Před dvěma lety jsme tu recenzovali knihu Anny Vovsové Ladič. Nyní se nám dostává do ruky próza Tapetář. Kromě titulu (příště doufáme ve vítězství románu Lakýrník) spojuje obě prózy výhra v prestižní Ceně Knižního klubu, za niž si autor odnese prémii a vydanou knihu.

Vypravěčem je postava jménem Irving, která vede mnohomluvný a doširoka se rozlézající monolog o tom, jak se ráno probouzí, co jí, jak kouří, jak jde do práce, jak tam tapetuje a jak jde zase z práce. A mezitím se s někým baví, někoho navštěvuje, povídá si s ním, většinou dost zmateně, i když asi tak ve třetině vytušíme, co je zdrojem toho neklidu; nebo si to přečteme na záložce a uklidníme se, že je to to, co jsme tušili, totiž „příslušnost k zavrhované menšině“. A protože je to mladý muž, tak je pořád „přednasraný“, čemuž odpovídá těkavý, nevyrovnaný a nepřesný jazyk, který podivně imituje hovorovost: „No chčije a chčije, je jaro, co čekat, letní bouřka, no jo, podzim, zima. Úplně normálně prší nebo sněží, jak je rok dlouhej, a lidi na tom furt musej mít něco extra…“ Takhle se mluví snad jen po lobotomii.

Po většinu času se v jeho monologu nic neděje, hrdina bloumá, tapetuje, pak zase se vrací domů a všechno to popisuje s obsesivní důkladností, která nechtěně připomíná Bondyho „totální realismus“, to znamená vyčerpávající, úmorná popisnost, kdy banalita, že někdo se otočil, zvedl ruku nebo si zapálil, se musí důkladně vylíčit. Základem je rozvláčná a nekonečně se vlekoucí upovídanost, kdy text, byť na stránky krátký, se stále vine, bez příběhu a kauzality. Většinu tvoří slovní vata, občas jaksi magicky ozvláštněná, takže čtenář lituje okamžiku, kdy se do literatury zavedl „proud vědomí“. Na záložce se praví, že „složité vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností“. To určitě…

Porotci, kteří o ceně rozhodují, čtou zprvu anonymní rukopisy, což recenzent nemůže. Kdyby se tak přece jen stalo a on rukopis četl, asi by se podivil. Onen Irving dle toho, co o sobě říká, je Angličan a žije koncem 50. let v Manchesteru. Tam odešel z postupně a chaoticky odkrývaných důvodů z městečka Whitby v severní Anglii: něco hrozného se stalo, co pak autor ale neumí vylíčit, nicméně si domyslíme, že šlo o předsudky, věci na britském rybářském maloměstě obzvlášť palčivé.

Vše by tedy nasvědčovalo tomu, že jde o knihu anglickou: na záložce se tvrdí, že se to celé odehrává „v prostředí rybářského městečka Whitby“. Ve skutečnosti tam ale zajede Irving jen v jedné kapitole na pohřeb rodičů (umřeli během jednoho dne, což je jedna z podivných věcí, které se tam občas objeví), ale stejně tak by mohl zajet třeba do Worcestru nebo klidně do Pelhřimova, neboť o nějaké „prostředí“ se tam ani nezavadí. Jsou to jen slova, stejně jako je jen dekorací Anglie 50. let, která není specifikována jinak než jmény a tím, že si vypravěč pouští jazzové desky, přičemž má na tapetáře dost vybraný vkus: hlavním diskžokejem byla Wikipedie.

Čtenář by se možná i tak domníval, že se do soutěže dostal rukopis britského začátečníka, možná v Čechách žijícího snaživého grafomana, který ho dal přeložit do češtiny, přičemž neměl moc peněz na dobrého překladatele. Ale bylo mu přece jen trochu podezřelé, jak málo je tam anglických reálií a jak se míjí s duchem „anglickosti“: třeba s humorem a ironií. Divil by se pravděpodobně také, proč se kapitoly jmenují španělsky… A proč je celý text uvozen naprosto přepjatým a neadekvátním mottem: „Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality…“

Pak by se dozvěděl, co však věděl hned, totiž že autorkou je dvacetiletá studentka hispanistiky Ema Labudová a že na díle pracuje od šestnácti let. To ho dojalo a zároveň udivilo, proč se do toho pouští? Nemá vlastní téma? A zakroutil by hlavou, proč ji porota v jejím psavém hobby tak podpořila? A odpověděl by si, že je to tím, že jsme ve stavu zmatenosti, kdy nutkání k psaní je důležitější než elementární literární způsobilost. Ale nepochybujme, že autorku psát baví a bude v tom pokračovat. Tak příště třeba něco ze severního Švédska.

Ema Labudová: Tapetář. Vydala Euromedia Group, a. s., v edici Knižní klub, 184 str.