Film Nabarvené ptáče začíná scénou, která odkazuje k ikonickému obrazu české filmové klasiky, Démantům noci Jana Němce. I tady chlapec běží lesem, klopýtá přes kořeny, slyšíme jeho přerývaný dech, cítíme, nebo tedy máme cítit, úzkost pronásledovaného tvora. Pak si všimneme, že utíkající dítě něco drží v náručí. Je to kuna či snad lasice hranostaj… Ano, chlapec běží s hranostajem! Vzápětí je povalen partou vesnických halamů, hranostaj je mu vyrván z náručí a polit nějakou kapalinou a zapálen. Chlapec bezmocně hledí na hořící zvířátko (jeho hoření je spíše naznačeno). Dvouapůlhodinový film začíná.

Už v první scéně se divácké vnímání rozdělí. Jedno je hned zasaženo: ach, jaká to hrůza světa, jaká to síla výpovědi! Běžící chlapec, upálení lasice, bezmocná láska k bezbrannému tvorstvu vůči lidské krutosti, kterou přemůže zase jen láska, jenže kde ji v tom strašném světě najít? Někde ale být musí.

Toto vnímání je šťastné a ideálně se setkává s hlavní intencí filmu, jíž je okázalé, ale ne zase nesnesitelně drastické (jak pověst předcházela) vršení hrůz, násilí a úkladů na nedospělém jedinci, dítěti, které to musí celé vydržet. A když to vydrží to dítě, měl by to vydržet i divák, zvlášť takový, který věří, že těmi obrazy se nějak vylepší i karma světa a tím také on sám.

K takovému vnímání se přidává vědomí, že sledujeme mimořádnou událost, film s příběhem, který jen tak jiný český film dlouho neměl. Je to příběh o vášnivém nasazení jednoho charismatického muže, který si vzal před mnoha lety do hlavy, že zfilmuje světový bestseller, knihu, která je opředena legendou a pověstí knihy mimořádné, ale také skandální a asi i nezfilmovatelné, když to doposud nikdo neudělal. A ten muž, Václav Marhoul, uspěl a s obrovským nasazením svůj kolos, u jehož zrodu stál a jejž léta udržoval v chodu chodu, dotáhl až do konce, ba až na festival do Benátek. Kdy naposled se někomu něco podobného v českém filmu, ale vůbec české kultuře povedlo? Kdo měl tady ve filmu několik světových hereckých es a kdo u nás natočil takovou bojovou scénu, ve které létají aeroplány a hoří aspoň tucet chalup? A navíc to téma: válka, holocaust, dítě putující krvavou zemí, útrapy, které přitom zažívá. To vše s minimem slov, bez hudby, černobíle, s působivými obrazy… Silný film pro silné a citlivé diváky!

To všechno by měl uznat i ten druhý typ diváka, který film sleduje a zajímá ho, co se vlastně v tom filmu děje. Ten se hned v úvodní scéně začne ošívat. Kde se v náručí toho chlapce vzal hranostaj? Lze s ním běžet po lese? Je ochočený? Omámený? Nemocný? Dobrá, to je maličkost, v knižní předloze se píše o veverce, která si chodí k chlapci pro oříšky a pak ji kluci chytnou a zapálí. Je to malý posun, budou tam mnohem podstatnější, ale muselo to být? Není to poněkud podivné a násilné? Jenže větší podivnosti a násilnosti přijdou.

Na jednu z největších narazíme také hned v úvodu. Chlapec je totiž Čech… Tedy soudíme-li podle toho, že několikrát promluví česky. A vzhledem k tomu, že ostatní postavy mluví rozličnými jazyky, vesničané jakousi metaslovanštinou, němečtí vojáci němčinou a sovětští ruštinou, předpokládáme, že čeština je referenčním odkazem k Čechům. Kde se v tom zvláštním prostoru však český chlapec, byť s rysy řekněme romskými, vzal? Vzal se tam pravděpodobně proto, že Marhoul řešil zásadní hlavolam, jak to udělat, aby z filmu eliminoval Poláky. Ožehavost Kosinského předlohy je dobře známa a polská averze (rezervovanost) vůči ní též. Je to ožehavá věc, ale rozhodně si lze těžko představit jiné čtení, než že hlavní postavou je malý Polák – židovského původu. V Marhoulově filmu Poláci zcela zmizí a nevyskytují se ani tam, kde vše svědčí o tom, že musí jít o Poláky. Lze pochopit ošemetnost věci, ale proč tedy už nenechal chlapce zcela němého, když navíc těch pár vět, které pronese, má tak otřesné postsynchrony? Chápu, že pro první druh diváků to není důležité.

