Sejdou-li se v kinech dvě vyprávění vyjadřující se k enormně vychýleným okamžikům nedávné minulosti v Česku a na Slovensku, nadto vyprávění objektivizovaná, jelikož jde o dokumenty, byl by hřích nepokusit se o nich přemýšlet souběžně a nesnažit se nahlédnout, co formulují k současnému česko-slovenskému životu – tedy ke kondici střední Evropy, na niž dohlédneme a které rozumíme. Na první pohled se přitom snímek Velké nic (jenž zpracovává průběh covidové pandemie v Česku) a Kuciak: vražda novináře od sebe zřetelně liší: jeden je černobílý, druhý barevný, jeden se snaží o komponované umělecké paralely, druhý vypadá jako dlouhá televizní reportáž, jeden směřuje od náměstí prázdných k zaplněným a osudy jedinců usilujících o změnu systému představuje jako jejich vedlejší a spíš směšný produkt, druhý se vydává cestou od zaplněných náměstí k jedincům usilujícím o změnu systému z důvodů hodnověrných. Ovšem společné je oběma dílům jednak tematizování krátkodobé společenské paměti se sklonem k rychlému zapomnění a jednak sice zdánlivě nesrovnatelné, ale přece jen razantní politické, respektive dokonce vládní gesto: omezení svobody člověka na pohybu v prvním případě a omezení svobody člověka před právem ve druhém případě. Co tedy vlastně sledujeme?

Velké nic

Film v režii Víta Klusáka a Mariky Pecháčkové začíná záběrem na prázdný Karlův most, po němž vstříc kameře kráčí nikým nerušen holub. Je s podivem, že je na mostě sám, ale je – respektive jedinou společnost mu kromě natáčejícího štábu dělá žebrák, klečící pod jedním ze sousoší a očekávající peníze od turistů, kteří nepřijdou, protože pro zákaz vycházení kvůli pandemii nemoci covid-19 přijít nesmějí a musejí trčet doma nebo v hotelích. Už v tomto prvním závěru tedy je znát rozpor prezentovaného díla: je teatrálně exponované, neuvěřitelné, neživotné. Vždyť onen žebrák tam zjevně nepatří a je tam pouze na efekt – buď se svou přítomností on vytahuje před kamerou, anebo ona jím před diváky. Zároveň je zřejmé, že zvídavý Vít Klusák by se jindy zeptal, co tu ten muž činí, když tu nemá co pohledávat, tentokrát však mlčí a vypráví pouze obrazy…

A to obrazy černobílými, což je naopak rozhodnutí důmyslné, jelikož s covidovou pandemií hrajeme vizuálně opačnou hru než třeba s druhou světovou válkou: tu jako nepamětníci jsme navyklí vnímat z dokumentů pouze černobíle a v barvách si ji nesvedeme představit, třebaže barev jistěže byla plná. Přitom černobílá válka je nám dávno všední, teprve barva by jí dodala nový rozměr a znovu by nás šokovala a přiměla o ní přemýšlet. Naopak covidové záběry nemocnic plných pacientů a vyčerpaných lékařů a sester známe samozřejmě v barvách, takže černobílý film, přinášející odlišnou covidovou vizualitu, nabízí naději na zklidnění a šanci k rozjímání.

Bohužel je to vlastně jediné skutečně inovativní řešení filmu, který jinak neustále spoléhá na atrakce, jako by si jeho tvůrci nebyli zvoleným tématem jisti. Ostatně jako jednu z hrdinek nabízejí ausgerechnet operní zpěvačku pracující jako pokladní v supermarketu, jindy sledují závodní cyklistku, jak doma trénuje, či sportovního plavce, který vymyslel, jak si poradit s nepřístupností bazénu a přitom nepřestat trénovat. Zaměřují se na filmového režiséra a dokumentárního poetu Karla Vachka, jenž se ve své domácí knihovně nadšeně rozplývá, že pandemie je dar zastavení (ne že by neměl pravdu), nebo na politickou aktivistku Janu Peterkovou, která brojí proti proticovidovým opatřením, volá po svržení vlády, ale mezi názorovými soukmenovci najde přítele, s nímž se sestěhuje a začnou spolu žít v rodinném domku na maloměstě. Když už tvůrci nechají na kameru promluvit lékaře, vezmou takového, jenž by podle svých slov nechal nemoc projít populací padni komu padni a jenž se po takovémto svém prohlášení jde vysprchovat, protože jej čeká ještě nějaké vyřizování. Úhrnem jsou to všechno hrdinové buď extrémní, anebo tvůrčí. Ergo žádný běžný smrtelník, nýbrž samí vítězové – lidé, kteří v nepříjemné situaci obstáli nebo ji celkem snadno přestáli, lidé, kteří si s ní poradili nebo na ní vydělali.

