Na našem setkání budeme vyvolávat ducha Václava Havla. V sobotu 18. prosince uplyne deset let od jeho smrti, což je dobrý důvod se o něco takového pokusit. Přitom on ve zdejším povětří vane i bez našeho přičinění dál a nejspíš jen tak nevyvane. Ale v čem se ta jeho atmosférická přítomnost projevuje? Na to odpovídají lidé, kteří Václava Havla v nějaké míře poznali i osobně: spisovatelka Petra Hůlová, dramatik Karel Steigerwald, filozof a přírodovědec Stanislav Komárek, spisovatel Petr Placák a historik Jiří Suk. Přítomna byla též lahev hruškovice.

Má Václav Havel ještě nějaký reálný dopad, nebo jsou to už jen vzpomínky na jednu pozoruhodnou osobnost? Jsou to ideje, které autenticky hlásal a které existují v jeho textech, nebo jenom iluze těch, kteří se sice k němu hlásí, ale mají o něm spíš už jen matnou představu? Zbyl tady Havel, nebo už jen havlismus? Co z něj zbylo? A je to, co zbylo, skutečný Havel?

Steigerwald: Havlismus je ošklivé slovo, to bych tady vůbec nepoužíval, to snad v jiných místnostech, u jiných stolů… Havel prošel během svého života i po smrti kalvárií, hanobením, nepochopením, kdy se mu přisuzovaly věci, které nikdy nehlásal a nezastával, to všichni známe. Ale myslím či doufám, že doba se vrací ke skutečnému Havlovi, či spíš k Havlovu duchu. Tím prvním, co se s jeho jménem spojuje, je slušnost, tolerance, něco, čemu by se dalo říct kulturní vznešenost. Neboť jsme prošli chlívem a zkušenost z chlíva tu potřebu přivolala. Protože jsme si uvědomili, jak nám chybějí politici, kteří jsou slušní, vzdělaní, umějí přemýšlet. To je něco, co téhle době chybí a tím spíš to společnost hledá. Takže já si myslím, že doba je pro Havla a jeho odkaz mimořádně příznivá.

Hůlová: Já jsem se teď 17. listopadu byla po několika letech podívat na Národní třídě a překvapilo mě, kolik tam bylo mladých lidí. Byla jsem tam snad nejstarší. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem tam byla navečer, ale bylo tam opravdu plno mladých lidí, tak mezi patnácti a třiceti, kteří určitě už nezažili listopad 1989 a Havla znali z dětského věku, ale přesto opravdu upřímně slavili ten svátek, jehož symbolem Havel prostě je. Říkala jsem si, čím to může být, a napadlo mě, že sametová revoluce a Havel se stali něčím jako mýtem a ti lidé, kteří to tam přišli slavit, to vnímají jako neproblematickou událost, ke které se s úctou vztahují. To je myslím správné, protože společnost mýty potřebuje a je dobře, že je má. Chápu, že se to týká jen části společnosti, ale nelze popřít, že existuje a že je docela důležitá.

To je jedna věc. Druhá, která mě napadá, je, že by mě zajímalo, jakým způsobem by Havel reflektoval naši covidovou dobu. Všechny ty mechanismy, které se ve společnosti v souvislosti s tím rozjely. A tady vidím dvě možnosti: jedna možnost by byla, že by jako politik nebo společenská autorita spojovaná s hodnotou, jako je Karlem Steigerwaldem zmiňovaná slušnost, apeloval spíš na solidaritu se staršími lidmi a dodržování pravidel včetně těch, která mohou svobodu omezovat. A druhá možnost vyplývá z toho, co u Havla představovala jeho intelektuální schopnost věci pojmenovávat a vidět je za horizontem běžné skutečnosti. A věřím, že tam by viděl nebezpečí redukce člověka na nějakou hygienicko-zdravotní položku, jehož jedinou hodnotou je bezpečné fungování, a jiný úběžník tam schází. A mě by zajímalo, jestli by měl odvahu i pro ten druhý postoj.

To už bohužel nebude moci prokázat. Ale já jsem za tu covidovou hypotézu vděčný, neboť dokazuje, že úvaha „co by tomu řekl Havel“ je sice jen teoretická, ale přirozená a ukazuje jeho výjimečnost: těžko třeba uvažujeme, co by tomu řekl Husák… Ale že zároveň si člověk jako já někdy řekne: Ještě štěstí, že se toho Havel nedožil, neboť jak by asi na to svými postoji reagoval? Ještě že nemusí. To mě silně napadalo v roce 2015, v době, kdy poprvé eskalovala migrační vlna, a já byl za něj skoro rád, že k tomu nemusí nic říkat.

