Tag: umění

Články k tagu

Smutek Kundery a unavených mušketýrů

Totožnost, po Pomalosti druhý román, který napsal Milan Kundera francouzsky (pod názvem L’identité vyšel roku 1998, teď, rok po spisovatelově smrti, v překladu Anny Kareninové česky), je asi nejsmutnější autorovo dílo. Smutkem je v něm prostoupena celá atmosféra rozsahem nevelké prózy, smutek je přítomen v ději, v postavách, v úvahách, kterými se prostřednictvím vypravěče projevují. Ty úvahy se týkají mizení přátelství, které už není tím, co bývalo; týkají se zachvacující nudy a lhostejnosti, která se stala „jedinou velkou kolektivní vášní naší doby“ ; týkají se ochoty mužů, aby se proměnili v „taťky“.

Přední český malíř, klavír na Šumavě, underground v Praze

„Protože jsem Mostečanka, musím jednoznačně doporučit Most Pride, který se letos koná 24. srpna. Můžeme se těšit na panelovou diskusi o změně legislativních podmínek, které se týkají tranzice a změny pohlaví. Následovat bude přednáška o předním českém queer malíři Janu Zrzavém…,“ dovídám se z ankety Respektu. Přední český queer malíř Zrzavý?! Přiznávám, že u toho jsem vyprskl smíchy. Proč něco takového proboha vůbec psát, co důležitého to o díle Zrzavého vlastně říká?

Magie velkého plátna zůstává

K České republice prý cítí zvláštní pouto – a v jeho případě to nejsou jen takové ty řeči ze slušnosti. Mimo jiné dobře zná tuzemský animovaný film, obdivuje tvorbu Jana Švankmajera, setkal se kdysi v Paříži se Ctiborem Turbou a s Bolkem Polívkou, dokáže detailně analyzovat podle svých slov „nekorporátní“ festivalovou grafiku Studia Najbrt… V Karlových Varech je skoro jako doma. V jednom ze sestřihů z festivalového dění luxuje v Thermalu červený koberec. Do našich nejznámějších lázní se oscarový herec Geoffrey Rush vrátil po dvou letech jako člen hlavní poroty.

Únos českého umění?

Česká veřejná debata je často vnímána jako generační spor. Vyhrocené podoby nabyl po zveřejnění petice Vyjádření a výzva umělců a kulturní veřejnosti k AVU, CJCH a NG. Přibližně 2300 signatářů, mezi nimi někteří známí umělci především střední a starší generace, v ní žádá odstoupení rektorky Akademie výtvarných umění Marie Topolčanské, ředitelky Národní galerie Alicje Knastové a zásadní změnu fungování Ceny Jindřicha Chalupeckého, protože v těch institucích panují „neúnosné poměry“ a dochází v nich k „omezování svobody uměleckého projevu a svobody slova. Prohlášení vyvolalo prudké reakce.

Náprstkovci sobě

Od založení Českého průmyslového muzea, jak se původní projekt Vojty Náprstka jmenoval, uplynulo loni 150 let. Dobrý důvod pro sepsání dějin této jedinečné instituce. Ujala se ho Klára Woitschová, vedoucí Archivu Národního muzea. Rozvrhla chronologický výklad příběhu do devíti kapitol, jejichž názvy jsou důsledně dvouslovné: Kontexty a předpoklady, Předehra a počátky, Strádání a očekávání, Svastika a hvězda, Okovy a cesty, Uvolnění a naděje, Normalizace a transformace, Otevřenost a modernita (takto v obsahu, na str. 293 a násl. jinak: Svoboda a modernizace).