Film je rozdělen do sekvencí, které jsou pojmenovány podle postav, na něž chlapec narazí. Víceméně se Marhoul držel předlohy, i když nikoli otrocky a v některých ohledech si počínal kreativně a svobodně, někdy až příliš. Tak v první sekvenci chlapec přebývá u staré ženy Marty, jež obývá velmi folklorní stavení značně východoevropského typu. Nicméně má v něm klavír, na který chlapec hraje. Stará žena (v předloze se nikdy nemyje) na něj též promluví česky, pak umře… Chlapec z úleku stavení podpálí, čímž se ocitne v jakémsi začarovaném prostoru, ze kterého pak nevyjde polovinu filmu. Vrhnou se na něj zvláštní bytosti, temný a primitivní pralid, mluvící onou praslovanštinou, vyznávající poněkud zvrhlé magické obřady, neznající hygienu a vykazující značný, ba až vášnivý sklon k sadismu (muži) a nymfomanii (ženy). Tento vesnický lid se bude na chlapce vrhat jako na „nabarvené ptáče“, což je ústřední metafora Kosinského knihy a zároveň scéna, která se odehraje ve filmu poněkud naprázdno. Černobílý film jaksi neumožní ptáče nabarvit jinou barvou než bílou, což je poněkud v rozporu s metaforou strakatosti a pestrosti. Navíc jedno uklované ptáče (je nám ho zajisté líto) zanikne v přívalu nechutností a krutostí, které se postupně na hrdinu a na diváka valí.

Zde je nutné se zastavit krátce u Kosinského knihy. Ta je napsána sugestivně, živě a s velkou silou imaginace. Je to však především autorská vize a projev silného sklonu k líčení drastických a perverzních projevů lidské (ne)přirozenosti. V žádném případě to není realistický příběh o osudu židovského chlapce za války a už teprve to není dokument o poměrech ve východním Polsku (dnes Ukrajině), kde se podle kontextu děj odehrává. Pokud je to dokument, pak o stavu vnímání holocaustu v Americe 60. let, kdy exulant Kosinski svou fikci na historickém pozadí psal – kniha vyšla v roce 1965. Když to zjednodušíme, holocaust byl tehdy pro Američany napůl exotická senzace a napůl španělská (východoevropská) vesnice. Nikoli však pro Židy a Poláky. Ti knihu veskrze odsoudili jako neseriózní (Židé) a jako pomlouvačnou (Poláci), kdyby se dostala do rukou Ukrajincům, byli by asi nejnaštvanější. Je to tedy „zvláštní“ kniha. Upřít jí ale nelze právě tu silnou a jedovatou imaginaci, se kterou Kosinski vrší obraz rozpoutaného pekla. Mučení, týrání, krutosti, znásilňování a perverzity jsou množeny seriálově, navlékány v řadě za sebou, jako by hrdina procházel kruhy pekla a počínal si přitom jako dětský superman. Realita vraždění ve východní Evropě přitom byla jiná: smrt byla rychlá a zvlášť děti umíraly bez okolků, aniž jim byla poskytnuta vůbec nějaká šance. Tady ji hrdina dostane pokaždé, protože prostě musí přežít, neboť za rohem už čeká zase další mučení, další znásilňování, týrání… Čtenář, pokud chce knihu číst dál, musí pochopit, že ji nemůže brát doslova, že patří spíš do žánru sadisticko-imaginativní literatury než literatury o holocaustu, který je tu spíš pozadím pro rozpoutaní negativní představivosti.

Marhoulův film je zvláštním způsobem rozpolcen mezi obojí, na jedné straně bere Kosinského text doslova, takže se noří do detailů vzbuzujících odpor a pocity hrůzy a hnusu, na druhé straně ho sleduje s jakýmsi zvláštním chladem a odstupem. Postavy vesničanů jsou zásadně černobílé, vlastně odporné až na hranici únosnosti: degeneráti, alkoholici, sadisti, baby jagy (Olga), šílené nymfomanky (Ludmila, v knize Blbá Ludmila, v podání Jitky Čvančarové je obzvlášť pikantní, pak Evka souložící s kozlem…). Scéna temného erotického dusna v čertovském mlýně, při níž vydloubne žárlivý mlynář oči pomocníkovi, načež chlapec ty oči sebere a dá je soucitně úpějícímu slepému mládenci do dlaní, by skvěle slušela nějakému béčkovému hororu. Zhruba po hodině etnografických orgií si člověk oddychne, když narazí konečně na civilizované lidi: německé vojáky! První z nich, postarší voják Hans, se také poprvé zachová k chlapci milosrdně: nechá ho jít. Jenže, jak zpívá Frank Zappa: Torture never stops… A přitom chlapec to vše snáší s jakousi netknutostí, snad až netečností, která je možná záměrem, ale neumožňuje divákovi se na jeho osud navázat. Je to dítě bez emocí, postava spíš manipulovaná a instalovaná než zahraná. Je mi to líto, ale vlastně jsem se přistihoval, že mě jeho strašné putování nechávalo chladným a lhostejným. Ale diváci jsou naštěstí různí.

Nabarvené ptáče (ČR – Slovensko – Ukrajina 2019), režie a scénář: Václav Marhoul. Kamera: Vladimír Smutný. Hrají: Petr Kotlár, Stellan Skarsgård, Udo Kier, Harvey Keitel, Julian Sands, Lech Dyblik, Alexej Kravčenko a další, délka: 169 minut, premiéra: 12. 9. 2019.