Tag: Česká historie

Články k tagu

Umba žijby. Podivuhodné dílo básnivého oprávce jazyka českého

Na gymnáziu v Hradci Králové učil v letech 1871–1897 matematiku a fyziku, už během této štace však proslul jako oprávce českého jazyka. Nebyl to purista lepící neologismy typu piskorukofoukohmatec (klarinet) nebo rukonohokolorychlostrk (velociped), nýbrž básník, který je vytvářel ze slovních kořenů. Jakuba Hrona užívajího přízvisko Metánovský inspirovaly tvary, které původnímu významu občas odpovídaly, ale často se mu jen blížily „kořenovými zvuky“. Jeho konstrukty tak perlily svéráznou zvukomalebnou poetikou.

O mé oběti nepíši, jest samozřejmá

V pamětech Křik Koruny české připomíná Václav Černý, že represivní akce zavedli nacisté sice proti celému našemu národu, vyhlazovací akce však jen proti dvěma jeho složkám – proti inteligenci a proti bývalému důstojnickému sboru: hodlali zlomit národní páteř mravní a národní páteř brannou. A tento fakt se nějak cestou ztratil. Aniž si jej národ uvědomil. Ze slov profesora Černého promlouvá bolestný pocit nevděku a nedocenění jistěže vůči sobě, ale i vůči těm obětem, které šly na smrt kvůli věrnosti národu, republice a přísaze, kterou složily.

Masaryk podle Engliše

Když se Karel Engliš (1880–1961), komunisty sesazený rektor Univerzity Karlovy, pustil v březnu 1948 do sepisování Vzpomínek na T. G. Masaryka, mínil je jako „druhý oddíl svých pamětí“, nikoli jako samostatný spisek. Přesto jejich rozsah parametrům tenké knížky ještě odpovídá, a snad proto je Masarykova univerzita, v jejímž čele Engliš stanul hned v roce 1919, nyní vydala jako úvodní svazek plánované ediční řady Dílo Karla Engliše. Je to pěkné čtení k jednomu šálku kávy. Možná ke dvěma.

Pitomec u kumpanie

Když Jaroslava Haška napadlo, že zachytí ironii světové války figurou malého muže z pražské ulice, bohém a anarchista Franta Sauer navrhl, že tuto znamenitou ideu realizují vydáním po sešitech: z výtěžku prvního zaplatí druhý atd. Šlo ovšem o to, jak zaplatit tisk prvního sešitu. Humoristu bytná právě vyhodila pro neplacení nájemného a Sauer ho k sobě na Žižkov přijal „na byt a stravu“. Korunou ale smrděli oba, a tak se vydali dolů do Prahy shánět kapitál.

Vlevo dole. Zeman mohl vidět „vzorovou Přítomnost“ připravenou nacisty

Sotva vyšel třetí svazek memoárů Karla Löbla, vysokého funkcionáře Československé strany socialistické v letech sovětské okupace (a po celou tu dobu též poslance Federálního shromáždění, ministra atd.), jejich autor 17. ledna 2021 zemřel. Bylo mu 95 let. Už se ho tedy nemůžeme zeptat na to, co ve svých vzpomínkách nedořekl, naznačil, vynechal. Byly by to ovšem, nutno říci, hlavně otázky speciální, zajímavé leda pro toho, kdo by chtěl o poslanecké práci „bratra Löbla“ za Aloise Indry a ministrování za Stanislava Rázla, Josefa Korčáka (a jak se všichni jmenovali) vědět ještě víc, než na sebe pamětník prozradil.

Pochopitelně že to lidé dělali

Humanistický brněnský filozof František Matouš Klácel si pravděpodobně od toho výletu sliboval něco úplně jiného, než jak pak dopadl. Pozval paní Němcovou i s dětmi do České Třebové, on byl odtamtud, že si udělají výlet do blízkých lázniček Hory Matky Boží, kde přespí. Možná měl i nějaké klátivé myšlenky… Jenže přijel také jeho přítel Jan Helcelet, který se Boženě líbil ještě jinak než dobrácký Klácel, ba už spolu na jaře něco měli. A tak se stalo, že paní Božena strávila s Helceletem pravděpodobně mileneckou noc „v komůrce ze dřeva“, čehož byl nešťastný Klácel ve vedlejší chatce nechtěným svědkem.

