Německý výtvarník Gregor Hildebrandt pracuje s analogovými nosiči zvuku. Své sochy, instalace a obrazy vytváří z materiálů, jakými jsou lisované vinyly, zvukové pásky nebo plastové krabičky od audiokazet. Výstava v Kunsthalle představuje Hildebrandtova ikonická díla i méně známé práce. Gregor Hildebrandt: A Blink of an Eye and the Years are Behind Us, Kunsthalle, Praha, do 13. 2. 2023.
Andrej Babiš řekl, že teď, když kandiduje na prezidenta, bude hodný a pozitivní. A je to pravda: dává rozhovory, kde je hodný a pozitivní, říká docela normální věci, že by je skoro člověk i podepsal a říkal s ním. Nikomu už dlouho taky nic neudělal, vlastně už vůbec nevypadá tak zlověstně, takže lidi se ho přestávají bát. Působí teď opravdu tak nějak civilně, uvolněně a skoro až přátelsky, na nikoho se nepovyšuje, nedávno ho prý někdo viděl a měl normální bundu a ten svůj rolák, nerozdával sice koblihy, ale jinak byl docela fajn.
Jak už to bývá v tomto období kolem Dušiček, kdy se podzim pozvolna či náhle přelévá do zimy, nastalo období hojnější na úmrtí. Tedy je to doba, kdy se častěji rovněž v médiích objevují nekrology vzpomínající na zesnulé slavné, známé nebo populární osobnosti. Letos tomu není jinak – zkraje končícího týdne například zemřela režisérka Věra Jordánová. Je to žena, jejíž tvorba ovlivnila velmi intenzivně pohled přinejmenším dvou generací na to, jak má vypadat televizní inscenace, televizní herectví, televizní výprava a vůbec televizní pohádka.
Výpravný filmu režiséra Petra Václava Il Boemo o životě (a hudbě) Josefa Myslivečka je vhodnou příležitostí k obdivnému hovoru o době, ve které vznikala a provozovala se tak krásná hudba jako Myslivečkova. Nejdřív bychom si měli udělat jasno v terminologii. Kam Josef Mysliveček patří? Je to ještě baroko? Je to už klasicismus? A patří do české hudby, nebo se to takhle nedá brát a Mysliveček, který od šestadvaceti let žil v Itálii a do Prahy se vracel sporadicky, patří do kultury z podstaty kosmopolitní, kde původ nehrál roli?
Reedice alba z roku 1987, kdy ETC tvořili s principálem houslista Jan Hrubý, violoncellista Jaroslav Nejezchleba, klávesista Petr Skoumal, kytarista Stanislav Hrubeš, hráč na basovou kytaru Vladimír Kulhánek a bubeník Pavel Skala. Hudba je Mišíkova, Skoumalova a dalších, texty Dědečkovy, Hrabětovy, Kainarovy, Šrutovy. Vladimír Mišík: ETC...3, 1 CD, Supraphon, celkový čas 41:28.
Filmová vyprávění o lidech postižených duševní nemocí jsou odjakživa zdánlivě sázkou na jistotu, neboť představují moderní obludárium. Ačkoli usilují o osvětu, fungují obráceně: jako atrakce, protože ukazují ošklivé, znetvořené, vyšinuté nebo jinak postižené lidi, přitom bezpečně z dálky, zpoza clony kinosálu nebo televizní či mobilní obrazovky. Je to vlastně zintenzivněná hra s falší, protože sledujeme bez výjimky zdravé lidi a kocháme se či dojímáme tím, jak se přetvařují a jak se za postižené pouze vydávají.
Když zkraje letošního září proběhlo tuzemskými médii a sociálními sítěmi výsměšné rozčilení nad seriálem Jana Hřebejka a jeho kolegů Pozadí událostí, zavrhující toto dílko jako nemravné, protože místo odsudku milostných poměrů mezi študáky a kantory je de facto normalizuje, asi málokdo čekal, že uměleckou odpovědí na tyto rychle zašlé diskuse by snad mohl být svéhlavý, umanutý, nepříjemný, tíživý a artistní snímek scenáristy a režiséra Petra Václava nazvaný Il Boemo. Tento film zachycuje nejen výseč osudů českého skladatele Josefa Myslivečka, slavně působícího v druhé polovině 18. století v Itálii.
