„Vítězi, který vjíždíš / do pražských bran, / žehnej Ti svatý Václav / a Mistr Jan.“ Tak T. G. Masaryka pozdravil Karel Toman ve slavných dnech jeho návratu do vlasti po letech úspěšného úsilí o vznik Československé republiky. Masarykova oslava vyjadřovala pocity převážné většiny českého obecenstva.

1. V Československu žije jen československý národ

Při jednání s prezidentem Spojených států stanul Masaryk před vážnou otázkou: má Wilsona informovat, že příští československé území obývají kromě asi šesti milionů Čechů ještě dva miliony Slováků, sedm set tisíc Maďarů, přes sedmdesát tisíc Poláků, ale hlavně více než tři miliony Němců, kteří k nové vládě sotva zaujmou loajální postoj? Dalo se očekávat, že americký vyznavač národního sebeurčení by v takovém případě kladl důraz na patřičný zřetel k zájmům menšin.

Jenže dlouhodobé národnostní napětí vylučovalo, aby Češi souhlasili s rovnocenným postavením německé menšiny, o slabších menšinách nemluvě. Masaryk proto použil zbožnou lež: na zdejším území žije jediný československý národ, který mluví československy. O československém jazyce se přímo zmiňuje ústava z roku 1920.

Suspendovala tím šedesátileté úsilí o existenci slovenského národa, oplývajícího vlastním jazykem a svébytnou literaturou a kulturou. Slováci pod českou patronací unikli sice nebezpečí maďarizace, ale nespokojenost s pražským zacházením se projevila jednak sílícím vlivem separatistických tendencí, které v době mnichovské krize a pod hitlerovským tlakem ústily do  vzniku samostatného fašistického státu, jednak naprostým rozchodem s Benešovou politikou, který za válečné emigrace volili slovenští pravicoví demokrati typu Milana Hodži a Štefana Osuského.

Rázně se proti vzniku Československa postavila německá menšina. Musela být pacifikována armádními a sokolskými silami.

Zprvu se zdálo, že Masarykova zbožná lež má nohy dostatečně dlouhé. Vítězné mocnosti první světové války vzbudily v novém středoevropském státě dojem, že jej provázejí mimořádnou přízní. Její konkrétní projevy se však brzy vyčerpaly. Německou východní hranici se ministru zahraničí Benešovi nikdy nepodařilo definovat a smluvně zajistit. Vnitrostátní problém s německou menšinou přetrvával přes určitou dočasně zdařilou snahu pojmout například do vlády ministry německé národnosti.

Emanuel Rádl ve své Válce Čechů s Němci varoval před postupem, který nazval „hmotným řešením“. Jenže Masaryk v něj doufal. Byl člověk devatenáctého století, přesvědčený, že národní stát promění menšiny k svému obrazu, totiž že se Němci a Slováci postupně počeští. Toto prezidentovo písemně vyjádřené očekávání připomněl Pavel Kosatík v knize Jiný Masaryk. Beneš byl v tom směru Masarykův žák. Československá menšinová politika se řídila zdrženlivou strategií, která nemohla vést k zásadnímu zlepšení vztahů ani tehdy, když byla cesta k němu otevřená. Situaci zkomplikovala hospodářská krize, která tvrdě zasáhla oblasti obydlené Němci. Po Hitlerově nástupu k moci se stal tragický vývoj nevyhnutelným.

Vláda se sice pod tlakem pokoušela uspokojit henleinovské požadavky řízené z Německa, prezident hledal kompromis zoufale a nakonec i mimoústavně, ale na poli, které jej už nepřipouštělo. Štefan Osuský, československý velvyslanec ve Francii, upozorňoval dávno předtím Beneše jako ministra zahraničních věcí a potom jako prezidenta, že smýšlení politiků francouzských i britských stejně jako tamní veřejnost není většinově přístupné byť i jen úvahám o možné příští válce v Evropě. Po nedávném světovém masakru vládne vůle po míru za každou cenu.

Beneš v roce 1937 zastával jinou prognózu a ta nakonec vyšla: „Vypukne-li válka a menšiny se ukáží jako nespolehlivé, tak po válce dojde k ,etnografické depuraci‘ (čistce). Kdo by prohrál, toho lid by musel prohrané území vyklidit. ,Cuius regio, eius natio.‘“ (Čí vláda, toho národ.)