Sáňkování v Lidicích. Ředitel památníku vyhlazené obce apeluje na dodržování piety

Na pietní území Památníku Lidice zamířily o uplynulém víkendu desítky sáňkařů a bobistů, někteří jezdili i po starém hřbitově a po místech, kde stály nacisty zdemolované domy. Ředitel památníku Eduard Stehlík apeluje na dodržování piety a chování, které určuje návštěvní řád památníku. Lidé by si podle něj měli uvědomit, na jakém místě jsou, a to, že pietní území není jen část poblíž silnice.

Furioso mlynářského mistra

Na jaře roku 1770 pobýval Josef Mysliveček v Boloni, kde na objednávku tamního Teatro Comunale dokončoval operu Nittetis. Jak míval ve zvyku, pracoval „furioso“, zběsilým tempem. Současně totiž komponoval oratorium pro Padovu a další dílo pro každoroční karneval. Nittetis představovala osmou Myslivečkovu operu (podle monografie muzikologa Rudolfa Pečmana jich vytvořil 26) a obdivovatelé ho obdařili epitetem „božský“. Začalo se mu říkat Venatorini detto il Divino Boemo (doslova Malý myslivec zvaný Božský Čech).

U svaté rodiny Welsů na Letné

Rohový funkcionalistický dům v Dobrovského ulici 15 na první pohled už nevypadá výjimečně: parter je posprejovaný, fasáda opadalá, vchod by potřeboval vydrhnout… Obyčejný činžovní dům na pražské Letné. Ale při bližším pohledu se projeví, že má něco do sebe a že jeho strohost se nevylučuje s kvalitou provedení, kterou naznačují velká okna, vchod s elegantním travertinovým obkladem (bohužel počmáraným), masivní železné dveře se skleněnými výplněmi.

Moderní dějiny psané krví

V letní přestávce mezi karanténami se bouřlivě debatovalo o názorech děkana FF UK, historika Michala Pullmanna, na normalizaci a charakter pozdně komunistického režimu u nás. Diskusi otevřel rozhovor v Týdeníku Echo, Pullmann v něm mj. dovozoval, že po roce 1969 klesal ve společnosti význam hlavní tanků a rostl význam sociálního kapitálu, že na rozdíl od disidenta netrápila uklízečku ze Žďáru nad Sázavou nemožnost volně cestovat nebo že pro velkou část veřejnosti byly důležité novomanželské půjčky a přístupnější lékařská péče, nikoli chybějící svoboda slova.

Unikátní nález: Archeologové nalezli v Milevsku část hřebu z Kristova kříže

Archeologové objevili v milevském klášteře schránku s odseknutou částí hřebu, který s největší pravděpodobností pochází z takzvaného Pravého kříže, na kterém zemřel Ježíš Kristus. Jedná se o jednu z nejvzácnějších křesťanských relikvií. Přibližně šest centimetrů dlouhý kus hřebu archeologové nalezli v dutině v trezorové místnosti kláštera. Novináře o tom dnes informovali na místě zástupci církve a vědci.

Když Češi (a Slováci) budovali u Kyrgyzů ráj

Na žilinském nádraží je omšelá kamenná pamětní cedule s téměř nečitelným nápisem, že odsud v letech 1925 a 1932 odjížděly vlaky s členy „družstva Interhelpo“ na „pomoc výstavbe prvého socialistického štátu“. Kdo neví, o co jde, asi dost tápe – vůbec lze předpokládat, že většině kolemjdoucích je to úplně jedno a nikdy by nevěnovali takové desce ani vteřinu pozornosti.

Jak se z pluku Svatého Václava stal pluk Jana Husa

V první části Salonu Týdeníku Echo o Bílé hoře (viz č. 44/2020) jsme mluvili o tom, co rozhodlo o porážce vzbouřených českých stavů. Došli jsme k tomu, že stavovskému vojsku chyběla motivace, morálka a možná i náboženský zápal, to naopak nepostrádala druhá strana. Každá taková historická událost, která skončí vítězstvím jednoho a porážkou druhého, vyvolá důmyslné úvahy, co by se stalo, kdyby to bylo naopak. V případě Bílé hory, od níž 8. listopadu uplyne rovných 400 let, je to obzvlášť lákavé – i když také zavádějící.