Muzeum paměti XX. století pořádá v týdnu od pondělí 7. listopadu do soboty 12. listopadu festival dokumentárních filmů Nezlomní a obětovaní. Předsedou programové rady je historik Petr Blažek. OTÁZKA: Letošní ročník festivalu je věnován 80. výročí operace Anthropoid a její filmové reflexi. Jako předseda programové rady festivalu jste předkládal návrhy na zařazené snímky. Nebál jste se, že filmů k jedné úzké historické etapě nebude dost?
Současná brazilská kinematografie. V letošním roce si Brazílie připomíná 200 let od vyhlášení nezávislosti na Portugalsku, což reflektuje i filmová produkce, která se představí na festivalu Kino Brasil v pražském kině Bio Oko. Na diváky čeká šestice současných brazilských filmů. Můžete na ně vyrazit i vy, všechny filmy budou v originálním znění s českými i anglickými titulky. Kino Brasil, Bio Oko, Praha, 3.–6. 11. 2022.
„Ne všichni z filmové série Harry Potter si myslí totéž, co J. K. Rowlingová,“ prohlásil představitel „chlapce, který přežil“ Daniel Radcliffe. Herec má největší obavy o mladé trans a queer fanoušky kouzelnické série, které zranila slova britské spisovatelky J. K. Rowlingové z roku 2020. Autorka knižní fantasy série byla označena za transfobní poté, co zkritizovala genderově korektní pojem „lidé, kteří menstruují“.
Americký herec a komik Leslie Jordan, známý ze seriálů Will a Grace či American Horror Story, zemřel při autonehodě na cestě do práce v Hollywoodu. Bylo mu 67 let. S odvoláním na hercova agenta o tom informují světová média.
Minulý týden to bylo osm let, co umřel Pavel Landovský. To není nějaké zvláštní výročí a toho data jsem si vlastně všiml dodatečně. Ale stalo se mi, že jsem hledal něco v knihovně a vytáhl bezděčně Soukromou vzpouru, knižní rozhovor, který s Landovským podnikl dva roky před osmdesátým devátým, tedy ještě v exilu, Karel Hvížďala. A tak jsem se po letech začetl do knihy a opět se spolehlivě bavil. Třeba tím, jak Landovský od narození všechno ovládal a všechno řídil, všechno věděl a u všeho byl, mimo jiné v rodném Havlíčkově.
Pestře krojovaná chasa se vydává napříč vesnicí, doprovází svého stárka za jeho stárkou – a tradiční slovácké hody ve Vracově s právem spějí ke svému vrcholu. Divadelnímu, filmovému, televiznímu a rozhlasovému herci Josefu Somrovi bylo 88 let – a Vracovští, sotva se zpráva o úmrtí věhlasného rodáka roznesla po médiích, na něj nezapomněli a i v průběhu slavností jej jaksepatří uctili. Zemřít v den, kdy je až na výjimky celá obec pohromadě a kdy lze zavzpomínat pospolně, je privilegium.
Ten nepoměr je zřejmý: když se na televizní obrazovce objeví podstatná dramatická tvorba, v médiích se k tomu mlčí, zatímco zjevným blbinám se věnuje nadměrně pozornosti. Buďme konkrétní, sotva byl v září odvysílán první díl série Pozadí událostí, strhla se kolem ní recenzní a ohlasová mela, aniž většina komentujících viděla celekNu a minulý týden se začal vysílat seriál Rodina pojednávající o posledních třech dnech někdejšího srbského prezidenta Slobodana Miloševiče před jeho zatčením – a je ticho.
Netflix poprvé použil pojem "fikce" v souvislosti s populárním seriál The Crown (Koruna), který pojednává o vládě britské královny Alžběty II. a o celé královské rodině. Tvůrce k tomu zřejmě donutily hlasy nevole, podle kterých by divák mohl děj seriálu brát jako "historickou pravdu". Informuje o tom BBC. Netflix svůj seriál vždy prezentoval jako "drama založené na historických událostech". Někteří kritici, ale i zástupci britské vlády apelovali na tvůrce seriálu, aby uváděli, že se jedná o fikci.
