Obraz zapadající epochy v memoárech Stanislava Komárka

Vzpomínky učeného mandarína

Obraz zapadající epochy v memoárech Stanislava Komárka
Vzpomínky učeného mandarína

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Někdy v druhé polovině 90. let mohl čtenář intelektuálněji zaměřených tiskovin zaznamenat výskyt pozoruhodných textů do té doby málo známého autora. Mísila se v nich erudice v oborech zoologických (zvláště rád používal příklady ze života můr a pavouků) s nevšedním pohledem na společnost a kulturu a jejich fungování. Byly to texty učenecké, oplývající cizími výrazy a vzdělanostní opulencí, ale rozhodně ne suchopárné – jak to jinak často bývá. Co chvíli tam probleskoval nějaký vtip, bizarní příměr a ironie, takže číst je přinášelo dvojí potěšení, tedy aspoň pro ty, kdo pro to mají buňky. Jednak se toho člověk dost dozvěděl (třeba o těch pavoucích) a zároveň se docela pobavil, i když se nedá říci, že by šlo o texty humoristické. Jejich ladění bylo spíš jaksi posmutnělé a k lidskému druhu a životu skeptické, svět pak byl pojímán jakoby z mnišského či buddhistického nadhledu, jak to tak u opravdových učenců bývá. Byly v každém případě velmi zajímavé a originální a dávaly tušit, že za nimi je nevšední osobnost.

Jejich autorem byl samozřejmě Stanislav Komárek, zoolog a kulturní antropolog, který posléze začal výrazněji vystupovat na veřejnosti, i když jinak si svůj mediální obraz docela chrání. Z jeho textů vyplývalo, že nějaký čas strávil v emigraci ve Vídni, po revoluci se vrátil a začal přednášet na Přírodovědecké fakultě UK, patřil ke kruhu „mágů“ kolem Zdeňka Neubauera a nyní je tam profesorem. Jeho eseje začaly vycházet knižně, nejprve v Brně v Druhém městě, pak v Academii. Po roce 2000 k nim přibyla románová trilogie Oplštisova nadace (2002), Černý domeček (2004) a Mandaríni (2007), která představuje v české próze spíš vzácný úkaz lucidního, tedy „jasného“ psaní, jehož reprezentantem byl Jan Křesadlo, ke kterému se Komárek hlásí. Pak přibyly i další žánry, především cestopisy a společenské eseje: upozornit je třeba na svazek Evropa na rozcestí z přelomového roku 2015, které považuju za nejkomplexnější, co tady kdo k tématu napsal. Kromě toho Komárek nezanedbával svůj přírodovědecký obor: Stručné dějiny biologie (2017) a polemiku s tím, co nazývá medicínsko-farmakologickým komplexem, Tělo, duše a jejich spasení (2015). Všechno to bylo psáno s evidentní chutí, kterou bychom mohli s ohledem na Komárkovo tíhnutí k německé kultuře nazvat Lust zu unterrichten: tedy rozkoš z poučování. Kdo to má rád, nenajde v Čechách vhodnějšího pedagoga.

V časech Abbáse I. Velikého. Perská jízda bojuje s Turky, freska ze 17. století. - Foto: Profimedia.cz

Pedagogickými důvody ostatně Komárek zdůvodňuje i vznik svého nejnovějšího díla, jímž jsou dvojdílné paměti Města a městečka. V úvodu píše, že jsou určeny především mladým lidem, kteří už nevědí, jak věci byly, neboť doba, kdy něco věděli jako samozřejmost „všichni“ a kdy už to neví „nikdo“, se „překlapuje překvapivě rychle“. K sepsání memoárů tedy přistoupil už kolem šedesátky, kdy ještě zcela nenastalo stáří, které hrozí, jak píše, upovídaností a jinými projevy, ale zároveň už se přece jen čas nachyluje. A tak učený literát sedá k počítači (v oblíbené Komárkově staré Číně mandarín bere do ruky štětec) a počne se ohlížet za svým životem. Ten však není pojímán jen jako osobní příběh, ale jako předpoklad k popsání světa, jaký byl. A protože Komárek je učenec, ale jak píše, spíš „starého typu“, kterého zajímá, jak věci „jsou“ a jak fungují, tak je chce také „osvětlit“ a kategorizovat. Na svět pohlíží jako na něco sice nesmírně podivného a rozmanitého, ale co v podstatě lze pochopit, roztřídit a porovnat: najít souvislosti, a to často velmi nečekané, jak se to na vyznavače C. G. Junga sluší, a umět je překvapivě a srozumitelně vyložit. Proto jsou jeho paměti především obrazem světa, kterému se lze stále divit a objevovat ho. Není to svět nějakých nezbadatelných sil, nějakého mámení, ideologie, nějakého subjektivní pociťování. Je to svět viděný a zažitý okem bystrého (někdy bych řekl „geniálního“) pozorovatele, čtenáře a naslouchatele, vzdělaného přírodovědce s literárními zájmy a talentem. Při četbě takové knihy si člověk uvědomí, jak to bylo báječné, když knihy včetně beletrie ještě psali vzdělaní a v mnoha oborech poučení muži, kteří se vydávali do světů na dobrodružné výpravy, které svobodně popisovali, byť by ten svět měl být jen ve zkumavce nebo jejich mozkovně.

