komentář Jiřího Peňáse

Dvě kauzy pomníkové. Koněv a pohraničník

komentář Jiřího Peňáse
Dvě kauzy pomníkové. Koněv a pohraničník

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na pozadí srpnových výročí tu máme dvě pomníkové kauzy, které jsou vždy radostně komentovány a prožívány, neboť máloco tak vybudí lidskou emoci jako nějaká kamenná postava na podstavci. 

V jednom případě jde o pomalování či popsání sochy maršála Koněva v Dejvicích, která přivolává už několik let kreativní puzení kritiků sovětského, respektive ruského, imperialismu minulého a potenciálně i tohoto století. Druhý se týká sochy pohraničníka se psem a kulometem, zřejmě české národnosti, kterou hodlá na Cínovci vztyčit Klub českého pohraničí, což jsou nostalgici zadrátovaných hranic. 

První případ je závažnější a může se stát záminkou pro obsazení Dejvic veterány krymské války, tím spíš, že na území této městské čtvrti se nachází jejich utajená základna, tedy pasolstvo Rasiji. Zareagoval i vznětlivý mluvčí Ovčáček.

To vše sleduje zachmuřeným zrakem ruská strana, jež sochy svých maršálů považuje za exteritoriální území Ruska a vyžaduje jejich kultické uctívání. Vztyčení jakékoli ruské vojenské sochy bylo v původní stalinské vojenské doktríně chápáno jako dobytí nepřátelské kóty, což by si měli v Dejvicích přeci jen trochu uvědomit. Socha tam je od roku 1980, Češi si ji tam dali sami a víceméně dobrovolně a Rusové nikdy nepochopí, co tedy proti ní teď mají. Rozšiřování impéria, které maršál Koněv zdárně vykonával, je pro ně posvátnou věcí – a momentální fyzická nepřítomnost sovětských vojsk na onom území jen dočasným vychýlením dějin. Puzení pomalovat ho v noci nápisy, jež mu vyčítají to, co bylo jeho prací, tedy okupovat cizí území, je z tohoto pohledu sice pochopitelné, ale též poněkud pošetilé. Buďme spíš rádi, že Koněv je přítomný jen v metalické podobě, a nechme pomník třeba koňům. Ostatně, vždy jsem litoval, že maršál Koněv nesedí na koni. Nebo na konvi. To bych tu sochu snad šel i bránit. 

Ten druhý případ s pomníkem pohraničníka, který hodlá vztyčit a k němu se klanět Klub českého pohraničí, je spíš projevem tradičního folkloru našeho vylidněného a zpustlého pohraničí. Stav Cínovce a jeho okolí je tak žalostný, že jakákoli umělecká výzdoba totalitním pomníkem na něm už nemůže nic změnit. Hranice tam vedly s východním Německem, kam se snažili naposledy utéci bratři Mašínové, které stejně naši pohraničníci nechytili. Starosta obce ujistil lehce vzrušenou veřejnost, že soudruzi z Klubu jsou fajn pánové, s nimiž se setkává v obci při různých příležitostech, tak proč by tam neměli sochu, navíc na soukromém pozemku. My dodáme, že se soudruzi budou u ní moci za měsíčních nocí scházet a společně jako u totemu výt na měsíc. Povzbudí to navíc turistický ruch a povědomí o tom, že existuje nemálo lidí, pro které bylo hlídání vlastních lidí v dobytčím výběhu čestnou službou, na niž jsou hrdí tak, že si k tomu postaví panáka na soklu. To je kuriozita, která nemá asi konkurenci. Tak si toho važme.