Někdy v polovině osmdesátých let jsem byl na archeologické brigádě v Kožlí u Orlíka u Michala Lutovského, tehdy mladého a nyní významného archeologa, kde jsme kopali slovanské mohyly. Bavili jsme se po večerech o archeolozích, o nichž jsem měl představu, že to jsou drsní muži s krumpáči, kteří jsou stále někde v terénu a po večerech u lampy porovnávají kosti a střepy. Michal Lutovský se mnou souhlasil, ale uvedl příklad mladé a velmi sympatické archeoložky Andrey, která je shodou okolností manželkou herce Jiřího Bartošky, který se právě tehdy mimo jiné proslavil rolí ve filmech na motivy knih Eduarda Štorcha.

Andrea Bartošková v té době prováděla výzkum na staroslavné Budči. To je jedno z míst, kde se rodil český stát, přičemž se rodil doslova v krvi. O okolnostech tohoto zrodu na Budči se ví především díky práci Andrey Bartoškové, jejíž kniha Budeč / Významné mocenské centrum prvních Přemyslovců (2014) shrnuje výsledky její mnohaleté práce. Náš rozhovor se tedy přirozeně točil kolem této lokality.

Budeč zajímala celé generace českých archeologů. Kopalo se tam už v 19. století i skoro celé století dvacáté. Čím je Budeč tak důležitá?

Je to jedno z nejprozkoumanějších raně středověkých hradišť v Čechách. Navíc o jeho dobovém významu vypovídají i písemné prameny 10. až 11. století. Jde o latinsky a staroslověnsky psané svatováclavské legendy, které zmiňují k Budči dva přemyslovské panovníky. Spytihněva I., druhého historicky známého knížete z rodu Přemyslovců, a pak Spytihněvova synovce Václava, avšak v době jeho nezletilosti, kdy ještě nebyl přemyslovským panovníkem. Po kostele sv. Klimenta na Levém Hradci a Panny Marie v Praze, jejichž zakladatelem byl první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj, založil na Budči Bořivojův nejstarší syn Spytihněv v pořadí třetí kostel v Čechách, ten byl zasvěcen sv. Petru. Druhá písemně zaznamenaná událost se týká Václava, prvorozeného syna knížete Vratislava I. a jeho budoucího nástupce.

Mladého Václava, který se na Budči podle tradice učil bohoslužebným textům v latině, přičemž ještě předtím se měl z popudu své babičky, kněžny Ludmily, učit staroslověnštině.

Ano, ale nikoli na Budči. Pro historickou interpretaci byla pro mě důležitá zmínka v Kristiánově legendě, že po smrti Vratislava byl Václav z Budče povolán do Prahy a na stolec otcovský od všeho lidu byl povýšen. V době vlády knížete Vratislava byla tedy Budeč sídlem nezletilého budoucího panovníka. Tato skutečnost spolu s revizním přehodnocením publikovaných výsledků archeologického výzkumu na budečské akropoli mě vedla k nové historické interpretaci zásadního zlomu ve vývoji budečského hradiště. Ten spojuji s Václavovým bratrovrahem a nástupcem, knížetem Boleslavem I., a jeho ničivým vpádem na Budeč.

Jak jste se ke svému výkladu Budče dostávala?

Dá se říct, že po letech archeologického výzkumu na budečském předhradí, kde jsem „kopala“ od roku 1981 s tříletou pauzou do roku 1990, a následně po postupném srovnávání výsledků výzkumu na předhradí s vyhodnocením vývoje na akropoli včetně zrevidování tamních zásadních archeologických situací jsem ve výsledku dospěla k přesvědčení, že dosavadní obraz archeologického a historického vývoje Budče neodpovídá skutečnému stavu a je třeba ho změnit. Do té doby byla Budeč interpretována podle mých předchůdců Zdeňka Váni a Miloše Šolleho, kteří v letech 1972 až 1986 prováděli výzkum na akropoli. Váňa sledoval vývoj osídlení a opevnění, Šolle se soustředil na oba budečské kostely, tedy na rotundu sv. Petra a na kostel Panny Marie, včetně přilehlých pohřebišť. Předhradí zůstalo stranou zájmu až do roku 1981, kdy jsem v jeho západní části, v poloze zvané Na kašně, zahájila výzkum. Na Budeč jsem však přišla již o rok dřív, v roce 1980. Zdeňku Váňovi jsem pomáhala při výzkumu plochy při jižním okraji akropole. Tehdy tam bylo dosaženo již vápencového podloží a v něm byl zachycen zdvojený palisádový žlábek, který byl Váňou interpretován jako pozůstatek jižního ohrazení knížecího dvorce. Kromě palisádového žlábku bylo do podloží zahloubeno i několik polozemnic a rozličných jam. Mezi nimi pak na různě vysokých vypreparovaných hliněných soklech byly ponechány kumulace kamenů, zbytky jílových podlah a ohnišť, přičemž obvodové profily vykopané plochy, které jsou směrodatné pro kontrolní určení odstraněných archeologických vrstev, byly sesutím zcela nečitelné. Vůbec jsem se v té situaci nevyznala. Tehdy, hned v prvním roce svého archeologického pobytu na Budči, jsem se na celou archeologii chtěla vykašlat.