Placák: Proč? Myslím, že právě covidová doba je ideální pro intelektuála, aby popsal společnost, jaká je. A věřím, že by to Havel s gustem udělal. Ale nebudeme se, doufám, bavit o covidu, že?… Nebo klidně. (Nalévá si první skleničku hruškovice.)

Suk: Myslím, že Havel by hledal v téhle krizi nějaký přesah a východisko, jak to dělal celý život. Tedy asi by se ptal, kam to směřuje, jak se z toho poučit. Samozřejmě, apeloval by na solidaritu, vyzýval k rozumnosti a k respektování druhých a vyslovil by asi i obavu, co to se svobodnou společností může udělat. Zkrátka učinil by to, čeho jsme se od toho našeho současného „státníka“ nedočkali.

Komárek: Ano, lidé mají sklony si představovat, co by řekl dnes Darwin, nebo Jan Hus, nebo dokonce Ježíš z Nazaretu, ale to my už právě nevíme. Typické je, že takzvané společenské ikony, a Havel je velká společenská ikona, vnímáme vždycky polárně. O takových osobnostech se dají skoro vždy napsat dvě zcela odlišné knihy. Já to rád demonstruju na svém oblíbeném C. G. Jungovi: o něm by se daly napsat knihy Jung jako vědec, Jung jako žvanil, Jung jako prorok, Jung jako falešný prorok, Jung jako panbíčkář, Jung jako bezbožník a tak dále. Něco podobného by bylo možné učinit s Havlem. Ale my si musíme uvědomit, že Havel byl reálný člověk, ve kterém se to mísilo, byl složen z rozporů, jako každý člověk. Přesto jsou u něho nějaké dominantní vlastnosti. A i já za ni považuju Havlovu slušnost. Ta mě fascinovala poprvé, když jsem se dostal jako student k jeho dopisu Gustávu Husákovi z roku 1975: kdybychom měli Husákovi tehdy napsat my, tedy studenti, tak by to vypadalo spíš, jako když záporožští kozáci píší tureckému sultánovi. On to pojal s naprostou elegancí, přitom jasně a natvrdo. To souvisí s tím, čím se ta jeho slušnost doplňovala, a to byla nebývalá odvaha. Protože, přátelé, nechat se na čtyři roky zavřít do ostravské věznice, když alternativou bylo odjet do New Yorku a tam si žít životem obdivovaného dramatika, to opravdu vyžadovalo velkou odvahu. Ano, naplňuje to pak tezi jednoho antropologa, že kdo je ve společnosti vyhlédnut jako oběť a on se té oběti vydá, tak pakliže to přežije, stává se vladařem. A to se u něj splnilo.

Placák: Já byl k Havlovi po roce 1989 hodně kritický, to trvalo asi tak do poloviny 90. let: pak jsem zmoudřel. Hlavně jsem mu vyčítal měkkost a sklon ke kompromisům, zdál se mi prostě až moc slušný… Hlavně ke komunistům. Přitom oni byli v defenzivě, tehdy by si snad odhlasovali i vlastní oprátku… Ale postupně jsem si uvědomil, že v tom byla právě jeho síla. K tomu taková vzpomínka: nás sebrali společně během Palachova týdne v lednu 1989, byli jsme zavření na MO VB ve Školské ulici, Havla strčili do takového koutku trochu bokem, já se v nestřežené chvíli odpoutal od ostatních, že ho půjdu pozdravit, a zrovna se tam na něj přišli podívat jako na nějaké chycené zvíře vysoké šarže, nějací policejní generálové, žádní usmrkanci, takoví šediví chlapi. No a takovou nenávist, co z nich vycházela, to jsem neviděl: Ty hajzle, my ti ukážeme, ty ještě uvidíš… A on tam tak v klidu seděl, slušný, neagresivní, nevýbojný člověk, který nikdy nikomu neublížil a ke každému se choval slušně – a přitom na něj byla koncentrovaná taková nenávist! Komunisti a lumpenproletariát dodneška nenávidí nikoho víc než Havla.

