Jeho jméno zobchodovali, za což Havel spíš nemůže

Jak bylo po smrti

Jeho jméno zobchodovali, za což Havel spíš nemůže
Jak bylo po smrti

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Václav Klaus výsledek letošních voleb do sněmovny hodnotí tak, že až tyto volby jsou plným vítězstvím Václava Havla. Uplynulo deset let od Havlovy smrti, dost času podívat se na to, jak se s jeho odkazem zachází, co se z něj stalo a nakolik sedí bonmot jeho nástupce na Pražském hradě.

Že zakladatelskou figurou České republiky je Václav Havel a nikdo jiný, o tom už není pochyb, a to i přesto, že tento stát věcně vzato nezaložil Havel, ale Klaus. Vznik republiky 1. ledna 1993 byl však plynulým pokračováním listopadu 1989, začátku všeho, v čem žijeme. Havel je náš uvaděč do současnosti.

Pohřeb Václava Havla. Praha 23. prosince 2011. - Foto: Jan Zatorsky

Když se dnes někdo hlásí k Václavu Havlovi, chce se tím především přihlásit k zásadám demokracie a svobody. To druhé je případnější, Havel totiž ve svých stěžejních letech nebyl vždycky zastáncem klasické parlamentní demokracie, v jaké žijeme dnes. Esej Moc bezmocných z roku 1978 obsahuje explicitní věty, z nichž je vidět, že autor si nepřeje obnovu předúnorového systému politických stran a místo toho načrtává systém, v němž dění ovlivňují občanské iniciativy pod vedením charismatických lídrů. Co je ovšem platné pro celý Havlův život, je osobní nasazení pro svobodu a v tom i různé menšinové, v danou chvíli třeba iritující názory.

Klaus měl ovšem na mysli něco jiného. Tohoto prezidenta trápí, jak pět stran, které vytvoří naši příští vládu, vidí postavení České republiky ve světě. A ano, pozdní Havel, řekněme od konce 90. let, byl rostoucí měrou internacionalista, dnes by se řeklo globalista. Jedna věc je členství v NATO, jehož první vlnu rozšíření si Havel ne zcela neprávem připisoval jako svou hlavní zásluhu v politice. Jiná věc byla podpora intervencionistické politiky Bílého domu. Havlova bezpodmínečná podpora tu zpočátku mohla vypadat racionálně, protože jí předcházela nejen studená válka, ale i masakry v Bosně z poloviny 90. let. Avšak nejpozději invaze do Iráku je dvojtečkou, za níž následují statisíce mrtvých a katastrofální rozvrat Iráku a vůbec Blízkého východu. My se můžeme utěšovat, že role České republiky a našeho prezidenta tu nebyla směrodatná, to jistě nebyla, ale nebyla ani nulová. George W. Bush o jeho veřejnou podporu před začátkem invaze velmi stál.

Praha 10. prosince 1989. - Foto: Profimedia

Když sestoupíme ze světa do Evropy, tady se dnes internacionalismus zjevuje ve formě mechanické podpory evropské integraci a politice, s níž Evropská unie přichází. Tato politika už brzy vinou klimatických zákonů a energetické chudoby milionů lidí projde zkouškou ohněm. Nemůžeme samozřejmě vědět, jak by se k tomu Havel stavěl, můžeme jen smutně konstatovat, že naposled byl k technokracii a samopohybu tohoto modelu na Západě kritický v 70. a do jisté míry v 80. letech, kdy byl přitom Západ mnohem demokratičtější a v podstatě otevřený systém, kdy bruselské centrum drželo jen zlomek své dnešní moci.

A konečně doma, v české politice, najdeme řadu věcí, které se prosadily s Havlovou pomocí a za které ho Klaus rád činí odpovědným. Překvapivou silou ve vnitřní politice disponuje Ústavní soud, který by nevznikl, kdyby to bylo čistě na Václavu Klausovi a kdyby do architektury nového státu nepromlouvaly i menší strany a přes ně prezident. Se zpožděním a za pomoci stejných sil později vznikly nové kraje, o jejichž přínosu správě republiky a kvalitě české politiky lze po dvaceti letech úspěšně pochybovat. V pandemii se jasně demonstrovala neutuchající síla veřejnoprávních stanic, kterým bude přisouzen zásadní podíl na přehnané a neuvážené reakci společnosti a státu. Nezávislost veřejnoprávních patří do havlovského vesmíru různých center moci, která nabourávají a relativizují sílu vlády. To za konkrétní situace, jako byla oligarchická vláda Andreje Babiše, hlavně první roky, kdy bral vše, může být užitečné. Ale celkově tu vzniká další nereformovatelný svět bez zpětné vazby.

První den v prezidentském úřadě. S manželkou Olgou a bratrem Ivanem. Chrám svatého Víta 29. prosince 1989. - Foto: Profimedia

Pokud tedy budeme pozice našeho prvního prezidenta probírat jednu po druhé a odkrajovat je jako cibuli, dojdeme přes 90. léta, která ovšem zůstávají jedinečná a neopakovatelná, takže z Havlovy historické role v listopadu 1989 ani z hvězdné spolupráce obou Václavů cca do roku 1996 pro dnešek mnoho neodvodíme, nakonec stejně k disentu. Význam Václava Havla pro českou opozici byl ohromný, bez disidentů by normalizace vypadala jako dokonalá pustina. Havlovo nasazení pro svobodu může být zdrojem inspirace pro každého, kdo ocení idealismus a nezištnost, bez ohledu na své politické zaměření. Za výhodu bych považoval i stav poznání, v němž máme Havlův život před rokem 1989 probádaný. Nějaké nepříjemné překvapení, podobné zákrutům polského bohatýra Lecha Wałęsy, je u něho fakticky vyloučeno.