Ale neudělala jste to.

Došlo mi, že takhle se při snižování mocného archeologického souvrství nedá postupovat. Vyzkoušela jsem si to hned příští rok na budečském předhradí, kde první dva roky byly sice svízelné, ale pak jsem se chytla. Dlouhou sondou, která protnula vnější val včetně jeho zázemí, jsem zachytila pozůstatky tří fází hradby opevňující předhradí a zároveň doklady přilehlého osídlení. V místě zachyceného osídlení jsem pak vytyčenou sondu rozšířila do obou stran a na ploše asi 220 m² jsem začala postupně snižovat archeologické vrstvy. Po odstranění nánosu podorničního humusu byla odkryta rozlehlá kamenná destrukce s liniemi původně ložených a na sebe kladených opracovaných kamenů. Tuto úroveň jsem zdokumentovala, kameny odstranila a související hlinitou vrstvu jsem snížila na další stratigrafickou úroveň. Pro rámcové chronologické určení tohoto sídlištního horizontu byl důležitý doprovodný archeologický materiál. Po odstranění kamenné destrukce se objevil zcela jiný typ sídlištní zástavby v podobě písčitých a jílových podlah s ohništi z vyskládaných přepálených kamenů. Šlo o pozůstatky lehkých obytných staveb s proutěnou a hlínou omazanou nadzemní konstrukcí, čehož dokladem bylo velké množství nalezených mazanic s otisky prutů. Tento sídlištní horizont provázela specifická hlinitá vrstva se specifickými archeologickými nálezy, typově odlišnými od materiálu souvisejícího s kamennou destrukcí. Ve výsledku se podařilo stanovit základní stratigrafickou posloupnost a provázanost vývojových fází opevnění a osídlení budečského předhradí. Tehdy jsem výsledky výzkumu na předhradí začala srovnávat s publikovanými výsledky vývoje osídlení a opevnění na akropoli.

A k čemu jste došla?

Že to je velká fuška. Protože na akropoli nebyly stratigrafické horizonty v naprosté většině rozlišeny, musela jsem vytipovat archeologickým výzkumem neporušená místa s vazbou na zásadní stratigrafii, nejlépe v napojení na absolutní datum. Vytipované nálezové situace jsem pak podrobila detailní revizní analýze. Ta spočívala v porovnání publikovaných závěrů s výpovědí původní dokumentace a stratifikovaných archeologických nálezů. Prvním vytipovaným místem bylo pohřebiště při jižním okraji akropole, kde jsem v roce 1980 začínala a vůbec tehdy netušila, že v daném místě bylo nějaké pohřebiště. To jsem zjistila až později, když vyšla Váňovi kniha Přemyslovská Budeč / Archeologický výzkum hradiště v letech 1972–1986. Zmíněné řadové pohřebiště mě zaujalo tím, že se jeho hroby zahlubovaly do kamenných destrukcí sídlištních staveb a opevnění, které představovaly zánikový horizont budečské akropole. Budeč má v porovnání například s Pražským hradem tu výhodu, že po zániku hradiště byla opuštěna a v dalších staletích tam nedošlo k žádným větším stavebním aktivitám, které by porušily raně středověká souvrství. Budeč zůstala zakonzervovaná. Hroby pohřebiště v jižní části akropole zůstaly netknuté. Důležitý byl hrob s dítětem, u jehož pravé ruky ležela ve funkci obolu mrtvých mince Bořivoje II. z prvního desetiletí 12. století. Zánik budečského hradiště přitom Váňa datoval do průběhu 12. století. S takovým časovým určením byla ovšem v rozporu datace mince v hrobě vyhloubeném do trosek již zaniklého hradiště. Musela jsem ale ještě zjistit, zda se zemřelým do hrobů dávaly platné mince nebo deponované mince staršího data. V této souvislosti bylo důležité zjištění, že v některých hrobech v Čechách i na Moravě se nacházely dvě, dokonce i tři mince a ve všech takových případech šlo vždy o chronologicky stejné ražby. To znamená, že do hrobů byly vkládány mince, které v době pohřbů byly platné. Toto zjištění mi poskytlo argument pro změnu datování zániku budečského hradiště, a to do druhé poloviny 11. století, neboť na začátku 12. století se již pohřbívalo do jeho rozvalin. Nejsložitější úkol jsem však měla ještě před sebou. Tím byla revize Šollova výzkumu u rotundy svatého Petra, která je nositelkou absolutního data.