Suk: V rámci našeho vyvolávání ducha Václava Havla vzpomínám na pár příležitostí, kdy jsem s ním mohl mluvit jako historik – vždy to byl opravdu zážitek. Prostě Havel měl charisma a rovný charakter, který prošel mnoha zkouškami. Ale to nepůsobilo jen při osobním kontaktu, myslím, že pro mnoho lidí byl zárukou základního směřování našeho státu, reprezentantem důležitých hodnot, s nimiž stojí i padá svobodná společnost. Jako autorita ztělesňoval jistotu a bezpečí v té nejelementárnější, řekl bych, hodnotové, či dokonce duchovní podobě. On se zajisté v určitých věcech mýlil, asi si neuměl představit, v co vyústí neoliberální podoba transformace, spletl se v důvěře v George Bushe mladšího a jeho intervenci do Iráku, ale to jsou věci, které přináší riziko politiky. Politik činí rozhodnutí, která běžný člověk činit nemusí. Také se dá kritizovat jeho nedůvěra v parlament a nechuť k politickým stranám. To se projevilo těsně po listopadu 1989, kdy jeho spory s Federálním shromážděním ovlivnily podobu české politiky a jistou nepopularitu parlamentní demokracie.

Steigerwald: Jen krátkou poznámku. Vedle té jeho moci symbolické, kterou tu připomínáme, když mluvíme o jeho odkazu, běží hned vedle jeho bezmoc politická, která provázela celé jeho prezidentství. On si po celou dobu nenašel politickou sílu a žádná síla si nenašla jeho, aby mohl do politiky opravdu zasahovat. Takže jeho prezidentství provázely nepřetržité vnitropolitické rozpaky. On nemohl skoro nic prosadit, protože neměl s kým, přičemž spousta lidí s ním spojovala naděje, které ale on neměl jak naplnit. Já jsem s ním měl v té době noční debatu v Divadle Na Zábradlí u vína, kde strašně nadával na parlament, který mu zase neschválil pět nebo sedm zákonů – to ještě mohl jako prezident psát zákony… A já mu řekl, Václave, proč nadáváš na parlament? Jak sis to tam domluvil s těma partajema, abys našel nějakou oporu? A on na to tak smutně řekl, že tam nemá s kým o čem mluvit. A měl vlastně pravdu. On byl jako politik osamělý. My, kteří jsme ho obdivovali jako člověka, o kterém jsme věděli, že je to velká persona, a to ještě v dobách, kdy byl malý, tak jsme viděli, že jako politik byl po většinu doby bezmocný.

Suk: To je fakt, on se nedokázal nikdy spojit s žádnou politickou stranou, aby s ní skutečně uspěl. Ale ani nevím, jestli se to dá označit za chybu, jelikož to byla jeho vědomá životní volba.

Placák: Jeho zásadní chyba byla, že on vlastně do politiky jít nechtěl. Takže to byl on, kdo prosadil, že ta první polistopadová, po volbách vytvořená vláda si omezila mandát na dva roky. To byla zásadní polistopadová chyba! Protože přesně po dvou letech, kdy se věci začaly obracet k lepšímu, to převálcoval Václav Klaus a už to šlo jiným směrem. (Nalévá si druhou skleničku hruškovice.)

Jako že by nevznikla ODS? To asi těžko. Stejně jako by asi dost lidí polemizovalo s tím, že Havel do politiky nechtěl: můj redakční kolega Daniel Kaiser o něm v tom duchu napsal dvoudílnou knihu: v ní ho vidí jako politickou osobu non plus ultra. Já si na rozdíl od něho myslím, že Havel byl hlavně umělec a spisovatel a k tomu patří se trochu upejpat, takže on už z těchto důvodů musel říkat, že vlastně politikem být nechce, i když už bylo jasné, že v politice je po uši, i když dělal, že v ní vlastně tak úplně není.

Placák: Ať k tomu měl jakékoli důvody, tak si nechal zkrátit funkční období a tím si dobrovolně nechal tu moc vzít. To byl nesmysl.

Řekl bych, že to poněkud vyžadovaly neurovnané poměry, včetně vztahů česko-slovenských.

Komárek: Ale není to tím, že duchovní autorita nemůže z podstaty své úlohy mít napojení na moc politickou, neřkuli policejní? To se poněkud vylučuje. On musel být trochu jako osamělý myslitel, který sice lituje, že nemá prostředky, jak své ideje prosadit, ale chápe, že pak by přestal svůj úkol plnit. Ale chtěl bych říct, že na Havlovi bylo i v prostředí disentu ojedinělé, že si uvědomoval, že Západ je jen jinou – nepochybně mnohem lepší – variantou moderny, kterou v mnohem horší podobě zosobňoval Sovětský svaz a které jsme se právě zbavovali. V tomto duchu myslím mluvil v americkém Kongresu a já ho za to velmi oceňuju.

