Do kin přišel film Muž, který stál v cestě – snímek, který zpracovává jeden z vrcholných okamžiků našich dějin 20. století: pojednává o rozhodnutí Františka Kriegela, člena předsednictva ÚV KSČ a předsedy Národní fronty, v srpnu 1968 nepodepsat Sověty předložený dokument, v němž unesení představitelé našeho státu souhlasí s bratrskou vojenskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy, jež pomohla zabránit šíření kontrarelovuce Československem. V češtině se tomuto složitému procesu běžně a řádně říká okupace a Kriegel byl tehdy jediný, kdo se sovětskému diktátu vzepřel.

Tolik k příběhu, jenž je dostatečně znám, ostatně natočen byl už přinejmenším dvakrát: v roce 2014 tvořilo totéž vyprávění šestou část seriálu režiséra Roberta Sedláčka a scenáristy Pavla Kosatíka České století (ona epizoda jmenovala se Musíme se dohodnout) a už v roce 1980 vznikl podle knihy Zdeňka Mlynáře Mráz přichází z Kremlu dokonce britský snímek Leslieho Woodheada Invaze. Novinka tedy vstoupila do kontextu jiných děl, je s čím ji srovnávat a poměřovat a lze vidět, jak moc a zda vůbec se nynější tvůrci odhodlali někdejší události vyložit jinak.

Zároveň je potřeba dodat kontext ještě jeden, jiný – příběh o pozadí vzniku filmu. Táhne se s ním totiž autorskoprávní spor, jaký v porevolučních dějinách tuzemské kinematografie patrně nemá obdoby. Ivan Fíla, scenárista snímku Muž, který stál v cestě, měl film původně i režírovat. Tvrdí, že látku našel, vymyslel, prosadil u producenta, vydobyl na ni dotace od Státního fondu kinematografie či od Nadace Charty 77. Vše to dělal pro producenta Miloslava Šmídmajera (tvůrce děl pochybné, nebo přinejlepším ryze komerční jakosti), s nímž film od počátku vyvíjel, s nímž se však nakonec nepohodl, takže Šmídmajer režiséra Ivana Fílu nahradil režisérem Petrem Nikolaevem a film s ním natočil po svém. Producent tvrdí, že nápad na film měl on sám a Fílovi ho předložil ke zpracování coby řádně najatému tvůrci a že režijní smlouva v tom případě vypovězena být mohla, protože hlavním tvůrcem celého filmu je on, tedy producent. Soud o tento punkt již proběhl a dal za pravdu Ivanu Fílovi: jeho režijní smlouvu označil za platnou.

Načež (respektive paralelně) se rozhořel ještě druhý spor. Ivan Fíla na základě svého scénáře napsal stejnojmenný román, vydal audioknihu a po domluvě s principálem Divadla Na Jezerce Janem Hrušínským chystá podle románu ještě divadelní inscenaci (tu má sám režírovat). Přitom usiluje o soudní zákaz distribuce filmu, jenž prý jeho dílo a „autorskou vizi“ zničil: argumentuje tím, že půlka napsaného materiálu nebyla použita, že scénář „byl vykastrován“ a že rovněž natáčecí plán byl dvakrát kratší než v dotačních žádostech – tím podle Fíly došlo k porušení dotačních pravidel, de facto ke krádeži. Producent trvá na tom, že Fíla realitu překrucuje, na druhou stranu bez Fíly jako režiséra odmítly ve filmu hrát hvězdy jako Miroslav Donutil či Taťjana Medvecká, nehledě na ambice snímku neproběhla novinářská projekce a někteří kinaři jej odmítají uvádět. Chceme-li být ironičtí, lze napsat, že název díla nemohl Ivan Fíla zvolit přiléhavěji.

Soudní spory však přenechme soudům, zajímavější je onen spor umělecký. Připomeňme dva příklady z historie: Milan Kundera po filmové adaptaci své Nesnesitelné lehkosti bytí zakázal další zfilmování svých románů, totéž udělal Umberto Eco po adaptaci svého Jména růže. Oba tvůrci tak učinili nehledě na to, kolik každému z nich zmíněné filmy vydělaly peněz a jak zvedly jejich spisovatelskou popularitu. A udělali tak nehledě na to, že oba filmy byly dobré – prostě pochopili, že jiné médium nezvládne dostatečně vyjádřit nároky jejich prózy. Ve Fílově případě je však situace jiná, román vznikl ne jako primární, nýbrž pobočné dílo, které mělo usnadnit získat prostředky na film. Kvůli rozbujelému sporu se však román nepředpokládaně stal dílem hlavním. Lze jej tedy poměřit s filmem a hovořit přitom o kastraci původního díla? Co je tentokrát původní dílo? Jak jsou obě díla udělána? Snesou srovnání? A jakého Františka Kriegela nám představují?

Literatura versus film

Román (vydaný nakladatelstvím Jota) je samozřejmě bohatší než film. Fíla pracuje v krátkých úsecích, píše věcným jazykem prostým metafor, časově skáče v Kriegelově životě dopředu a dozadu, dostatečně vykresluje jeho původ, v několika větách svede vysvětlit, jak vypadala Praha před sto lety za Kriegelových univerzitních studií, následně v dalších dvou třech odstavcích srozumitelně vylíčí, proč Kriegel coby haličský Žid z Prahy utekl před nacisty do Španělska, jaký byl jeho osud za tamní občanské války nebo co následně viděl na své štaci v Číně napadené Japonskem. Lze snadno pochopit Kriegelovy zkušenosti, odhodlání, názor nebo proč stejně jako mnozí jeho generační souputníci uvěřil v komunismus.