Slza z betonu

Už z fotografií je jasné, že jde o mimořádně monumentální architekturu. Na zážitek z působení vnitřního prostoru této sakrální stavby vás ale předem nic nepřipraví. Když se ocitnete pod její dramaticky ztvárněnou kopulí, zůstanete stát s hlavou v záklonu dlouhé minuty. Na počátku příběhu zrodu tohoto chrámu byly slzy. Ty měla totiž po dobu pěti dní ronit sádrová soška Panny Marie v jedné chudé rybářské rodině ze Syrakus

Jak se vyrovnat s minulostí, metodami a debakly

Pražské Divadlo Na Zábradlí uvedlo světovou premiéru nové inscenace, a třebaže samo nepoužilo toto spojení, jež je jinak v českém divadelním prostředí běžné, stojí za připomenutí a pozornost, jelikož lícuje s tím, co novinka zpracovává. Jmenuje se Bůh v Las Vegas a pojednává o „legendárním“ zájezdu populárních československých umělců do jednoho z center americké zábavy na konci šedesátých let. Titulním demiurgem je míněn Karel Gott, jenž na věhlasu zaoceánského varieté tehdy založil rozvoj své zdejší umělecké pověsti.

Co už není umění?, ztracené místo na mapě, stará škola

Co je jedním z největších českých národních zlozvyků? Nemohla by to být třeba touha vymezovat se vůči všemu, co neznáme? Tuzemská kulturní scéna má za sebou další výživnou kauzu. Petice proti směřování AVU se dotýká mnoha ožehavých témat, nejzajímavější je asi stesk nad tím, kam vůbec současné umění směřuje. Paradoxní je, že generace, která má největší úzkost z cancel culture, se ji teď vlastně snaží sama vyvolat.

Některé noci je to jen zábava, jindy je to skutečné

Modelka Hana Mašlíková sice tvrdí, že na festival do Varů nepojede, protože podobných akcí je přes léto spousta i po Praze, my však věříme, že stále existují lidé, kteří na filmovém festivalu chodí i na filmy. Co tedy stojí za vidění na 58. MFF Karlovy Vary? Přinášíme průvodce programem, výběr toho nejlepšího pěkně den po dni.

Festival uhlazených drsňáků

Jeden z nejstarších filmových festivalů v Evropě, který se koná od 28. června do 6. srpna, nabídne jedinečný mix žánrů a témat vibrujících současným světem umělecké kinematografie. „Provokativně revizionistická polemika s estetickými kánony dobového filmu. Vyvážený, vnímavý, ale i nevšední pohled na osud ženy od útlého do zralého věku v současné společnosti. Intenzivně bezprostřední vliv politických událostí na život jednotlivce kdekoli na světě,“ popisuje skladbu programu umělecký ředitel Karel Och.

Mezi Májem a Káčou aneb Proč žít

Člověk si občas položí otázku, jestli se v naší době dá ještě trochu důstojně žít. Tedy člověk třeba jako já. Jestli už pomalu není čas to nějak nenápadně zabalit, odebrat se kamsi do savany, jako starý slon pomalu složit kosti, posloužit jako biologický materiál pro jiné tvory nebo spíš pro kedlubny, což by byla konečně užitečná recyklace, kterou by si nemusel vyčítat. Nebo jako Seneca si sednout do vany, samozřejmě v takové té tóze, jak do senátu, a chvíli se tam šplouchat a pak jako ten Seneca vzít kudličku a šmik šmik… Ale to je míněno jen velmi teoreticky, člověk ve skutečnosti až na výjimky lpí na životě, neboť život je jediná forma existence, kterou si dovede jakžtakž představit.

Xochitl má ráda hluk

Mexický režisér Alfonso Cuarón v roce 2001, ještě než byl slavný, natočil film, který se u nás promítal jako Mexická jízda (původní název zní A tvou mámu taky). Hlavní postavy jsou kamarádi před dvacítkou, z nichž jeden je synem sekretářky a jmenuje se Julio (hraje ho Gael García Bernal, ještě než byl slavný) a druhý je z rodiny z nejvyšších mexických vrstev, patřičně zkorumpované, a jmenuje se Tenoch. Pokud vám to jméno přijde divné, tak jim taky. Jak je ve filmu vysvětleno, byl obětí módní vlny jmen inspirovaných předkolumbovskou civilizací, pro ambiciózní rodiny to byl způsob, jak signalizovat, že jsou na straně vlastenectví a pokroku.