Šumperské zpracování jedinečného díla Karla Poláčka připomene nejen osobnost spisovatele, který se narodil v nedalekém Rychnově nad Kněžnou, ale i kontext tehdejší doby. Poláčkův román, nabitý známými postavami a zlidovělými hláškami, je citlivým i komickým ohlédnutím za časem ničím nezkaženého dětství. Karel Poláček: Bylo nás pět, režie: Petr Smyczek, Divadlo Šumperk, premiéra: 22. 10. 2022.
Nejvýstižnější portrét Josefa Somra napsal skoro před dvaceti lety kritik a esejista Jiří Cieslar, když pro výroční knihu o Činoherním klubu (ČK 1965–2005) napsal esej Deset hereckých střepin. Jaká to byla jména! Jan Kačer, Josef Abrhám, Pavel Landovský, Vladimír Pucholt, Petr Čepek, Jiří Hálek, František Husák, Jiří Hrzán, Miroslav Macháček… a Josef Somr. Proč tam není ani jedna herečka, na to se už Jiřího Cieslara také nezeptáme: zemřel v roce 2006.
V neděli zemřel oblíbený divadelní a filmový herec Josef Somr, bylo mu 88 let. Své poslední dny trávil v sanatoriu Na Pleši, ČTK to řekla jeho manželka Alena Somrová. Somr ve filmech ztvárnil více než 170 postav, jeho zřejmě nejznámější rolí je výpravčí Hubička, lišácký svůdník z oscarových Ostře sledovaných vlaků Jiřího Menzela. Proslavila ho i role Ludvíka Jahna z filmového zpracování Kunderova Žertu.
Česká televize v posledních měsících konečně začala reflektovat skutečnost, že existuje také internetové televizní vysílání a že jde o tak dynamické prostředí, že se vyplatí do něj investovat a pořizovat pro něj původní program. Veřejnoprávní iVysílání sice zatím nemůže konkurovat ani digitálnímu obsahu Novy s Primou (natož nadnárodním streamovacícm platformám), ale aspoň už přišlo s několika seriály zahraničními, povětšinou patřičně dobově vyhrocených témat, ale kvalitního ztvárnění, které u nás jinde nebyly a nejsou k vidění, a v posledku dokonce přihazuje také původní českou tvorbu.
Dvacet pět žen spojuje místo, kde žijí – kouzelná krajina Českého Švýcarska. Skály, hluboké rokle, průzračné řeky, lesy. Všechny ženy mají ke svému kraji blízký vztah, proto vznikl nápad vnímat ho jinak, naplno, nahými těly. Prostřednictví fotografií tyto ženy podávají svědectví o přírodním a lidském bohatství Českého Švýcarska.
Vstupuje-li do kin takřka vzápětí po utichnutí debaty o (ne)zakazování dalšího knižního vydávání a televizního uvádění Vinnetoua – která kromě jiného přinesla ujištění známých firem, že původním obyvatelům Ameriky je nadále neudržitelné říkat tak, jak jsme v tuzemsku po desítky let zvyklí – český snímek nazvaný Indián, působí to, třebaže jde o rozvernou časovou shodu, jako přímá provokace, vydařený vtip, ale i jako výzva účastníkům dosavadní rozpravy dát si druhé kolo, v němž buď vystoupí s něčím novým, nebo se ještě víc utvrdí v přesvědčeních, jež zastávali dosud.
Je asi trochu nemístné zastávat se něčeho, kde se člověk sám vyskytl, byť by to bylo na pár vteřin. Mně se to stalo v televizním seriálu Pozadí událostí, kde jsem měl (jako „kritik“) za úkol hájit knihu, kterou jsem ovšem nečetl, neboť vlastně ani neexistovala. Ani scénář jsem celý nečetl (myslím, že málokdo při tak malé roli čte celý scénář), ale pochopil jsem, že je to fikce, tedy ten příběh i ta neexistující kniha, a když mě režisér Hřebejk o ten krátký výstup požádal, neviděl jsem důvod, proč to odmítnout (ale naopak odmítnout pak i zajisté tučný honorář).