Rotunda sv. Petra vznikla, pokud vím, za knížete Spytihněva…

Jste informován. Spytihněv vládl v letech 895 až 915. Nelze vyloučit, že se chopil vlády již v roce 894, hned po úmrtí velkomoravského panovníka Svatopluka, za jehož vlády se Čechy po smrti knížete Bořivoje staly od roku 890 přímou součástí Velké Moravy. Nicméně kostel zasvěcený sv. Petru mohl být postaven až v době od roku 895 do roku 915. Po Svatoplukově smrti Spytihněv využil vnitřního oslabení Velkomoravské říše a začal se orientovat na latinský Západ. V roce 895 složil vazalský slib východofranskému králi Arnulfovi a církevně byly Čechy podřízeny řezenské diecézi. Teprve tehdy mohlo dojít k postavení budečské rotundy, která se vyznačuje nebývale kvalitním stavebním provedením. Díky tomu se dochovala až do dnešních dnů. Budečská rotunda sv. Petra je nejstarší stojící stavbou na našem území.

Zvolněme trochu… Je rozdíl mezi archeologem a historikem? A je každý archeolog historik, tedy historička?

Samozřejmě je rozdíl mezi archeologem a historikem. Archeolog pracuje s hmotnými prameny a pohybuje se v terénu, kdežto historik v klidu pracovny pracuje s prameny písemnými. Archeolog orientující se na raný středověk má však při vyhodnocování terénního výzkumu ve vzácných případech možnost provázat archeologická zjištění s údaji zaznamenanými v písemných zprávách. Obecně archeologie je podle mého soudu historický obor, byť v pracovním procesu využívá přírodovědných metod a poznatků, v konečném výsledku však předkládá historickou výpověď.

Tak pojďme k té masové vraždě, to je vždy atraktivní. Myslím ten masakr, který následoval po vraždě knížete Václava ve Staré Boleslavi.

Zřejmě máte na mysli budečský masakr. Ten dokládá archeologický nález hromadného hrobu několika desítek zmasakrovaných mužů, objevený v těsném sousedství budečského hradiště. Dokladem násilného přepadení budečského hradu je i vypálení nejstarší hradby na akropoli, která fungovala v době, kdy se kolem rotundy sv. Petra v první polovině 10. století pohřbívalo. Toto pohřbívání náhle skončilo a současně s ním zanikl i knížecí dvorec, v jehož ohrazeném areálu se rotunda s pohřebištěm nacházela. Všechny tyto události, které vypovídají o zásadním zlomu v dosavadním vývoji Budče, byly podle nových archeologicky učiněných poznatků oproti původnímu datování autorů archeologického výzkumu na akropoli zařazeny do výrazně odlišného časového rámce. Na základě revizních analýz původní dokumentace a stratifikovaných archeologických nálezů se zjistilo, že všechny spadají do rozmezí od konce první třetiny až poloviny 10. století. To jest do doby vlády Boleslava I., která se váže k letům 935 až 972. Násilné přepadení Budče dávám do souvislosti s Boleslavovou mocenskou politikou, kdy po zavraždění svého bratra Václava ve Staré Boleslavi 28. září 935 se musel hned na začátku své vlády zbavit všech Václavových spojenců. Musel co nejdřív upevnit své mocenské postavení v původní přemyslovské doméně, kterou v centrální části Čech vybudoval jeho strýc, kníže Spytihněv. Budeč, sídlo nezletilého Václava, nepochybně považoval za hrad Václavových věrných. Teprve po upevnění svého mocenského postavení v rodovém panství mohl začít s dobýváním nepřemyslovských území a uskutečnit svůj ambiciózní plán.

Vytvořit český stát. K tomu mu posloužil krvavý státní převrat.