Až příliš talentovaný pan Láník

V roce 2014 vyšel v Reflexu článek Dana Hrubého Národní umělec a štětka tajné policie o obzvlášť nechutné formě spolupráce s poúnorovou Statní bezpečností. Provozoval ji na začátku 50. let už tehdy známý herec Vítězslav Vejražka (1915–1973). Sváděl ženy, jež mu vytipovala StB, mezi nimi i svou vlastní tetu, pracovnici italské ambasády, opíjel je v baru a pak je tahal do služebního bytu, přičemž byl z vedlejšího pokoje filmován. Za to byl StB honorován a protežován v divadle i u filmu, byť by ve své profesi byl asi úspěšný i bez toho. Motivovala ho nejspíš vnitřní perverze, chuť ovládat druhé, ale zřejmě i ideologické přesvědčení, že tím něčemu pokrokovému slouží.

Napravení Invalidovny

Pro někoho to byly obří reproduktory, pro jiného nárazníky, někdo v tom mohl vidět třeba zafačované packy bezmocně trčící z barokní fasády. Prvnímu dojmu z dostavby pražské Invalidovny podlehl i autor tohoto článku. Na základě obrázků (tzv. vizualizace), jež byly poskytnuty médiím 29. září, v den, kdy na tiskové konferenci představil ministr kultury a ředitelka Národního památkového ústav (NPÚ) rekonstrukci objektu, se domníval, že má jít o masivní porušení celého výrazu stavby a svévoli architekta.

Trapné lásky muka

Mohlo to být takhle. Je jaro 1920, tedy před sto lety, večer po představení ve Švandově divadle na Smíchově, a mladá, velmi mladá herečka vychází z divadla na ulici. Vtom k ní přistupuje muž, smeká klobouk (buřinku?) a odhodlaně praví: „Dobrý večer, nebudete se zlobit, že jeden neslušný člověk – Já jsem Čapek, slečno, víte, ten, co napsal nějaké povídačky. Byl jsem v divadle a počkal jsem na vás.“

Komunismus a těch dalších třicet let

Občas se nezdá, že od pádu komunismu uplynulo už třicet let. Je to déle, než trvala první republika, o níž se říkává, že nedostala dost času. Ale i v širších evropských dějinách se meziválečné období bere jako epocha, jež vytvořila v politice i kultuře vlastní svět, jenž byl velmi vzdálen tomu, co bylo předtím i potom. Od komunistického puče uplynulo do osmašedesátého jen dvacet let, a přece to byl úplně jiný svět – u nás i na Západě.

Vždycky mě štvalo, když se na Žižku přikládal náš metr

Událostí roku v české knižní produkci je nepochybně mohutná monografie Jana Žižky z pera historika Petra Čorneje. Známý medievalista předkládá své životní dílo devadesát let po detailní studii o husitském válečníkovi od Josefa Pekaře. Za první republiky, při jejímž vzniku prezident T. G. Masaryk razil heslo „Tábor je náš program“, pohled na Žižku od matrikového katolíka Pekaře samozřejmě velmi rezonoval.

Pro dospělé čtenáře

Kdo v čerstvém Žižkově životopisu od historika Petra Čorneje čeká nějaké zásadní novinky ze života jednookého válečníka, ať knihu raději hned odloží. Kdo je ale zvědavý na stav historického poznání devadesát let po zásadní studii Žižky z pera Josefa Pekaře, ten by si měl novou monografii bezpodmínečně pořídit.

Prognostický ústav a jeho mýtus

Tak jako mají Spojené státy Oblast 51, máme u nás Prognostický ústav. Pro mnohé je to dodnes tajemná instituce napojená na Československou akademii věd, která na sklonku socialismu sdružovala odborníky z mnoha oblastí s úkolem nabídnout špičkám režimu komplexní řešení krize, jíž Československo procházelo.

Jak dětem vyložit i zločince

Dají se žákům prvního stupně základní školy podat naše politické dějiny posledního století tak, aby tu bizarerii aspoň v obrysech pochopili? Snad ano – za předpokladu, že se tak učiní poutavou a důvtipnou formou s hojností obrázků. Třeba v jakési galerii našich prezidentů od Masaryka po Zemana. Snadno se to poví, a obtížně uskutečňuje. Martin Velíšek (autor textu) a Milan Starý (autor černobílých i barevných ilustrací) se o takový zjednodušený výklad pokusili.

