Útěk východních Němců přes Malou Stranu je od roku 2015 něčím jiným, než byl v roce 1995 nebo třeba 2010. Když se teď po třiceti letech připomínaly ty výjevy, které padesátníci nesou v paměti, ale pro mladší, třeba čtyřicátníky, už je to přece jen minulost z dětství, hned se tam objeví: Podívejte se, uprchlíci, historie se pořád opakuje.

A opravdu ty záběry scén se něčím podobají: je na nich dav žen, dětí a mužů, ti povalí zátarasy a valí se jako záplava vpřed, tehdy na západoněmeckou ambasádu. Policisté (esenbáci) jen bezmocně přihlížejí. Jiné obrazy ukazují, jak tito lidé si přes železný plot předávají malé děti. Další pak, jak táboří ve stanech, zevlují, pokuřují, všude chaos. Pak ještě jak titíž lidé mávají nadšeně z přecpaných vlaků, které je vezou do vytoužené země – do Německa. Tam je nadšeně vítají.

To jsou přece povědomé obrazy. A jak je lehké vidět v nich analogii! Vždyť to samé se odehrávalo před čtyřmi lety na evropských, třeba maďarských hranicích. A klidně se to může zase opakovat. Stejné scény, stejné emoce, stejný zmatek, stejná naděje a touha. Jak by mohl člověk přisoudit jedněm právo na odchod a hledání štěstí, a jiným by ho problematizoval, nebo dokonce nepřál. – Ale třeba i přál, a přesto je mezi oběma ději nekonečný rozdíl. 
Před těmi třiceti lety byl exodus východních Němců součástí naděje a úplně jiného a mnohem lepšího příběhu. Byl projevem krachu komunistických režimů střední a východní Evropy. Byl sice významný, ale vlastně jen detail v celkové mozaice změn, které byly jednoznačně pozitivní. Každému bylo jasné, že když se statisíce občanů jedné země rozhodnou pro odchod (hlavní proud vedl přes Maďarsko, jež otevřelo hranice s Rakouskem, čímž dalo najevo, že se vrací do Evropy), nemůže to režim přežít. Byl to plebiscit nohama, dokonalá diskreditace režimu nesvobody. Nikdo v Evropě, až na ignoranty a stalinisty různého ražení, nesolidarizoval s Honeckerovým režimem. Každý nový uprchlík z NDR byl de facto argumentem pro jeho pád. Jaký to rozdíl od režimů, ze kterých se prchá dnes! Když tam odtud odejdou miliony lidí, nezmění se tam nic. 

V Československu tehdy neměl radost z „Braniborů v Praze“ snad jen Jakeš, Biľak a Štěpán. Lidé spontánně, tehdy ještě s jistým rizikem, chodili k západoněmecké ambasádě a nosili východním Němcům jídlo, oblečení nebo jim prostě dávali najevo svou přízeň. Ano, jiní mezitím vykrádali jejich trabanty. 
Důležité však bylo, že ti lidé jeli – domů. Do země, která je vnímala jako své – a oni ji jako svou vnímali též. A důležité ještě bylo, že polovylidněný stát, který po nich zbyl, nemohl zůstat takový jako dosud. Musel se změnit. To však bylo na lidech, kteří se právě tam začali scházet na demonstracích pod heslem Wir bleiben hier! – My zůstaneme tady! A ti byli pro další vývoj rozhodující. 
Tohle je asi jediná analogie, která s tím sice zesláblým, ale potenciálně nekonečným exodem ze zemí, kde se tím nezmění nic, asi platí. Že důležití jsou ti, kteří zůstanou. Jinak jde jen o kýčovitou iluzi.