To bylo z jeho pohledu nezbytné. Aby mohl vojensky konkurovat sousedním panovníkům, musel vybudovat silné vojsko, které mu nemohlo poskytnout přemyslovské panství ve středních Čechách. Musel proto ovládnout nepřemyslovská knížectví na území Čech a vybudovat jednotnou územní správu opřenou o hrady, které se staly centry jednotlivých správních okrsků.

A jedním z těch hradů byla nová Budeč, ovšem už s jemu věrnou posádkou?

No, tak to zrovna není. Budeč od svého vzniku byla přemyslovským hradem. Za Václavova pobytu se však stala jemu věrným hradem. A to byl nepochybně důvod Boleslavova náhlého přepadení Budče. Námitka vyslovená na jedné konferenci profesorem Jiřím Slámou, že Budeč nemusela být dobyta Boleslavovou družinou, ale cizím nepřátelským vojskem, například císaře Oty I., nemá žádné opodstatnění. Nález hromadného hrobu rozsekaných těl mladých mužů s dekapitovanými lebkami svědčí o brutálním vraždění, nikoli o pouhém zabití obránců hradu. Navíc do stejné doby spadá i zánik knížecího dvorce a v jeho areálu náhle skončené pohřbívání budečské elity u knížecího kostela sv. Petra.

To je ten, kde se učil žalmům a základům latiny Václav. Čili i tohle hrálo roli?

Roli hrálo to, že v době Václavovy latinské výuky se Budeč stala jeho sídlem a hradem jeho stoupenců. Na Budči Václav setrval až do náhlého skonu svého otce knížete Vratislava v roce 921, kdy jako následník trůnu byl povolán do Prahy. Vzhledem k Václavově nezletilosti vládla za něj až do roku 924 jeho matka, kněžna Drahomíra. Nelze vyloučit, že v době matčiny regentské vlády pobýval Václav dále na Budči. Soudím proto, že po Václavově zavraždění Boleslav pokládal Budeč za hrad Václavových stoupenců a svých odpůrců. V zájmu upevnění moci musel hrad dobýt a své odpůrce zlikvidovat. Na tom, aby se přestalo pohřbívat u nedávno postaveného kostela, mohl mít těžko zájem nějaký cizí panovník. Na zániku knížecího dvorce a pohřebiště budečské elity kolem knížecího kostela mohl mít zájem jen Václavův vrah Boleslav, který na dobytém budečském hradu likvidoval vše, co souviselo s jeho knížecím předchůdcem, bratrem Václavem. Navíc v přibližně stejné době byl na Budči postaven druhý kostel, Panny Marie, který po kostele sv. Petra převzal na hradišti funkci hlavní křesťanské svatyně, a pohřbívání na akropoli se přesunulo k němu. Zakladatelem kostela Panny Marie byl pravděpodobně kníže Boleslav, neboť jen panovník nebo člen knížecího rodu měl tehdy právo založit kostel. Kostel nechal kníže postavit pro svého hradského správce (kastelána), kterého na Budeč dosadil jako zástupce knížecí moci. To však už byla jiná Budeč. Od druhé poloviny 10. století s organizovaným uspořádáním hradištní plochy a s novými typy sídlištních staveb. V této podobě Budeč přetrvala do druhé poloviny 11. století, kdy jako opevněné správní centrum v rámci hradské soustavy zanikla.

Přejděme s dovolením k osobní historii. Kdy jste se rozhodla být archeoložkou?

To je docela humorný příběh. Já jsem chodila v Brně na gymnázium na Lerchově ulici, přičemž o rok výš tam studoval jistý Jiří Kotas.

Prosím vás, Jiří Včelař Kotas? Ten podivný politik, který se tady objevil na začátku 90. let a na chvíli jím bylo dost lidí fascinováno?

Přesně on. Tak tento Jiří Kotas, asi tak půl roku před mou maturitou, se mě zeptal, co chci dál studovat. To jsem vůbec nevěděla. Navrhl mi archeologii, která však tehdy pro mě byla španělskou vesnicí. Nabídl se, že mě připraví na zkoušky. On se totiž na archeologii hlásil už rok předtím, ale nedostal se. Tak mě Kotas začal připravovat. A pak se stalo, co se nemělo stát. Já byla přijata a on ne. Zcela logicky to nevydejchal.

To docela chápu.

