisy a trochu vzpomínky, trochu lekce z historie a úvahy nad stavem světa a kultury.
Emotivní projev Grety Thunbergové na klimatické konferenci OSN se stal bez ironie událostí globálního významu.
Film Nabarvené ptáče začíná scénou, která odkazuje k ikonickému obrazu české filmové klasiky, Démantům noci Jana Němce. I tady chlapec běží lesem, klopýtá přes kořeny, slyšíme jeho přerývaný dech, cítíme, nebo tedy máme cítit, úzkost pronásledovaného tvora. Pak si všimneme, že utíkající dítě něco drží v náručí. Je to kuna či snad lasice hranostaj… Ano, chlapec běží s hranostajem! Vzápětí je povalen partou vesnických halamů, hranostaj je mu vyrván z náručí a polit nějakou kapalinou a zapálen.
Na Vinohradech zase po dvou letech vyměňují nějaký kabel. Takže se musí rozkopat deset ulic najednou a Jiřák po obvodu k tomu. Začne se v květnu a teď v září to vypadá, že někde už kabel položili. Tam, kde se to stalo, to zalili asfaltem, takže chodník je hezky sešívaný, napůl asfaltový a napůl dlážděný. Když jsem se ptal, jak je to možné, když chodník před pár lety vydláždili kostkami, tak mi ti dobří muži řekli, ať se nebojím, že se ten asfalt vykope a zase vydláždí, ale to že dělá jiná firma, možná už na jaře. Tak jsem se uctivě zeptal, proč to nedělá stejná firma a hned, a oni řekli, že to není jejich věc, v čemž měli pravdu.
Město Eisenstadt leží za Litavou, větším potokem, který tvořil hranici s uherským královstvím. Rakousko tam po staletí plynule přecházelo v Panonii a Němci, kteří tam však vždy převládali, se pomalu měnili v Maďary, přičemž pominout nelze ani Chorvaty, Romy, Židy, Armény, Slováky a jinou lidskou havěť.
V přelomovém létě roku 1969, na nějž lze vzpomínat z různých důvodů, z nichž let Američanů na Měsíc byl nejzářivější, zemřely těsně po sobě dva symboly architektonické moderny 20. století. Walter Gropius 5. července v Bostonu a Ludwig Mies van der Rohe 17. srpna v Chicagu.
Spisovatel György Konrád, který v pátek zemřel v 86 letech v Budapešti, jezdil od 90. let docela často do Prahy, kde si na něm jeho čtenář (mluvím o sobě) mohl povšimnout rozdílu mezi českými a maďarskými poměry.
Před dvěma lety jsme tu recenzovali knihu Anny Vovsové Ladič. Nyní se nám dostává do ruky próza Tapetář. Kromě titulu (příště doufáme ve vítězství románu Lakýrník) spojuje obě prózy výhra v prestižní Ceně Knižního klubu, za niž si autor odnese prémii a vydanou knihu.
Významnou událostí v dějinách města Boru u Tachova byl pobyt třídy IV. E jednoho západočeského gymnázia na podzim roku 1983. Šlo o bramborovou brigádu, což byla oblíbená forma nucených prací na pomoc věčně kolabujícímu zemědělství. Něco jako čínská kulturní revoluce na středoevropský způsob. Obvykle se jezdilo na dva týdny a zpravidla nikoli maturitní ročníky, jenže tehdy se urodilo asi hodně brambor, takže se to protáhlo na tři, a jeli jsme i my.
Česká republika se bude muset připravit na to, že stejně jako v jiných západních zemích bude trvale závislá na pracovní síle ze zahraničí.
Jako je rozlohou a tím, co nám tady zanechaly dějiny, srovnatelná Česká republika s Bavorskem, tak je srovnatelný Národní památkový ústav (NPÚ) a Bayerische Verwaltung der staatlichen Schlösser, Gärten und Seen.
Ministerstvo kultury sídlí v Nostickém paláci, v jedné z těch krásných malostranských budov, které si po Bílé hoře postavila cizácká šlechta, jež pro nás, i když jsme o to jakoby nestáli, vytvořila barokní atmosféru Prahy. Po roce 1918 aristokrati nejprve většinou zchudli, takže mnohé paláce buď prodali, většinou státu, nebo je pronajímali třeba jako ambasády. Po válce jim ty zbylé sebral stát všechny, čímž se uvolnilo místo pro nějaký úřad.
Bylo půl druhé odpoledne, Bruggy byly zalité sluncem, takže se hýřivá nádhera toho města zdála až neúnosná. Na náměstí Burg, kde stál od 10. století hrad flanderských vévodů a od středověku je to centrum města, se řadili lidé do fronty. Nestáli na zmrzlinu nebo vafle, nýbrž na mystický zážitek setkání se Svatou Krví.
Východní Němci jsou pokřivení komunismem, špatně vychovaní a hlavně frustrovaní.
Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.