V publikaci Mám to o sobě říct? zúročuje autorka své zkušenosti lektorky a snaží se lidem s duševním onemocněním pomoci, aby se zapojili do společnosti a fungovali nezávisle. Předkládá praktické rady, v jaké míře o své nemoci hovořit a jak se vypořádat se stigmatem, které člověku dává nejen společnost, ale i on sám. Anita Hubner: Mám to o sobě říct?, přeložila Milena Nováková, Portál, 224 str.
Ten, kdo si dá práci a aspoň letmo prostuduje dějiny filmu minulého století, se nepochybně přesvědčí o fascinující transatlantické výměně vlivů mezi tvůrci, jejich díly, vlnami a generacemi ze dvou z největších kinematografických velmocí. Americký film noir nalezl část inspirace ve fatalitě předválečných děl francouzského poetického realismu či v estetice o něco staršího německého expresionismu, aby přibližně o dekádu později uhranul nedávno zesnulého Jean-Luca Godarda, Françoise Truffauta, Clauda Chabrola a další reprezentanty francouzské nové vlny.
O českém filmu BANGER. se od předpremiéry ve Varech píše jazykem uznání, ba nadšení. Psalo se, že je to film přelomový, průkopnický, novátorský, zkrátka konečně pořádný film, za který se nemusí český film stydět, neboť jde o film opravdu dnešní a opravdu mluvící jazykem téhle doby. Jazyk toho oceňování je přitom hodně specifický a odlišný od toho, který používá třeba autor tohoto článku.
Dřív než začal zbylá kina drtit Jan Žižka, objevil se v nich film na motivy jiné historické postavy, okultisty, mága, ezoterika a také udavače Jiřího Arvéda Smíchovského (1898–1951). Snímek Arvéd natočil na motivy knihy Jana Poláčka debutující režisér Vojtěch Mašek, osobnost v jistém slova smyslu kultovní, neboť na co zatím sáhl, to se svým způsobem kultem stalo.
Koneckonců jsem kretén. Úvodní konstatování Michela Poiccarda, jež pronese Jean-Paul Belmondo, gaunerský a přitom sladký hrdina Godardova debutu U konce s dechem (1960), rozpůlila dějiny filmu na dvě poloviny. Byl film předtím a byl film poté. Neznamená to, že by se náhle všechno změnilo a všechny filmy už vypadaly jinak, ale jsou to jiné poloviny. Godardův film, běžně označovaný jako „poetická gangsterka“, nebyl samozřejmě první chaotický, zmatený a „jiný“, řekněme pro srozumitelnost „kreténský“ film, který kdy vznikl.
Léto 1968 je na dohled. Moudře a bez kompromisů vykonává respektovaný maloměstský notář Václav Vojíř (Martin Finger) praxi, zatímco jeho starostlivá žena a matka dvou dětí Věra (Gabriela Mikulková) plní s vervou a razancí úlohu pilíře domácnosti, láskyplného strůjce řádu, bez něhož by rodina v nadcházejících kritických časech neměla šanci přežít. V seznamu ocenění, která na letošním MFF Karlovy Vary udělila hlavní porota, se jediný titul objevil dvakrát.
V záplavě nepřetržitých krátkodechých zpráv z ukrajinské bojové linie, z britské královské rodiny, z dění za zdmi moskevského Kremlu, z nitra protivládních demonstrací či z informací o setrvale vzrůstajících cenách energetických a plynových účtů je snad akorát tak čas věnovat se konečně taky něčemu jinému, něčemu skutečně důležitému, co zůstane po nás pro mnoho příštích generací: „remaku“ slavného snímku Jestli se rozzlobíme, budeme zlí – tedy nové verzi jedné z nejpovedenějších a zároveň nejoblíbenějších komedií italského hereckého dua amerických pseudonymů Bud Spencer a Terence Hill.
Kdykoli producent, scenárista a režisér snímku Jan Žižka Petr Jákl v propagačních rozhovorech vypráví, že mu herec Michael Caine, největší hvězda jmenovaného filmu, kdysi volal, aby potvrdil, že nabídku hrát v českém špektáklu ze středověku bere, protože má před sebou dobrý scénář, lze si samozřejmě pomyslet, že jde jen o nutnou reklamu nebo hodnocení sice upřímné, ale nijak relevantní.