Hůlová: Jestli myslíte ten projev zkraje roku 1990, tak tam to právě neříkal. Tam Ameriku už jenom chválil.

Profesor Komárek naráží na pasáž z Moci bezmocných, což je ovšem text z roku 1978, a je to asi jediných pár odstavců z Havla, pro které ho bere na milost současná nová levice, která mu ovšem vyčítá, že pak se k nim už moc nehlásil.

Komárek: Já neolevičák rozhodně nejsem, ale v tomhle měl holt pravdu. Že se k tomu už pak nehlásil, je myslím škoda. Pokud bychom chtěli vidět zemi, která součástí moderny není, tak je to řekněme Barma, která kombinací vojenské vlády a náboženskosti připomíná tak naše 17. století, taky to ale není touha většiny z nás.

Suk: V tom duchu se často nesly jeho projevy na různých místech světa, kde mluvil o krizi civilizace. Ale je pravda, že tu kritiku už pak nesměroval na konkrétní podobu třeba Ameriky. K té měl vždy respekt a měl ji rád.

Hůlová: V Moci bezmocných píše, že komunismus a kapitalismus jsou dvě tváře téže konzumní civilizace. To je zajímavý kritický moment v jeho myšlení, které však pak opustil a místo toho se cele zapojil do adorace Ameriky, což jistě mělo své důvody, včetně pochopitelných, protože Amerika opravdu podporovala disidenty ve východní a střední Evropě v jejich snahách se komunismu zbavit. Ale kritický postoj byl pryč. A s tím vlastně i souvisí skutečnost, že revoluce v roce 1989 byla vlastně revoluce, která nepřišla s žádnou originální myšlenkou, ale s jedinou snahou, a sice napodobit už existující země, tedy Západ. To bylo přece jen trochu málo. Byla to revoluce, která se snaží o nějakou normalizaci poměrů, nebo spíš napodobení něčeho, co dejme tomu dobře funguje jinde. A tohle napodobování, to byla vlastně jediná meta našeho snažení po listopadu 1989. A to je přece jen málo. Protože když jenom napodobujete, tak nejste nikdy autentičtí a nikdy, přes veškerou snahu, nemůžete dosáhnout úrovně originálu, tím pádem ve vás roste frustrace a vaše identita stojí na vratkých nohách a celé se to začne komplikovat. Já vnímám ten model napodobování jako velmi problematický a jako zdroj napětí, které ve společnosti nyní je. A to nejen české, protože podobně to platí pro další země střední Evropy, Polsko a Maďarsko především. Tohle asi nebyl Havel schopen nahlédnout, ale vzhledem k jeho intelektuálnímu formátu si to mohl uvědomit. S tím souvisí i další moje výtka, nebo výhrada, nebo kritika, že Havel jako by nevnímal zvláštnost našeho prostoru, tedy střední Evropy, jako by všechny jeho pohledy směrovaly jen a pouze na západ, do Ameriky. To bylo taky k velké škodě našeho prostoru. Logicky skončil ve velké frustraci, které se chytli různí populisté.

Kteří možná hledají právě tu vlastní cestu… Já nevím, jestli to tak platí. Koneckonců ve známé polemice s Milanem Kunderou z konce roku 1968 právě Havel hájí návrat k obyčejným „evropským“ poměrům a staví se proti nějakým zvláštnostem „našeho údělu“. Ale souhlasím s tím, že Havel asi právě nebyl obdivovatel specifičnosti „střední Evropy“. Nebo ho to prostě tak moc nezajímalo: nemohlo ho zajímat všechno.

Placák: S tím, co říká Petra, souhlasím, ale jen zčásti. To není pravda, že jsme neměli vlastní étos. A nebylo to jenom napodobování Západu. Měli jsme étos lidských práv, který byl prožívaný a žitý. Byly za ním stovky let kriminálu a tisíce prodiskutovaných hodin v různých disidentských společenstvích. Že to překryla reálná politika posledních dvaceti let, je jiná věc, ale zůstalo to v různých podobách a bude se to vracet. (Druhá hruškovice je pryč.)