Podstatné je, že Kriegel i další postavy u Fíly jsou lidé celého života a jejich jednání plyne ze zkušeností, předešlých rozhodnutí i dávných výčitek svědomí. Propracované je líčení vztahů s manželkou Rivou či s přítelem Gustávem Husákem. Čteme však také československé dějiny (jistěže viděné českýma očima) dvaceti let – kromě pražského jara jsou rozpracována sedmdesátá léta, je neustále prostor na kontext, na Chartu, Antichartu, v jedné větě se daří vystihnout, jakou roli měla hudba Karla Kryla... Atd. Nejpozoruhodnější rys románu je rozpor jeho chladného až strojového stylu a emocí, které přesto dokáže v čtenáři vyvolat. Příklad:

„Kriegel s Rivou seděli u rádia. Dubček se několikrát odmlčel, bylo patrné, že pláče. Ty pauzy v jeho projevu nemluvily, ale křičely, rvaly lidem srdce z těla. V životě neslyšeli depresivnější projev. Nemluvil k nim státník, ale člověk, kterého drtí odpovědnost a který je zoufalý, že prohrál. Čekali, že řekne, co se dohodlo v Moskvě. Neřekl to. ‚Nezahyne národ, ve kterém se každý dokáže řídit svým rozumem a svým svědomím… Prosím vás všechny, drazí moji spoluobčané, zůstaňme jednotní, klidní a hlavně rozvážní…‘ Do okna vletěl kámen, střepy se rozlétly po pokoji. Kriegel s Rivou vyskočili a utekli do předsíně. Záhy přiletěl další kámen a dopadl na místo, kde právě seděli.“

Nehledě na poslední, dramaticky zbytnou a teatrální větu, je tato scéna ve filmu líčena jinak: kámen nepřiletí. Přiletí jindy, když se Kriegel probírá záplavou dopisů, jež mu lidé poslali jako poděkování za to, že nepodepsal. Čili jde o jiný rámec: v románu letící kámen vyjadřuje frustraci národa ve chvíli, kdy k němu mluví nejvyšší představitel, první tajemník ÚV KSČ Dubček, který právě všem bere naději. Zatímco ve filmu jde o intimní rodinnou scénu, z níž se politika a hlavně tragédie ztratila. Navíc ve filmu ony dopisy postarší pošťačka s nateklýma nohama vyvleče ve svém vozíku po schodech nejméně do třetího či čtvrtého patra, tvrdíc, že tentokrát náročný výstup zdolala ráda. Tak film zachází s realitou vyprávění: Nikolaev je líný vymyslet něco uvěřitelného, raději sází na lacinost – doručovatelka sotva přežije, ale jinému nečiní problém trefit se šutrem do okna tak vysoko nad zemi. (V románu pošťačka všechna psaní samozřejmě přiveze výtahem.)

Film ani nemá smysl popisovat: režisér Nikolaev román rozpůlil, vzal si z něj především pookupační dění v Moskvě, a ač se snaží udržet srozumitelný aspoň vztah Rivy k manželovi a Husáka k příteli a ač se mu daří vystihnout zhnusení sovětských politiků, kteří na kremelských chodbách dávají československým na srozuměnou, že už pro ně nejsou partnery (v těch chvílích je ponížení aspoň uvěřitelné), Kriegelův život představuje tupě. Jako okamžik jediného vzepětí, nikoli jako jeden z mnoha dokladů svobodné, dobrodružné a neústupné povahy (ostatně Tomáš Töpfer nemá v roli co hrát, takže je zastíněn Husákem Adriana Jastrabana či Dubčekem Daniela Heribana). Jakékoli drama se dohání hudbou jindy výborného Michala Novinského, která neustále napovídá, jak se divák má cítit. Výsledek je paradoxně i proto mizerný: je to fasáda bez pevné zdi pod ní.

Ani se nezdá, že by filmový Muž, který stál v cestě na rozdíl od románu chtěl být vyjádření úcty, zato neváhá znectít. Nikolaev vlastně předvedl s Kriegelem totéž co ve svých Lidicích, v nichž hutnou a silnou novelu Zdeňka Mahlera rovněž přetavil v neživotný tvar bez emocí. Kdyby české dějiny vypadaly tak, jak je v jejich vrcholech soustavně líčí Petr Nikolaev, museli bychom ke své spáse trvat na tom, že jako národ si nic jiného než válcování národy jinými nezasloužíme.

Muž, který stál v cestě, 120 minut, v kinech od 25. 5. 2023. Režie: Petr Nikolaev, scénář: Ivan Fíla, kamera: Ramūnas Greičius, hrají: Tomáš Töpfer, Zuzana Mauréry, Adrian Jastraban, Alois Švehlík, Jiří Ployhar ml., Dano Heriban, Přemysl Bureš, Jaroslav Mendel, Miroslav Táborský, Zuzana Kajnarová a další.