Bouře v Lidicích. Poslední žijící lidické děti se distancují od památníku

Lidická starostka Veronika Kellerová poslala jménem lidických dětí otevřený dopis nejvyšším ústavním činitelům České republiky, ve kterém oznamují přerušení spolupráce s památníkem Lidice. Souvisí to s reportáží České televize, s jejímž vyzněním lidické děti nesouhlasí a památníku vyčítají, že se proti Reportérům ČT nijak neohradil. Ředitelka Martina Lehmanová chce své oficiální vyjádření zveřejnit po konzultaci s ministerstvem kultury v pondělí, uvedla to pro server Echo24.

Srpen 1968 nebyla okupace, mrtví byli oběti dopravních nehod, řekl Grospič. Mírní ho i Dolejš

V den, kdy sněmovnou bez větších problémů prošla poslanecká novela o zařazení 21. srpna na seznam významných dnů, pobouřil svým názorem na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa komunistický poslanec Stanislav Grospič. Podle něj nebyly srpnové události roku 1968 okupací, mrtvé z té doby navíc označil za vesměs oběti dopravních nehod. Na Grospičovy výroky se snesla ostrá kritika, mírnil je dokonce i jeho kolega z poslaneckých lavic, bývalý místopředseda KSČM Jiří Dolejš.

Zrádce Valdštejn, hrdina Wallenstein

Slavnou divadelní trilogii Wallenstein dokončil Friedrich Schiller před 220 lety a od té doby je hrdina Wallenstein považován za jednoho z největších Němců. Jen tragický osud zabránil, aby počátkem sedmnáctého století sjednotil Německo a ochránil ho před dvěma stoletími úpadku. Wallenstein se ovšem narodil v Heřmanicích u Jaroměře jako Albrecht z Valdštejna a patří spolu s Přemyslem Otakarem II. a Karlem IV. ke třem velikánům, o kterých se dá říci, že byli Češi a že řídili osud Evropy.

Poslední prázdniny v komunismu

Je léto a dusno, v obchodech navíc došel toaletní papír. Ve společnosti je přece jen cítit trochu neklid. Došly i dámské vložky z n. p. Harmasan. Byla o tom odvážná reportáž v televizi. Lidé se ale hlavně těší na dovolenou k Máchovu jezeru, kde poprvé povolili soukromníkům prodávat cukrovou vatu. To už je skoro trh. Někteří se bojí, aby se to nepřehnalo a nevrátil se kapitalismus. Soudruh Ladislav Adamec, to byl předseda vlády, mluví o tom, že šrouby, které vyrábíme, musejí být lepší a musejí k nim sedět matice. Je přestavba.

Plachého, ne Sauera

Mariánských sloupů z pobělohorské doby je v Česku řada, z těch známějších morový sloup na Dolním náměstí v Olomouci. Ten na Staroměstském náměstí měl ale tu smůlu, že si ho v roce 1918 vybrala skupina kolem žižkovského anarchisty Franty Sauera, nesmyslně z něj učinila symbol habsburské monarchie a strhla ho. Od té doby se vymýšlejí „ušlechtilé“ důvody, proč to nebyl odsouzeníhodný vandalismus, a jak by ideu české státnosti poškodilo, kdyby se na tom místě sloup znovu objevil.

Marianský sloup jako tikající bomba? Jeho obnova rozděluje také pražskou koalici

Obnova Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí budí stále větší vášně. Kontroverze vyvolalo především chování strážníků během sobotní akce k obnově sloupu v centru Prahy, když strážníci na příkaz primátora Zdeňka Hřiba zaparkovali vůz přímo na místě, kde sloup stával, a blokovali tak nahlášené místo modlitby. To se ale nelíbí koaličním partnerům v Praze, kteří by si obnovu sloupu přáli. Radní proto budou o návratu sloupu nadále jednat.

Příští sudetoněmecký sraz v Čechách (?)

Za dva za tři roky by se setkání sudetských Němců (Sudetendeutscher Tag) mohlo konat v České republice, prohlásil v neděli v Řezně Bernd Posselt. Je to utopie, nebo reálná představa? A je to dobrý nápad, nebo zbytečná, i dokonce zpupná provokace? Posselt to říká už několik let, přičemž vždy dodává, že příští rok to ještě nebude, protože doba není zralá. Takže zase za dva za tři roky, což zní tak nějak rozumně i bezpečně. Není čeho se v dohledné době bát.