komentář Jiřího Peňáse

György Konrád a co zbylo z mužů slova

komentář Jiřího Peňáse
György Konrád a co zbylo z mužů slova

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Spisovatel György Konrád, který v pátek zemřel v 86 letech v Budapešti, jezdil od 90. let docela často do Prahy, kde si na něm jeho čtenář (mluvím o sobě) mohl povšimnout rozdílu mezi českými a maďarskými poměry. 

Konrád byl po většinu svého života v kádárovském Maďarsku mimo oficiální struktury, nevycházel v domácích nakladatelstvích, ale to neznamenalo, že byl v Maďarsku „zakázaný“, jak to bylo běžné u nás, tedy že byl vyřazovaný z knihoven, škrtán z učebnic, různě šikanován a pronásledován. Byl to jakýsi emeritní disident, oficiální kritik maďarské vlády a ústředního výboru, který sice netiskl doma, ale jakmile na Západě někdo psal o Maďarsku, nemohl Konráda obejít. Nikdo mu nebránil, aby jezdil na Západ, přijímal tam stipendia a ceny – a zase se vracel.

Mluvil plynně anglicky a německy – vypadal jako britský profesor nebo třeba francouzský spisovatel. Ale byl to Maďar, pešťský Žid, s měkkým hlasem (i ta němčina, v níž jsem s ním kdysi dělal interview, byla taková jemná, jakou se mluvilo taky v Pressburgu) a s melancholií ve smutných dunajských očích. 

Česky vyšly jeho nejdůležitější romány Spoluviník, Kurátor Zakladatel města, veskrze důležité knihy totalitarismu a sklonu napravovatelů světa učinit ho mnohem horším, než byl před nápravou. Konrád byl klasický liberál, asi by se dalo říct kosmopolita a zásadní odpůrce nacionalismů. V tomto smyslu to byl člověk starého světa, v němž se zdálo, že hlavním problémem je uzavřenost, hranice a lpění na kmenových a ideologických dogmatech. Tímto světem víry v jakousi harmonii v mnohosti zatřásla globalizace a projevy s ní spojené, především migrace. Na to starý liberalismus nenašel adekvátní odpověď, naopak nové hrozby vynesly do popředí její kritiky, kteří o nutnosti hledat jiné odpovědi též přesvědčili značnou část společnosti. V Konrádově Maďarsku takovým novým mužem byl a je Viktor Orbán, jejž Györge Konrád nejprve jako opozičník podporoval – a pak léta ostře kritizoval, přičemž asi těžko by se dalo říct, že to Orbánem v nějaké míře otřáslo a že by se toho měl bát.  

Konrád byl výborný esejista. Brzy po pádu komunistických režimů uveřejnil text, který pak vyšel v mnoha zahraničních periodikách, u nás v Lettre International, což byla fantastická revue, kterou si dnes těžko představit. Jmenoval se Cosi pominulo a formuloval, co se asi stane s literárním intelektuálem, když pominou důvody, které ho činily důležitým: tím hlavním důvodem byla nesvoboda. V podstatě napsal, že spisovatel, který v diktaturách, ať už měkčích (jako v Maďarsku), nebo tvrdších (u nás), hrál roli buď kněze, nebo kacíře, si bude muset zvyknout na to, že nebude o nic víc občan než kdokoli jiný. A že to nebude snadné a že mnozí to nikdy nepřijmou, ale že jiná možnost není. Není to ostatně ani žádná tragédie, ba pro spisovatele by to mohla být výhoda. Může se opravdu věnovat jen literatuře, pomineme-li, že se jí obvykle neuživí. 

Přesto to neznamená, že má spisovatel úplně rezignovat i v tom, co dělal dřív, tedy mluvil do společnosti: a Konrád myslel samozřejmě kritické spisovatele, disidenty. V té eseji napsal, že už nic nebude jako dřív a už nikdy nebude mít spisovatel či muž slova (homme de lettre) takovou moc. On však osobně věřil, že nějaká role mu zůstane. Jak Konrád tehdy napsal: „Stále je tu ještě potřeba lidí, kteří mohou jiným lidem sloužit jako orientační bod v planině znejistělých hodnot. Existují záležitosti, jež si žádají jmen, autorit a dobře formulovaných textů.“ 

Myslím, že to s výhradami platí i dneska.

Další texty Jiřího Peňáse naleznete ZDE

15. září 2019