KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Před sto lety už bylo dvacáté století v plném proudu

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Před sto lety už bylo dvacáté století v plném proudu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Před sto lety, v roce 1922, se zdálo, že konečně nastal toužebně očekávaný zlom a svět nastoupil lepší cestu. Toho roku se poprvé mohlo o tom dát vědět prostřednictvím rádiových vln: v listopadu se bude možná připomínat, že se ze střechy Marconiho budovy v londýnském Strandu začalo poprvé vysílat pravidelné rozhlasové zpravodajství. Vysílalo se zprvu jen večer, pak se vysílala taneční hudba. Za deset let už poslouchal rozhlas v Evropě a Americe skoro každý a nástup takového Hitlera by bez něj nebyl možný. Ale všeobecně se má za to, že lidé mají být co nejrychleji informováni o kdejakých událostech, ať už jim po nich něco je, nebo není, s čímž se tedy masově začalo před sto lety.

Také se před sto lety začalo masově létat. V roce 1922 se zaváděly první pravidelné osobní linky. Stroje, na nichž se létalo, obvykle přepravovaly pět až čtrnáct odvážných pasažérů. První metropole, které letadla spojila, byly nikoli překvapivě Londýn a Paříž: létalo se oběma směry už tehdy osmkrát denně. V Paříži se pak mohlo přesednout na vlak a jet třeba do Lisabonu, Říma, Istanbulu a Athén. Svět byl stále víc propojený.

V našem roce se také poprvé létalo přes Středozemní moře: ze španělského Alicante do Oranu v Alžíru. Zavedla se také linka z Paříže do Varšavy s mezipřistáním ve Štrasburku a Praze. V tom roce začaly vznikat také první národní letecké společnosti, třeba v Maďarsku nebo o rok později u nás. Před sto lety ale také došlo k první havárii osobní linky: na trase Paříž–Londýn se 7. dubna srazila dvě letadla, šest pasažérů to nepřežilo. Ale to nic neznamenalo, vývoj šel dál a to, co bylo ještě nedávno divokým snem, nabíralo na obrátkách.

Před sto lety se ovšem také začalo mluvit otevřeně o kontrole porodnosti. Jistá Marie Stopesová založila v Londýně Mateřskou kliniku pro plánované početí, což mělo zachránit lidstvo před přemnožením. Lidstvo se mezitím rozmnožilo asi čtyřikrát, i když nelze říct, že se to týkalo právě rodilých Angličanů, jejichž počet se od té doby drží na zhruba stejné úrovni. Významnou událostí toho roku je ovšem také to, že cukrovkáři dostali svůj první inzulin, což zachránilo od té doby život či ho učinilo snesitelným milionům a milionům lidí. To je dobré připomenout, když se někdy mluví o tom, že jsme v područí medicínsko-farmaceutického komplexu. O. k., pak až vás chytne diabetes, zkuste to bez inzulinu.

Před sto lety ovšem nastoupil či lépe řečeno dokončil svůj vítězný pochod na Řím Benito Mussolini. Na podzim si jistě bude nejen Itálie připomínat sto let od chvíle, kdy duce nasedl v Miláně do nočního rychlíku a ještě předtím, než se rozjel, řekl přednostovi stanice, který byl u toho: „Chci, abychom odjeli přesně načas. Od této chvíle bude v Itálii všechno fungovat přesně tak, jak má.“ Když ráno v 9.30 na minutu přesně zastavil vlak v Civitavecchii, Mussolini provedl přehlídku fašistických milicí, sedl do limuzíny a odjel ke králi, aby přijal oficiální pověření sestavit vládu. V Itálii se tak na dvacet let dostali k moci fašisté. Od té doby každý Mussoliniho učedník slibuje, že konečně všechno bude fungovat tak, jak má.

Ale ještě připomeňme, že Lenin si toho roku stěžoval, že se Stalin velmi nevhodně choval k jeho manželce Naděždě Krupské: Stalin jí po telefonu vynadal, že si dovolila Leninovi napsat blahopřejný dopis Trockému. Lenin na to reagoval dopisem, v němž si stěžoval, že Stalinovi chybí „elementární lidská slušnost“. Zmínil se o tom též soudruhům Zinověvovi a Kameněvovi. Stalin se omluvil a chvíli si počkal, až Lenin umře: Zinověva a Kameněva nechal popravit, Trockého nejdřív vyhnal do exilu a pak za ním poslal vraha, který ho ubil těžítkem na papíry.

To už dvacáté století bylo v plném proudu. Mojí babičce, Boženě Dolínkové, bylo deset a právě zázrakem přežila záškrt, na který se běžně umíralo. O antibiotikách ještě tehdy nikdo nic nevěděl, protože do chvíle, než si Alexander Fleming všiml, že se mu něco zvláštního děje v Petriho misce, chyběl nějaký ten rok. Do roku 1966, kdy jsem se narodil já, se jí, stejně jako mým třem dalším prarodičům, mohlo stát ještě mnoho věcí. Ale tak to je a bude vždycky. I za dalších sto let.

 

9. ledna 2022