Výpisky z deníků, časopisů a knih

Xochitl má ráda hluk

Výpisky z deníků, časopisů a knih
Xochitl má ráda hluk

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Mexický režisér Alfonso Cuarón v roce 2001, ještě než byl slavný, natočil film, který se u nás promítal jako Mexická jízda (původní název zní A tvou mámu taky). Hlavní postavy jsou kamarádi před dvacítkou, z nichž jeden je synem sekretářky a jmenuje se Julio (hraje ho Gael García Bernal, ještě než byl slavný) a druhý je z rodiny z nejvyšších mexických vrstev, patřičně zkorumpované, a jmenuje se Tenoch. Pokud vám to jméno přijde divné, tak jim taky. Jak je ve filmu vysvětleno, byl obětí módní vlny jmen inspirovaných předkolumbovskou civilizací, pro ambiciózní rodiny to byl způsob, jak signalizovat, že jsou na straně vlastenectví a pokroku.

Na to jsem si vzpomněl, když přes víkend explodoval na Twitteru článek časopisu Atlantic na téma ticha a bohatství. „Pokud má gentrifikace zvuk, tak je to ticho. Xochitl Gonzalezová o tom, proč bohatí tak milují ticho a co to znamená pro všechny ostatní,“ zněla slova, jimiž časopis článek propagoval.

V textu se autorka rozepisuje o tom, jak nemohla pochopit, když přišla na univerzitu a v knihovně po ní chtěli, aby byla zticha, na koleji chtěli spolužáci před zkouškou spát a očekávali, že bude zticha, a že pro ni jako hispánskou ženu je nepřirozené tlumit svůj vnitřní monolog a že reproduktory burácející v noci na ulici jsou pro někoho hluk, ale někomu se to líbí.

Článek nenarazil na jedinou spřízněnou duši. Reakce sahaly od přísných ve stylu „Nejsem bohatý a mám rád ticho“ po kontrast melodií romantizované chudoby a randálu chudoby reálné, z níž se chudí snaží zoufale uniknout. Pár komentářů zavánělo rasismem a dělaly si legraci z madam Xochitl (která mimochodem jinde psala o tom, jaké zažila na venkově krásné ticho). Ale v jiných se člověk mohl poučit z citátů filozofa Arthura Schopenhauera, který hluk nesnášel a výmluvně vysvětloval, proč. Hluk přerušuje myšlenky, psal, „ovšem rozumí se, že tam, kde není co přerušovat, nebude hluk vnímán příliš bolestivě“, a lidé to citovali bez nejmenší obavy z toho, že budou obviněni z bílé nadřazenosti. Celkově to byl povznášející zážitek.

Zvláštní bylo, že článek vyšel už v roce 2022, kdy nevzbudil takovou pozornost jako teď, kdy ho správce twitterového účtu Atlanticu kdovíproč oživil. Doba se mění, kulturní sebevědomí normálních lidí roste. Dnes už by Atlantic možná článek neobjednával, na šílenství woke vlny lidé budou chtít zapomenout. Jen k nám všechno přichází se zpožděním a tohle je přesně ten typ článku, který uvidí v redakci Seznamu nebo Aktuálně nebo iRozhlasu a řeknou si, to je ono, právě něco takového bychom potřebovali.

Doma vzbudila pozornost petice kritizující stav AVU, Ceny Jindřicha Chalupeckého a Národní galerie. Ne že by to byl úplně bezvadný text, ale protesty z této sféry, jak jsme na ně zvyklí, byly širší veřejnosti v zásadě nesrozumitelné. S každým ředitelem Národní galerie byl vždycky někdo nespokojený. Veřejnost je rovněž zvyklá, že lidé z kultury se vždy dožadují peněz na kulturu. A výřečnější osobnosti se vyjadřují k politice, a to vždy jedním předvídatelným směrem. Tato petice je srozumitelná, stížnosti na procesní vady, jindy neproniknutelné, jsou zde propojeny s jejich reálnými důsledky. Není o penězích ani o politice. A mezi v této chvíli víc než 1600 podpisy najdeme vedle pár notorických selfpromotérů či jmen, jež zná čtenář Blesku, množství lidí, kteří reprezentují nezpochybnitelnou uměleckou kvalitu a petice moc nepodepisují.

Očividný ovšem je generační předěl, mezi signatáři převládají lidé, kteří se etablovali nejpozději na počátku devadesátých let. Mladších je pomálu. Ti na sociálních sítích věc vyřizují stručně, někdy i jednoslovně: „boomeři“. Je to křik, který má zabránit myšlenkám.

Věc se týká státních institucí, a tedy je i blamáží pro politiky. Ministr Baxa představuje esenci přístupu politiků k tomuto resortu. Myslel si, že když jim nabídne sociální výhody ve formě statusu umělce, bude mít klid. Je to pro tuto vládu typické, na Baxově místě by si z ministrů snad jen Pavel Blažek všiml, že se něco děje, a začal s lidmi včas mluvit. Vkrádá se kacířská myšlenka: Mohlo by to za Babiše vůbec být horší?