Než se tuto vizi podařilo v Československu realizovat, zahájila mnichovská tragédie pokus o její opačné uskutečnění: nacisté pojali plán Čechy vyhladit. Dne 21. září v noci vlády Velké Británie a Francie oznámily prezidentu Benešovi požadavek na odstoupení pohraničních území Německu. Nebude-li splněn, dojde k válce a žádná z obou mocností se jí neúčastní. O devět dní později byla podepsána mnichovská dohoda. Československá vláda se jí podrobila. Parlament přitom neměl možnost vyslovit stanovisko. Ústavní principy byly pohřbeny zároveň s existencí demokratického státu, na jehož počátku stála Masarykova zbožná lež.

2. Mnichovská dohoda nebyla

Masarykovo dědictví se ocitlo pod náporem nelítostné domácí kritiky. Její základní motiv tkvěl nikoli ve výhradách vůči programovým nedůslednostem předmnichovských vlád, nýbrž v samé podstatě demokratického zřízení. Katolický publicista Ladislav Jehlička předurčil pro liberální demokraty jediný úděl – pracovní tábory.

Na obranu etiky, o niž se opíral občanský vzdor proti mnichovskému diktátu, se naopak ozval František Halas. Když se jeho verš jako Lotova žena, které bylo zapovězeno se ohlédnout, aby nepřišla o spásný únik ze zavrženého města Sodomy, přese všechno ohlédl, uviděl „zástupy spravedlivých/ které Bůh neslyšel“.

Byly československé dějiny po první světové válce skutečně a doslova letopisem spravedlivých zástupů, oslyšených nejen evropskými mocnostmi, ale dokonce samým Bohem? Básník sugestivním jazykem ztvárnil výklad, podle něhož byla mnichovská dohoda hanebnou zradou, proviněním vůči historicky danému mravnímu principu, které nutno nejen odsoudit, ale vůbec popřít: škrtnout dohodu z dějin. Beneš a spolupracující politikové se posléze domáhali uznání její takzvané nulity.

Morální soud, v básníkově podání útěšný lék na hromadnou bolest, zabránil ovšem politické interpretaci událostí. Západní mocnosti se dopustily trestuhodné chyby v odhadu Hitlerových záměrů. Když se ukázalo, že opozice a kritikové appeasementu měli pravdu, bylo pozdě na účinnou válečnou odpověď agresorovi. Smluvně zavázaná Francie k ní nebyla nikdy připravená a Velká Británie, která mimochodem neuzavřela s Československem žádnou smlouvu, musela značné opoždění ve zbrojní výbavě horečně dohánět. Aktivní úder proti Hitlerovi nepřicházel v úvahu.

Zrazuje, kdo může pomoci, a nepomůže. Výklad o zradě vedl k pokusu najít dalšího a spolehlivějšího spojence, a to na totalitním Východě.

Zbožnou lež o nulitě mnichovské dohody západní mocnosti nepřijaly. Měla ovšem konkrétní důsledky. Vedly přes Smlouvu o přátelství a vzájemné pomoci, kterou Beneš v roce 1943 uzavřel se Sovětským svazem, přes uznání skutečnosti, že navzdory abdikaci zůstal prezidentem, přes přechod rozhodujících vojenských a bezpečnostních funkcí z rukou jeho spolupracovníků do moci Gottwaldových pomahačů a sovětských rezidentů, přes panslovanský Košický vládní program, přes Národní frontu Čechů a Slováků a přes volební vítězství komunistické strany v roce 1946 až po únor 1948 a po nástup diktatury. Beneš, který se při všech vlastních mocenských ztrátách podílel na válečném vítězství, docílil jako hlavní podněcovatel vysídlení německého obyvatelstva na základě ustanovení, že setrvat smějí jen potvrzení účastníci antihitlerovského odboje. Toto měřítko ve skutečnosti znamenalo nastolení zásady kolektivní viny.

Masarykovo dědictví se nepodařilo zachovat, ani pokud šlo o spolužití se slovenskou menšinou. Čtenáři monografické knihy Michala Macháčka Gustáv Husák vědí, jak pochodila bezprostředně poválečná snaha jejího titulního hrdiny, co se týče práv Slováků rozhodovat o některých svých záležitostech v Bratislavě. Názorově rozrůznění centralisté mu dali jednotně najevo, že slovenské záležitosti bude mít i nadále v rukou Praha. Konflikt se završil v roce 1992 rozchodem obou republik. Kromě slovenských pocitů národního neuspokojení jej diktovala i nedůvěra, že se najde společně přijatelná reakce na výhrady ekonomicky slabšího partnera.