S politiky. S Janem Kalvodou, Josefem Luxem a svými nástupci Václavem Klausem a Milošem Zemanem. - Foto: Profimedia

Není Amerika, je Ostrava

To všechno ale znamená, že Havlův odkaz je především mravní a morální a že správci jeho odkazu budou nutně vystupovat jako moralisté. K havlovskému táboru v širším pojetí můžeme počítat všechny, kdo se k odkazu zakladatele Charty 77 hlásí. V užším slova smyslu je to ohraničená skupina lidí, kteří tvoří neformální společenství a žijí převážně v Praze. Jádrem tohoto společenství bude, nepřekvapivě, Knihovna Václava Havla, instituce vzniklá ještě za Havlova života a s jeho osobním vkladem. Upřímně řečeno se knihovna postupně stala Havlovým reputačním problémem in memoriam.

Původní myšlenka přitom nemá chybu, navíc byla podnícena i malostí některých poslanců, jmenovitě Vlastimila Tlustého z ODS. Ti chtěli šetřit na výdajích, které Havlovi coby bývalému prezidentovi budou vznikat. Knihovna se inspirovala knihovnami amerických prezidentů, dala si za úkol propagaci prezidentova díla a hlavně shromažďování historických materiálů o jeho životě. Začala vznikat brzy po Havlově odchodu z Pražského hradu.

S umělci. Se členy Rolling Stones pojilo Václava Havla osobní přátelství. - Foto: Profimedia

Už v roce 2004 se konal pokus vybrat pro ni peníze mezi Havlovými přáteli a obdivovateli ve Spojených státech. Za pomoci bývalého velvyslance v Praze Craiga Stapletona se připravovala fundraisingová večeře ve Washingtonu, jíž by se kromě Havla účastnil i George Bush mladší a s nimi řada významných Američanů nastávajících sponzorů. Večeře byla v pokročilé fázi příprav odvolána, přičemž dodnes není úplně jasné, jestli i kvůli zádrhelům na americké straně, nebo pouze kvůli konkurenčnímu souboji na straně české. Dagmar Havlová ve vznikající knihovně viděla konkurenci pro svou nadaci, aspoň to tak pochopili lidé jako Alexandr Vondra, Václav Bartuška a někteří další účastníci tohoto amerického pokusu.

Rozepisuji se o tom potraceném projektu proto, že v jeho neúspěchu už je obsažen zmíněný Havlův reputační problém in memoriam. O dva roky později totiž Knihovnu VH zaštiťuje finanční investor Zdeněk Bakala a v dalších letech ji sponzoruje zhruba stejnými penězi, jaké by plynuly z úroků, kdyby americká večeře dopadla podle plánu. Bakala je tehdy ještě respektovaný weltman a propagátor vyšší podnikatelské kultury. Později se neostýchá zkritizovat ve Financial Times Českou republiku jako místo, jemuž se kvůli korupci vyhýbají investice. Tento Bakala, jak se dnes bezpečně ví, byl několik let předtím skutečným nabyvatelem 46 procent OKD ve chvíli, kdy je od státu za směšnou částku kupoval management firmy. U 43 tisíc hornických bytů, ty k celé akvizici dostal jako dárek, Bakala později nedodrží slib a místo jejich uživatelům a se slevou je prodá za tržní cenu a na zahraniční burze. Po poklesu cen uhlí pak vytunelovanou společnost, kterou sám původně koupil za 13 miliard a ze které postupně vytáhl 70 miliard, vrací státu. Péče o Havlův odkazu se tedy nefinancovala z Washingtonu, ale ze sociálně podlomeného Ostravska. Měli bychom si tu přiznat, že Václav Klaus dopadl při svém odcházení v tomto ohledu lépe. Podnikatelský vzestup jeho sponzora Petra Kellnera byl mnohem odpracovanější než zlatokopecký příběh Zdeňka Bakaly.

Na kraji Evropy. Portugalsko, mys Cabo da Roca 16. prosince 1990. - foto: ČTK

S Bakalou bylo na začátku dohodnuto, že po startovním vkladu jeho příspěvek bude postupně klesat a knihovna bude zdroje hledat jinde. Mezi mecenáši se tak ocitl developer Luděk Sekyra. Ten svou minulost komunisty a předsedy vysokoškolské organizace SSM vykupuje jak subvencemi do Havlova odkazu, tak podporou aktivit kněze Tomáše Halíka a sponzorstvím Oxfordské univerzity. V porovnání s Bakalou ale Sekyrova podnikatelská historie není toxická, tady se očišťuje jen život před rokem 1989.

S druhou manželkou Dagmar. - Foto: Profimedia

K pramenům

Jistě to v dějinách není nic nového, existuje pro to dokonce odborný pojem komodifikace: věc, symbol, konkrétní jméno se stávají předmětem směny. Jméno se přeměnilo na komoditu a obíhá na trhu, řekněme miliardářském. Ideální pro komodifikaci je slavný člověk, který už zemřel. Samozřejmě že žádný obchod s legendou nemůže bránit zájemcům, aby si k zemřelému nacházeli cestu sami. U Havla asi nejvíc za pozornost stojí jeho život před rokem 1989 a velkorysost, s jakou posléze přecházel nedostatek odvahy většinové společnosti. Člověk tu velkorysost docení z odstupu, právě v časech, kdy jako kdyby už nikdo nikomu nic nedaroval.