Suk: Filozof Jürgen Habermas říkal středoevropským revolucím z roku 1989 Nachholende Revolution, tedy „dobíhající revoluce“, revoluce bez vlastního étosu, která jen dobíhá Západ a snaží se mu ve všech ukazatelích přizpůsobit. Podobně se vyjadřoval vlivný historik François Furet a pak se to převzalo jako hotový fakt. Ale kanadský historik James Krapfl ve své knize o sametové revoluci velmi zajímavě dokládá, že sametová revoluce měla své vlastní hodnotové zázemí a demokratizační dynamiku, která byla velmi intenzivní a originální a promítala se do některých projevů občanské participace a přímé demokracie. My jsme na to poněkud pozapomněli a někdy se od toho i distancujeme, jako by na nás prostě padla standardní parlamentní demokracie jako střecha a jiná cesta nebyla. Přitom je zajímavé, že idea přímé demokracie se objevovala před Listopadem v mnoha dokumentech nezávislých nebo opozičních iniciativ a zdaleka jí nepatřilo okrajové místo. Byla pak opuštěna jako utopická a nereálná, což se plně projevilo neuskutečněním referenda o rozdělení státu v roce 1991. Vzhledem k předlistopadovým úvahám a samotnému průběhu demokratické revoluce se jistě dalo uvažovat o nějaké kombinaci přímé a zastupitelské demokracie. K tomu ovšem ani Havel nepřispěl.

Komárek: Po pravdě řečeno, mě stejně udivuje, že se ten pokus přestavět společnost podle západního modelu docela podařil. V biologii by se to dalo přirovnat k přeměně kraba v kocoura: jeden má vnější kostru, druhý vnitřní, jeden je studenokrevný, druhý teplokrevný. Kde jsou lidské sympatie, je docela jasné: počet kocourů v domácnostech mnohonásobně převyšuje počet krabů. Ale předělat kraba na kocoura, a to ještě za pochodu, to nebude vůbec snadné. A ono se to téměř podařilo! To považuju skoro za zázrak. Jak vyvlastnit majetek, zdecimovat schopné třídy a zavést totalitu a státní vlastnictví, to se vědělo dobře, na to byla spousta literatury a specialistů, ale jak to zase vrátit zpátky, to se nevědělo a nikdo to předtím nezkoušel. A nevěděl to ani Havel. On sice mohl udělat revoluci a pak zalézt do taoistické poustevny a sledovat to s filozofickým zaujetím, ale já na něm oceňuji právě to, že to neudělal a šel dělat tu politiku, která ho musela jistě velmi vyčerpávat a často i otravovat.

Steigerwald: Ten váš příměr s krabem a kocourem je krásný, ale úplně nesedí. Ten kocour totiž částečně sám do kraba vlezl a částečně byl do něj nacpán. A tam zůstal, stal se sice krabem, ale pamatoval si, že kdysi byl kocourem. My jsme, řečeno se zmíněným Kunderou, byli ze střední Evropy uneseni – částečně vlastní vinou – a měli jsme se do ní po roce 1989 zase vrátit. Já tady polemizuji s tím termínem napodobování. Naše třicetiletá kariéra na svobodě byla velmi autentická, včetně těch malostí, toho chlíva, jak jsem o tom mluvil: když se podíváme na poměry první republiky, tak vidíme, že na spoustu věcí bylo zaděláno už tehdy a mnoho věcí je pokračováním mentality, která se prosazovala už třeba za Rakouska, kterému přitom za mnohé vděčíme, protože jsme se v něm mohli v klidu docela rozvinout. Čili naše cesta z kraba ven mezi ostatní kocoury nebyla žádným napodobováním, ale snahou stát se tím, čím jsme kdysi byli.

Vraťme se k Havlovi. K jeho řekněme lidskému profilu. Máme v paměti jeho poslední léta, jeho odcházení, jeho smrt na Hrádečku, od které tedy uplyne deset let. Byl to vlastně docela tichý odchod vyčerpaného muže, vítěze, který jako by úplně nevyhrál. Prezidentem se stal jeho rival Václav Klaus, jeho političtí spojenci prohrávali volby jak na běžícím pásu (mluvilo se o polibku smrti), kopnout si do něho mohla každá nula. A pak zemře – a země se zachvěje. Následuje něco velmi silného: během těch pohřebních dnů proběhne něco jako rychlá katarze, která vyvrcholí skutečně masově prožívaným loučením, pohřbem opravdu královským. Jako by ještě jednou zvítězil. To přece nebylo loučení jenom s jedním významným politikem, bývalým prezidentem, tam muselo být přítomné ještě něco jiného. Já bych si to troufl nazvat láska.