Jel do Prahy na ministerstvo školství a tam odvyprávěl celý tento smutný příběh. Někoho vlivného přesvědčil, a tak byl dodatečně připuštěn ke studiu prehistorie a historie na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Brně. V prvním ročníku jsme byli tři, v pátém ročníku jsem končila sama. Kotas v průběhu studia přestoupil na Karlovu univerzitu a na katedře historie psal diplomku o Che Guevarovi. V Praze jsem ho pak potkala někdy na začátku 80. let, brzo poté emigroval do Kanady a po roce 1989 se vrátil. Možná si na to pamatujete…

Ano, stylizoval se do Masaryka a chtěl se stát prezidentem.

Pozor, on se nejen stylizoval, on byl přesvědčen, že je jeho vnuk. A šlo to ještě dál.

Že je pravnuk Františka Josefa… Vídali jste se pak?

Občas mě navštívil v Archeologickém ústavu. Pak se dostal do malérů a vrátil se do Kanady. Tam v roce 2020 zemřel.

Brno tehdy bylo alternativně slavné svou bohémskou scénou. Bylo to tehdy veselé?

Brno bylo a je studentské město, takže veselé město. Za mého mládí tam byla spousta klubů, do divadla se chodilo na Provázek, k Mrštíkům a do Mahenky. Nějaká normalizace k nám moc nedoléhala. Tu jsem pocítila až po studiu, kdy jsem k rigorózním zkouškám a obhajobě disertační práce musela získat schválení od uličního výboru KSČ.

O čem jste psala disertační práci?

V podstatě šlo o mou diplomku, která při obhajobě byla navržena na doktorskou práci. Její název byl Slovanské depoty železných předmětů v Československu. V roce 1986 ji vydalo Nakladatelství Academia. Mě vždy zajímaly věci, které mají chronologickou výpovědní hodnotu. A depoty jako naráz hromadně uložené cenné nebo potřebné předměty, které z nějakých důvodů nemohl původní majitel vyzdvihnout, ji mají.

Ty železné předměty byly nejstarší památky Slovanů, když přišli v 5. století do Čech?

To ne. Já jsem shromáždila a vyhodnotila všechny známé železné depoty z předvelkomoravského a velkomoravského období, tj. z 8. až 9. století. Železo bylo tehdy vzácné a poškozené předměty se překovávaly. Hromadně uložené sekerovité hřivny, které byly různých velikostí, sloužily zřejmě jako polotovar vzácné železné suroviny, případně jako platidlo. V depotech však nebyly jen železné předměty určené k překování, ale i různé řemeslnické a zemědělské nástroje, předměty denní potřeby, zbraně i součásti jezdecké výstroje, mezi nimiž vynikala vzácná bronzová kování opasku či koňského řemení.

Ale vraťme se k vaší disertaci. Jak to nakonec dopadlo?

Svolení k obhajobě doktorské práce jsem od uličního výboru dostala až napodruhé, v roce 1978. To už byla na světě Katka, která se narodila v roce 1977, a já se chystala odejít z Brna do Prahy. Po ukončení studia v roce 1976 jsem byla hned přijata do Archeologického ústavu v Brně. Podílela jsem se na výzkumu velkomoravského hradiště Mikulčice. V té době byl brněnský a pražský Archeologický ústav spojen osobou akademika Josefa Poulíka, který byl zároveň oponentem mé diplomky. Zřejmě to byl on, kdo zařídil můj přestup do pražského ústavu, kam jsem nastoupila v lednu 1979. Hned zkraje mi bylo řečeno, že zahájím archeologický výzkum na předhradí Budče. Tehdy jsem o Budči měla jen mlhavou představu, skoro nic jsem o ní nevěděla. Na brněnské fakultě končil výklad o slovanském období pádem Velké Moravy. Raně středověké období v Čechách jsem tudíž moc neznala. Pražští studenti, kteří se chtěli věnovat ranému středověku, měli velkou výhodu. Přednášel jim Jiří Sláma, velký znalec písemných pramenů, a také Zdeněk Smetánka, vynikající pedagog a také spisovatel. Jako milovník historie jistě znáte jeho knihu Legenda o Ostojovi. Navíc se pražští studenti mohli seznámit se složitým archeologickým výzkumem v jádru městských aglomerací a poučit se od takových terénních mistrů, jako byli Miroslav Richter a Ladislav Hrdlička. Na půdě pražského Archeologického ústavu jsem se cítila velmi dobře. Na rozdíl od Brna tam bylo daleko liberálnější prostředí. V Brně panoval byzantinismus s panovníkem Poulíkem.

Což by odpovídalo zdrojům a tradicím Velké Moravy.

No, to je dobré propojení.