Kobza je hudební nástroj, jehož drnčivý zvuk, jak píší byzantští kronikáři, povzbuzoval divoké kmeny Bulharů do bitev. Ondřej Kobza je pražský kavárník a asi nejznámější český oživovač veřejného prostoru. To díky němu se objevila v ulicích piana, z trouby zněly verše, otevíraly se malostranské dvorky, konaly se různé happeningy. Několik let se teď především zaměřuje na fantaskní plán zazelenění pražských střech. Plán začal uskutečňovat na kaskádovitém terénu Lucerny, čímž Praha získala nový horizont. Zároveň je to muž nekonformních názorů, kterými jde občas proti směru i pověstné sociální bubliny.
Na slavném Rubensově obraze Vylodění Marie Medicejské v Marseille (zabírá celou stěnu v Louvru) vidíme triumfální scénu. Po květech zasypaném můstku sestupuje na pevninu z korábu žena, kvůli níž se rozestoupilo moře a otevřela nebesa. Andělé, zefýrové, mořské panny a mořští starci, tuleni, chobotnice a všechno vodstvo se shromáždili, aby vzdali panovnici hold. Moře vyslalo ze svých útrob ženu, královnu, jež dosáhla pevniny, nyní všechno jásá!
Protože Rakušané dobře vědí, jak na člověka zapůsobit, ocitl jsem se jednoho srpnového podvečera na lodi, která mě vezla po největším rakouském jezeře vstříc nečekanému dobrodružství. Nebál jsem se ani tak utopení, neboť výška vody dosahuje na jednom obzvlášť hlubokém místě tak nanejvýš jednoho a půl metru.
Žádost našich myslivců, aby si mohli střelit na vlka, nejspíš vyvolá hlasitý odpor u civilizovaného, zvláště pak městského obyvatelstva. Vlků se na našem území pohybuje prý kolem šedesáti až osmdesáti kusů, zatímco počet myslivců jde jistě do tisíců, takže si lze představit, jaký z toho vznikne nepoměr. Laickým odhadem bych řekl, že už druhý den po legalizaci odstřelu nebude v zemi opět vlk jediný, čímž se vrátíme do stavu z 19. století. Poslední vlk na Šumavě byl zastřelen v roce 1874, ale z krajiny zmizeli (byli vyhubeni, často velmi krutě, různými železnými pastmi, jedem, vypalováním doupat) už během 18. století.
Někdy v druhé polovině 90. let mohl čtenář intelektuálněji zaměřených tiskovin zaznamenat výskyt pozoruhodných textů do té doby málo známého autora. Mísila se v nich erudice v oborech zoologických (zvláště rád používal příklady ze života můr a pavouků) s nevšedním pohledem na společnost a kulturu a jejich fungování.
Na pozadí srpnových výročí tu máme dvě pomníkové kauzy, které jsou vždy radostně komentovány a prožívány, neboť máloco tak vybudí lidskou emoci jako nějaká kamenná postava na podstavci.
Mořské pobřeží belgické jest šedesát pět kilometrů dlouhé a lze se po něm celém projet tramvají, která se jmenuje Kusttram čili pobřežní tramvaj. Když nejedete načerno, je to příjemná cesta a místo vyhlížení revizora, který ale naštěstí nešel, můžete pozorovat z jedné strany let racků nad šedivými vlnami Severního moře, z druhé nekonečnou řadu bílých paneláků, za nimiž občas vykouknou duny.
Nebesa se otevřela a z nich se na zem snesla eskadra nebeských andělů, čápů bílých, poslů matky Přírody. Co nám asi tím chce naznačit?
Víte, pane doktore, já to měl od narození těžké, vždyť si dovedete představit, jaké to je, narodit se jako vymodlený syn stárnoucího otce, a ještě jakého!
Obříství je pozoruhodná vesnice v české Mezopotámii čili v Meziříčí, jak by se dalo říkat tomu trojúhelníku mezi Labem a Vltavou, jež se setkají pod Mělníkem. Obec se přimyká k pravému labskému břehu, který se čas od času vylije, jak je to znázorněno na zdi zámku, který stojí nebezpečně blízko u vody. Nejstarší záznam je z roku 1862 (hezkým písmem je tam napsáno „Vejška Vody“), dalších záznamů je asi dvacet a naprosto dominuje ryska z 15. 8. 2002, kdy voda sahala tři metry nad zem. To bylo Obříství zalité celé a Meziříčí se proměnilo v jedno kalné jezero. Povodeň se pak vrátila v červnu 2013, takže když někdy výjimečně prší, nemusí se z toho každý jen radovat, i když většinou asi ano.
O jízdárně ve Světcích u Tachova jsem se poprvé dozvěděl od přítele, historika Petra Luňáka, jenž je velký ctitel opery, především barokní, za kterou tam už několikrát jel: některé árie umí zazpívat zpaměti, samozřejmě italsky, nebo to aspoň dovedně předstírá. Ten mě před několika lety zlákal na holdovací operu Johanna Josepha Fuxe Constanza e fortezza, což znamená Vytrvalost a síla, přičemž ji celou přezpíval během řízení svého dobře klimatizovaného vozu – a protože je to opera dosti dlouhá a spletitá, stačilo mu to i na cestu zpátky. Nevylučuju, že do toho zaplétal árie z oper jiných, možná i vlastních, ale to by poznal jen znalec.