3. Sametová revoluce skoncovala s komunistickým režimem

Charakteristickým dobovým výjevem se nejen pro mě stal přednes státní hymny na melantrišském balkoně v převratných prosincových dnech roku 1989. Jeden ze zpěváků, básník Karel Kryl, ztělesňoval přesvědčení, že „jen mrtvé ryby plavou s proudem“. Druhý, Karel Gott, s proudem úspěšně plaval. Režiséři tohoto výjevu v čele s Václavem Havlem chtěli zřejmě dát najevo, že polistopadová moc dosud bezmocných nebude žalobcem, který dělí občany na přátele a nepřátele, nýbrž že hodlá obecným smírem ukončit režim, jenž takové dělení zavedl.

S poněkud posunutým výkladem společenského smíru jsem se setkal, když jsem ke Dni lidských práv – 10. prosince 1990 – navrhl české vládě usnesení, že systém ustavený v únoru 1948 nebyl legální ani legitimní a vláda se zavazuje jednat v duchu tohoto postoje. Její členové návrh odmítli. Ztotožňovali se s pojetím, na kterém se v předchozích měsících shodli legislativci: polistopadový režim tvoří s předlistopadovým kontinuitu. Heslo o jejich diskontinuitě sice ve veřejnosti z různých úst zaznívalo, ale šlo o zbožnou lež. Nelze se jím řídit jednak proto, že předlistopadová opozice byla slabá a moc převzala nikoli revolučně, nýbrž konsenzuálně, jednak proto, že není v silách polistopadové justice zavést diskontinuitu do praxe.

Takový výklad a jeho důsledky jsou pro mě dodnes podnětem k pochybnostem. Československý komunistický stát vznikl nezákonným nátlakem na nemocného prezidenta, kterého vydírali hrozbou, že stranické paramilitární bojůvky rozpoutají občanskou válku a Svobodova armáda „nepůjde proti lidu“. Tento stát zrušil veškerá občanská a politická práva, likvidoval nezávislost soudní moci a rovnost před zákonem, umožnil justiční vraždy, omezoval velké skupiny obyvatel na možnostech obživy a diktátem jediného světového názoru zbavoval jiné velké skupiny občanů vyhlídek na vzdělání. Šlo o dílčí přehmaty, napravitelné – nutně jen částečně – tím, že oběti státního násilí dostanou příležitost požádat o náhradu, o soudní či mimosoudní rehabilitaci?

Prožívám okamžiky, kdy si vyčítám, že jsem nerezignoval na další politickou činnost, když jsem poznal, že se budu muset řídit myšlenkou, kterou dodnes pokládám za nesouladnou jak s principem přirozeného práva, jenž zákonodárcům ukládá při rozhodování dbát v kantovském smyslu dobových mravních norem, tak i se svým zážitkem nedávných let.

V Právu se mnou o tom polemizoval Zdeněk Mlynář v článku nazvaném S klackem na dějiny. Být soudcem dějin je opravdu na pováženou. Přiznávám, že prožívám rovněž okamžiky rozporné: co jestli jedině idea kontinuity představovala reálnou perspektivu? Každopádně však mám za nepochybné, že naše společnost tím bez náležitého veřejného diskurzu na téma práva vstřebala čtyřicet let komunistické praxe. Některé její rysy srostly s naší současnou skutečností a stále se v ní projevují.

Podle mě tento srůst symbolicky i svými činy reprezentuje muž, který vstoupil do politiky jako kritik polistopadového ruchu devadesátých let, jejž se posléze pokusil kriminalizovat. Založil Asociaci nespokojených občanů a získal pro ni širokou volební podporu, když se po mussoliniovsku prohlásil nikoli za politika, nýbrž za hospodáře. Tuto kvalitu dokládal vlastnictvím ekonomického impéria, které mu umožnilo zahrnout do majetku noviny a jiná média a zajišťovat své iniciativy finančně. Nezdar v loňských volbách jeho mocenské ambice vysoce pravděpodobně neuzavřel.

Konkrétní nebezpečí, která přináší, více než v jeho minulosti záleží v konstrukci hnutí, jehož neomezeným vůdcem se stal. Andrej Babiš přitom postrádá jednoznačný politický profil. Vydává se za všestranného nadstranického dobrodince. Politického postavení dosáhl demokraticky, ale to nedokazuje, že je demokrat. Jde naopak o hrubého a nevypočitatelného šéfa seskupení, připraveného na vůdcův pokyn okamžitě manévrovat všemi směry a těžit z dobové hodnotové mlhoviny, která se rozmohla jako pseudolidová moudrost, že je režim jako režim.

Zcela jinak než on motivoval kritiku polistopadového vývoje Karel Kryl (1941–1991). Byl zklamán především jeho neschopností poukázat na viníky normalizačního marasmu. Mezi krajany mohl básník kromě „mrtvých ryb“ potkat také statečné lidi. Zástupy spravedlivých sotva.