Žirafa v říši ideologie

V petici umělců střední a starší generace, která už dostala různá jména, ale nejčastěji se poukazovalo na to, že ji společně podepsal Milan Knížák a David Černý, se vyskytlo několik míst, která nezasvěcené veřejnosti musela připadat obzvláště záhadná. Tak se v té části textu, kde se kritizuje současné vedení Národní galerie, čtenář petice dozvěděl, že na „bienále v Benátkách se prezentuje příběh žirafy přivezené z Keni v době, kdy komunisti popravovali Miladu Horákovou a další“. Tato formulace byla kritiky petice okamžitě zesměšňována, do určité míry právem, neboť opravdu není psána jaksi nejostřejší tužkou.

AVU přešla do protiútoku: petice obsahuje lži, ohrazují se studenti i pedagogové

Petici proti současnému směřování Akademie výtvarných umění či Národní galerie podepsalo už téměř dva tisíce lidí, nyní se proti ní ostře vymezili studenti či pedagogové. Petice podle nich obsahuje zavádějící teze i lži. „Nechceme podporovat globálně probíhající generační války. Ovšem v situaci, kdy osobnosti české výtvarné scény aktivně ničí odkaz, který sami budovaly, se musíme ohradit a postavit za naše hodnoty a také za ty, kteří nám je pomáhají kultivovat,“ stojí ve vyjádření zástupců studentů.

„Není to generační spor. Rektorka má studenty jako štít.“ Petici proti ideologizaci AVU podepsalo přes tisíc lidí

Výbušnou petici proti vedení a ideologickému směřování Akademie výtvarných umění a Národní galerie podepsaly desítky významných uměleckých jmen a během pár ní přibylo už přes tisíc dalších podpisů. Rektorka AVU Márie Topolčanská kritiku odmítá, jde podle ní o přirozenou změnu v souladu s tím, kam směřuje umění ve světě a studenti mají dobré výsledky a škola dobré řízení. Petici vidí jako útok na studenty.

Moderní kaktus ve věcném podání

Americká gotika Granta Wooda je jeden z nejznámějších obrazů dvacátého století, přitom je, jak jen může být, „nemoderní“. Jsou na něm s dokonalou precizností zobrazeni dva američtí venkované, farmář s dcerou (není to manželka, jak se mnoho lidí domnívá), on drží vidle, ona se dívá přísně, za nimi je arkýř s „gotickým“ oknem, celé je to velmi puritánské, zároveň jaksi mystické a také trochu groteskní. Obraz je z roku 1930, v té době v Evropě vládne v umění avantgarda, Picasso, Dalí, surrealisté, abstrakce a za dvacet let se „nejameričtějším“ obrazem stanou cákanice Jacksona Pollocka.

Staří umělečtí hofráti píší petici

Boje na umělecké frontě bývají někdy zábavné i vzrušující. Jenom jim musí člověk trochu rozumět, což není tak jednoduché. Například jak je možné, že mezi signatáři včera uveřejněné petice „umělců a kulturní veřejnosti“ se skoro hned vedle sebe sešly podpisy Milana Knížáka a Davida Černého, jejichž vztahy by se ještě před nedávnem daly nazvat přímo krvelačnými? No protože časy se mění, generační pohyby pracují, houfy se nově formují. Mladí revoltéři se stávají starými hofráty a společně zírají, kam se to ten svět pohnul.