Placák: Teda, Jirko, ty se nezdáš… (Dolévá si třetího panáka.)

Hůlová: Myslím, že to je tím, že v něm bylo zvláštní napětí mezi jeho pevností, kterou musel mít, včetně vůle k moci, a křehkostí, která byla dána jeho konstitucí, uměleckým založením, plachostí až stydlivostí. To dávalo dohromady zvláštní směs originální osobnosti, která byla pro mnohé vzrušující…

Placák: Hlavně pro ženský!

I pro mě!

Hůlová: A pak tam byla ta disproporce mezi Havlem veřejným, ve kterém vystupuje jako téměř mravní vzor, a podobou jeho soukromého nebo intimního světa, která z hlediska konvenční morálky vzorná tedy nebyla.

Placák (dopíjí třetího panáka): To na něm bylo právě to nejlepší!

Steigerwald: Snad to můžu říct: On měl kdysi soukromou audienci u papeže Jana Pavla II., kde se předpokládalo, že se mu svěří s mnoha věcmi i intimního charakteru. Já se ho pak ptal, jestli mu řekl všechno. A Václav tím svým způsobem pravil: Ehm, všechno ne…

Suk: Se vším se svěřil jenom dalajlamovi…

Komárek: Tahle jeho stránka není nepodstatná. Já si vzpomínám, jak se kdysi ještě před rokem 1989 sešel na setkání ve Frankenu docela velký počet exilových žen, které hlasovaly o muže českého disentu a exilu s největším sex-appealem. A s šedesáti procenty vyhrál Havel, třicet procent měl Kryl. Komárek dostal dva hlasy.

Steigerwald: On sám si z toho dělal báječnou legraci a v době velkého přátelství s Pavlem Landovským o sobě mluvil jako o doktorovi Přilípovi, který těží z drobků, jež spadly na zem z velkolepé hostiny Pavla Landovského. A vyprávěl o tom velmi vtipně, že ho jednou někde na konci tahu poznali dva pánové, kteří si s ním chtěli zasvěceně povídat o jeho díle, a pořád se jim do toho pletl Landovský, který je vůbec nezajímal, až se ten jeden pán na Lanďáka utrhl: Prosím vás, pane, já vás neznám, dejte nám pokoj, my se tady bavíme s autorem! Tak měl Václav satisfakci.

Suk: Ta ambivalence mezi mocí a bezmocí byla právě pro Havla nejtypičtější a byla, vedle osobního charismatu, zdrojem té zvláštní přitažlivosti. K té on osobně přispíval i tím, že tu pozici stále otevřeně a velmi osobně reflektoval. To státníci obvykle nedělají, není pro ně typické, že by se stále na sebe dívali zvenčí a přiznávali vlastní nejistoty a pochyby. To byl jeho zřejmě neopakovatelný osobní i státnický habitus, který z něj činil mimořádnou postavu.

No, my se tady při vyvolávání ducha shodneme… Ale jsou lidé, a nemusejí to být žádní hlupáci, kteří žádné sympatie k Havlovi nikdy nepociťovali, nebyl jim blízký, nerozuměli mu, dokonce se jim mohl jevit jako problematický element. Já si osobně myslím, že klíč k jeho osobnosti mohl ležet ve sdílení jeho smyslu pro humor. Ten havlovský byl zvláštní, a nikoli pro každého. Byl hodně sebeironický a zároveň sebestředný, jemný a přitom absurdní. Ne nadarmo byl autorem takzvaných absurdních her, které byly založeny na silném vědomí grotesknosti světa. To se přitom spojovalo s jeho odpovědností a závazkem, který vznikl nejspíš už v té dobré buržoazní rodině, chovat se slušně a dělat radost rodičům. A zároveň se proti nim trochu bouřit. Čili tohle všechno se spojilo v jednom nevšedním osudu, který nesl, jak nejlépe uměl, a přitom se tomu stále trochu divil. Myslím, že to nepřestane jen tak člověka fascinovat. Tedy člověka, který to tam pozná.

Placák: Ale k tomu se musí dodat, že držel principy. Bez toho je celá slušnost na nic. (Dopíjí a žádá ještě jednoho na rozloučenou.)