Název Města a městečka je variantou tradičního kosmu a mikrokosmu a zároveň i dvěma stupni Komárkovy životní cesty. První díl Městečka odpovídá dětství v Kardašově Řečici (narodil se roku 1958 v rodině zcela obyčejné, ale to obyčejné je právě zajímavé) a gymnaziálním studiím v Jindřichově Hradci, tedy v jihočeském milieu, které líčí v širokém záběru od konce 19. století. Tato část má výrazně etnografický charakter a je obrazem životního stylu (návyků, obživy, stravování, rodiny, zdravovědy, samozřejmě zvířat etc.) očima sociobiologa či prostě pozorného a zvědavého zkoumatele. Živě je popsána rodina s dominantními ženami, krásně je portrétována babička z matčiny strany, nejdůležitější osoba jeho dětství a mládí. Brilantně jsou ale především popsány klíčové historické události a etapy, jak ty, které zažil jen z vyprávění a z četby: 1918, první republika, okupace, komunistická diktatura…, tak ty, jež už viděl očima malého zvídavého pozorovatele. Jsou to výstižné a ze zvláštní perspektivy podané úseky dějin, kdy i notoricky známé věci se mohou jevit jako objevné a nově podané, třeba kapitoly válečné, a zvlášť skvělý esej o normalizaci, kterou již ovšem zažil v plném vědomí. Postupně se v prvním díle rodí zvláštní chlapec, který nalezne útočiště ve světě můr, které s vášní loví a sbírá, a na svět hledí zkoumavým dioptrickým zrakem, pronikajícím pod povrch věcí. Možná z něho šla trochu hrůza.

Stanislav Komárek - Foto: Jan Zatorsky

Druhý díl Města zahrnuje jeho odchod do Prahy na studia (1977), atmosféru na Přírodovědecké fakultě, ukončení studií, získání modré knížky a emigraci do Vídně v roce 1983 – klasicky přes zájezd do Jugoslávie. V 80. letech se tedy přeneseme do Rakouska, takže zorné pole je rozšířeno o poznání Západu a o mnohé cesty, které emigrace umožní vykonat: Komárek je velký cestovatel, vedle Číny si obzvlášť oblíbil Írán a Turecko, jeho postoj k islámu je snad i proto jaksi vstřícnější, což ovšem neznamená, že si neuvědomuje, že s ním je a bude potíž. Ve Vídni se díky svým znalostem docela dobře uchytí, i když ne natolik, aby se s radostí a elánem nevrátil v 90. roce do Prahy, kde zažije, jak píše, nejlepší a nejzajímavější desetiletí života, neboť může zblízka sledovat, jak společnost prochází snad největší proměnou v moderní historii. Kapitolami o 90. letech kniha vrcholí a opět bych řekl, že patří k nejvýstižnějšímu, co bylo o těch časech napsáno. Paměti končí rokem 2000, kdy podle (nejen) Komárka začíná další věk, věk digitálně-narcistní nejistoty, na kterém je pro naši (západní) civilizaci nejpatrnější pomalý odchod ze scény, vyvanutí. Společnost, která se přestane reprodukovat, ani jinou perspektivu nemá.

V celkovém rozsahu dvakrát šesti set stran Komárek vytváří panoramatický obraz světa, jenž se pomalu propadá do zapomnění. Přitom je to škoda, protože to byl zajímavý (a taky hezky krvavý) věk, to XX. století. Stojí za to si všímat, že se společnost proměňovala, nejen historickými událostmi, ale též mentálně a hodnotově. Předělem jsou 60. léta, během kterých se štěpí společnost západní, ale i ta naše, na věk „starý“ a „nový“.

Sobota v Pekingu. Snímek z 16. března 2019. - Foto: Profimedia.cz

V klíčové kapitole Velký přelom to Komárek rozvádí. Starý svět byl, zjednodušeně řečeno, světem disciplíny, přísných pravidel, úcty k tradici, sevřených morálních i estetických představ: dbalo se na to, „jak to bude vypadat“ a „co na to lidé řeknou“. Byl to svět služby, odříkání a nadosobních ideálů, byl v něm řád a pravidla. Ale byl také tvrdý a neúprosný a nežilo se v něm snadno. V komunistických zemích pervertoval do nesnášenlivé ideologie, ale hodnoty, jako je spořádanost, askeze či aspoň uměřenost, se nosily i na Západě, kde měly mírnější podobu, ale škrobenost a rigidnost mu nebyly cizí. S 60. lety přichází zásadní změna: svět se stával pacifistickým, individualistickým a hédonistickým: obava o vlastní život se stala z neomluvitelné zbabělosti čímsi pochopitelným a posléze centrálním. Volalo se po míru, porozumění a spolupráci. Odpovědi se hledaly v cizích kulturách (indiáni, Orient), koloniální systém se rozpadl, představy o „břemeni bílého muže“ byly zesměšněny a hozeny do starého železa. Mužský princip vystřídal ženský se svou nenásilností a pečovatelstvím, se kterým se ovšem přestěhoval z rodin na pečovatelský stát. Společnost toho po lidech vlastně moc nechce a oni ani nemají pocit, že by jí měli něco dát. Život to nebyl špatný, a doposud není. Jen už skoro nikdo nevěří v jeho šťastné pokračování.

 

Stanislav Komárek: Města a městečka. II díly. Vydala Academia, 2019. 260 a 280 str.

25. srpna 2019