VIDEO: Nový útok klimatických aktivistů. Dívka napadla obraz Clauda Moneta

Klimatičtí aktivisté na sebe o víkendu upozornili v pařížském muzeu Orsay, kde mladá žena zaútočila na slavný obraz Vlčí máky v Argenteuil od francouzského impresionisty Clauda Moneta. Mladá žena, která se hlásí k aktivistickému spolku Riposte Alimentaire, nalepila na obraz pařížského rodáka plakát s apokalyptickou variací Monetovy krajiny a následně se sama přilepila ke zdi galerie. Jedná se o zatím poslední protestní výkřik klimatických aktivistů, kteří globálně útočí na umělecká díla napříč celým západním světem.

Jako žádná jiná

Vzácné staré knihy se v rámci historických klášterních areálů uchovávají zpravidla v majestátních knihovnách z vyřezávaného masivního dřeva. Klášter Želiv je však čestnou výjimkou. „Kláštery bývaly historicky centry vzdělanosti, kde se rodily nové myšlenky. V případě Želivu může být důkazem kostel od Santiniho, který musel ve své době působit velmi odvážným dojmem,“ říká ke své nejčerstvější realizaci známý český architekt Jan Šépka.

Ještě se umím překvapit

Fotograf, historik fotografie a zakladatel Institutu tvůrčí fotografie, která je úspěšná po celé střední Evropě, Vladimír Birgus, oslavil sedmdesátiny. Byla to příležitost se sejít a pohovořit o jeho životě, ale protože o věku mluvit nechce, zato vášnivě mluví o své práci, věnovali jsme se třeba jeho dvěma výstavám, které v Praze souběžně měl a které si k narozeninám nadělil. Ale samozřejmě také mnohým jiným tématům. Některá budou pro čtenáře překvapivá.

Šablony

Architektura je v první řadě služba společnosti a její tvůrci za ni musejí nést odpovědnost. To tvrdí architekt Pavel Nasadil, který měl na starosti sestavení letošní architektonické ročenky. Nejvýznamnější české stavby i témata rezonující napříč scénou jsou tímto způsobem monitorovány od roku 2000.

Matoucí nálepka „true story“

Toto je pravdivý příběh. Tímhle konstatováním začíná mnoho filmů a seriálů, různě formulované je člověk čte na záložkách knih, v posledních letech děl přiřazovaných k tzv. autofikci. Co ale to slovní spojení „pravdivý příběh“ dnes vlastně znamená? Současnost se často popisuje jako „postpravdivá“ doba, v níž vymizela suma společně sdílených fakt a nakonec i pravda v abstraktním smyslu, jako ideál, jehož dosažení se člověk snaží přiblížit. O to víc jsou ale žádány pravdivé příběhy, někdy člověk narazí i na názor, že s jinými než „pravdivými“ není důvod ztrácet čas.

„Zlomil nám srdce.“ Zlatou palmu získal film Anora, cenu převzal duchovní otec Star Wars

Hlavní cenu na filmovém festivalu v Cannes Zlatou palmu získalo komediální drama o mladé sexuální pracovnici Anora amerického režiséra Seana Bakera. Zvláštní cenu poroty si ze 77. ročníku přehlídky odnesl íránský režisér Mohammad Rasúlof, který nedávno uprchl ze své vlasti, kde dostal několikaletý trest vězení. "Tento film je velkolepý, plný lidskosti... Zlomil nám srdce,“ zhodnotila podle agentury AFP vítězný film předsedkyně poroty Greta Gerwigová.

Kam s nimi?

„Patří to do muzea“ je hláška neznámějšího světového archeologa Indiany Jonese. Jeho reální kolegové si již dlouho stěžují, že Jones nastavuje nesplnitelná očekávání, v jeho podání archeologie obnáší boj proti nacistům jednou rukou a zachraňování biblických artefaktů rukou druhou, a ne oprašování kamínků štětečkem. V posledních letech by se ale možná ohradili vůči prohlášení, že předměty patří do muzea, či by se aspoň zeptali: „Do kterého?“ Sílí totiž hnutí za návrat exponátů vystavovaných v západních muzeích do zemí jejich původu. Podle kritiků byly ukradeny, jsou kořistí rabujících imperialistů a historické zločiny lze odčinit pouze jejich návratem.