Zatímco s českým svatým Václavem byla potíž. Osobně jsem některé archeology poznal a vím, že měli ke komunistům daleko.

Tak to určitě, byť řada mých kolegů byla v partaji. Aby mohli pomýšlet na vědecký postup, neměli na vybranou. Pro mě to bylo nepřijatelné. Tituly mě navíc nikdy moc nezajímaly. Za směrodatné jsem vždy považovala publikované výsledky práce, nikoliv tituly. Zvlášť v dnešní době, kdy četné, titulem ověnčené disertační práce nejsou publikovatelné.

Vrátím se ještě k utváření české státnosti, na jejímž začátku byla bratrovražda. Přitom ten samý vrah začne v průběhu své vlády pěstovat kult svého bratra, tedy své oběti. Byl Boleslav cynik, nebo machiavelista, nebo je to ještě jinak?

Boleslav byl především pragmatik, který nesouhlasil s Václavovou politikou sbližování se Saskem, v jehož čele stál mocný Jindřich I. Ten si na přelomu let 928 a 929 podmanil Polabské Slovany a jeho dalším cílem byly Čechy, které v roce 929 napadl a dostal se až do Prahy. V té době se podle výpovědi saského kronikáře Widukinda Václav Jindřichovi poddal. V přímé časové následnosti s Václavovým podřízením saskému panovníkovi byl z vůle knížete Václava postaven na Pražském hradě další, v pořadí třetí kostel a ten byl zasvěcen sv. Vítu, hlavnímu patronu Sasů. Boleslav měl nepochybně zcela jinou představu o budoucnosti Čech, které podobně jako území Polabských Slovanů mohly být začleněny do území ovládaného saským panovníkem. Násilným odstraněním svého bratra z knížecího trůnu sledoval Boleslav ambiciózní cíl, kterým bylo sjednocení celé české země. To vyžadovalo násilně začlenit všechna ještě pohanská nepřemyslovská knížectví do struktury jednotného správního celku ovládaného přemyslovským knížetem. Jen tak bylo možné vytvořit funkční přemyslovské panství se silným vojskem, schopným nejen ubránit zemi, ale výboji ji i rozšířit.

Ještě k Václavovi. Ten dostal od saského krále Jindřicha relikvii, rámě svatého Víta. To je taky hezký paradox, že za symbol naší státnosti vděčíme Sasům.

Opravdu je poněkud paradoxní, že kostel, který v souvislosti s podřízením se knížete Václava saskému králi byl zasvěcen hlavnímu patronu Sasů, se v dalším vývoji stal ústředním chrámem české země a symbolem české státnosti.

Má archeologie nějakou platnost pro dnešek?

Ano. Dokáže odhalit doklady politických zvratů ve společnosti, které se v historickém vývoji stále opakují a jejich paralelu zažíváme i dnes.

Seznámil se s vaší prací Dušan Třeštík, asi největší autorita v českém raném středověku?

S mou prací se seznámil, ale s knihou již ne. Zemřel v roce 2007.

A konzultovali jste archeologické záležitosti někdy doma s panem Jiřím?

Tak s panem Jiřím archeologické záležitosti neprobírám. S Jirkou mluvíme o jiných věcech než o archeologii, která ho moc nezajímá, a tudíž o ní nic neví. O archeologii se bavím jen se svými kolegy, případně s lidmi, kteří jsou archeologií sice nepolíbeni, ale mají zájem se o ní něco dovědět. U Barťáka jsem zájem dozvědět se něco víc o archeologické práci zatím nepostřehla.

A když hrál pan Jiří toho pračlověka ve filmech Osada havranů, to jste probírali?

Nevzpomínám si, ale myslím, že ne.

Kopete ještě někde?

Ne. Po roce 1990, kdy Archeologický ústav přestal provádět systematické výzkumy na neohrožených lokalitách a terénní výzkum začal být orientován jen na záchranný výzkum lokalit ohrožených stavební činností, jsem se věnovala hlavně problematice budečského hradiště. Výsledky vyhodnocování jsem postupně publikovala, nakonec jsem vše stručně shrnula v knize. Když jsem se s Budčí vypořádala a měla takzvaně čistý stůl, velmi vážně onemocněl Jirka. Tehdy jsem změnila mou hierarchii hodnot a Barťáka přemístila na první místo. Naplánovaný nový projekt jsem hodila za hlavu a s ním i celý Archeologický ústav.

Jiří Bartoška je taky taková národní hodnota či cennost.

No vidíte, to jsem až doteď netušila.