Literatura jako hobby

Řekněme, že Fušeři jsou novela. Příběh má vypravěče, vedlejší postavy, prostředí i dramatický oblouk – respektive dospěje k jednoznačné pointě a uzavřenému konci, glosujícímu veškeré „vyprávění“, jež mu předchází. Všechny tyto ingredience dohromady vytvářejí ospravedlnění pro to, proč Fušery vydávat: představují literární úsilí, s předvedenými texty se zacházelo zjevně tvůrčím a promyšleným způsobem. To není u sběru facebookových statusů – de facto deníku svého druhu – samozřejmost, naopak Fušeři znovu zpřítomňují otázku, jak ke každodenní produkci sociálních sítí přistupovat.

Výstava Nové realismy, biografie Franze Kafky, Art Salon Pražského jara

Pojmem nové realismy se rozumí širší spektrum dobově aktuálních realistických přístupů zahrnujících oblasti tvorby tradičně označované jako neoklasicismus, verismus, nová věcnost, sociální umění, magický realismus a primitivismus, ve fotografii zejména nové vidění. Nové realismy. Moderní realistické přístupy na československé výtvarné scéně 1918–1945, GHMP, Praha, do 25. 8. 2024.

Řídký originál

Není to tak dávno (č. 49/2022), co jsme tu psali o výtečné knize Josefa Váchala Tisíc Gagarínů a jedna řepařka!, což ovšem není dílo autorem takto koncipované a nazvané, nýbrž svazek Mistrových „dosud nepublikovaných prací z let 1949–1963“. Edici připravil Pavel Hájek, v tiráži jsou uvedena ještě čtyři jména, jimž je připsána „redakční spolupráce“: Jana Čechurová, Hana Klínková, Eva Lorencová a Marie Rakušanová.

Jakoby nic

Jednat v takové tichosti, že si lidé prakticky ani nevšimnou, že se tady něco událo. Přesně takový byl přístup mladých portugalských architektů, kteří navrhli nenápadnou proměnu návsi jedné historické horské vesnice. Piódão je nenápadná ves se sto dvaceti stálými obyvateli v horách střední části Portugalska zvané Serra do Açor. Navzdory své odlehlosti a civilnosti – nevyrábí se tu nic „výjimečného“ a ani odtud nepochází žádná slavná osobnost – se však dlouho těší pozornosti turistů.

Co smíme říci

V knize Společnost nevolnosti vyprávím příběh ze sbírky povídek Po starém schodišti italského spisovatele Maria Tobina, občanským povoláním psychiatra: Vysoký funkcionář fašistické moci končí v blázinci, protože se u něho rozvinulo delirium negationis. Závoj negace pokryl celý jeho svět, nic neexistuje, tvrdí, ani Mussolini a jeho zadnice naditá v černých rajtkách či hulákající davy v černých košilích. Ani jeho žena a děti. Stojí sám proti dravému proudu obrazů, hlasů a tváří, všechny je musí negovat – svět jako vědomí a nic. Jen sténání umírajících spolubojovníků z první světové války a jejich zkrvavená těla zcela negovat nedokáže, stále se vracejí.

Psaní na nože

Pokoj 101 je pokojem lásky. V podání George Orwella a jeho románu 1984 to znamená, že tam zakusíte svá největší muka. Pro protagonistu románu Winstona Smithe jsou tím nejhorším krysy. Salman Rushdie se vždy nejvíc obával oslepnutí. Když před několika lety onemocněl na levé oko a zrak mu začal slábnout, zmocnila se ho panika. Co když už brzy nebude moct číst ani psát? Tou dobou nemohl tušit, co si pro něho nachystal jeden černě oděný mladý muž, který v rozhovoru pro New York Post uvedl, že britsko-indického spisovatele „fakt hodně nemá rád“.