Leč podstata pandemie tak, jak si ji pamatuje patrně kdekdo jiný, byla opačná: byla to prohra, byl to souboj s nudou, deprese věčného opakování, zápas o přestání každého dne – ostatně je nápadné, že ve filmu chybějí ti nejzranitelnější, ti, kteří o sobě nemohli z nedostatku sil rozhodovat sami: děti a starci. Nanejvýš se o nich mluví nebo se jimi hrdinové zaklínají, ale jinak se nedovíme nic o tom, jak ti nebo oni a jejich blízcí (čili jejich rodiče nebo pečující děti) snášeli dennodenní rutinu. Ačkoli se film snaží zprostředkovat především změnu společenské nálady z poslušné, hřejivé a pospolité v nevraživou, sobeckou, vypočítavou a rozbojovanou, zřejmé je, že se to nemohlo povést bez náhledu každodennosti.

Úhrnem: Vít Klusák má dar prezentovat svá díla jako událost – což je vlastnost, která je v éře překypující nabídky důležitá, jelikož umně láká zákazníky, v tomto případě diváky, ke koupi nabízeného tovaru (vstupenky na filmové představení). Výsledkem v případě tohoto tvůrce však obvykle bývají rozpaky mezi vytvořeným zdáním a dodanou jakostí. Velké nic z popsaného schématu nevybočuje, třebaže se z dosavadní autorovy tvorby přece jen vymyká, neboť namísto kvapíku usiluje předvést tragikomiku zdánlivé vznešenosti valčíkového tempa, v němž se line souhra obrazů a veškeré ve filmu použité hudby.

Kuciak: vražda novináře

Snímek amerického režiséra působícího v Rumunsku Matta Sarneckiho se naopak obejde zcela bez hudby, respektive ta funguje jako nenápadné pozadí, které je třeba si uvědomovat. Především jde totiž o řetězení obrazů čtyř typů: jednak dobových veřejných projevů po vraždě Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové, jednak výpovědí „mluvících hlav“ – buď novinářů, nebo obhájců rodičů zavražděných i obhájce obviněného objednavatele vraždy Mariana Kočnera –, jednak záběrů z pozadí soudního procesu, jednak záběrů z policejního vyšetřování vraždy (kupříkladu z rekonstrukce vraždy, z přiznání pachatelů do protokolu, ze vzájemné konfrontace pachatelů, ze sledování zavražděných v době, kdy si pachatelé potřebovali ujasnit, jak jejich budoucí oběti žijí…). Všechno dohromady je to funkční směs, jejíž nejatraktivnější složkou pro leckoho patrně budou záběry policejní či záběry z archivu pana Kočnera. Byť vždy promyšlené a vypointované elegantní úvahy o podstatě případu v podání tří uhlazených právních zástupců, z nichž dva jsou logicky ve shodě a třetí jejich tvrzení rozporuje svými nálezy, je uhrančivý eastern svého druhu.

Ten přitom nedrží, pokud jde o právníky, ani s jednou stranou, pouze mezi nimi příkladně buduje napětí a neustále upomíná, že úsilí tvořit právní stát, v kterém jsou si všichni rovni, nemůže začít lidovým soudem s nenáviděným mafiánem, protože ten má také právo hájit se všemi dostupnými prostředky. Ostatně snad právě proto film běží v kinech teď, kdy ještě není celý spor vyřešen, možná právě proto končí rozhodnutím prvoinstančního soudu, který nedopadl tak, jak si pozůstalí po obětech představovali, a který je vystavil otázce, zda má smysl v hledání spravedlnosti pokračovat – obzvlášť když je jejich advokát ujišťuje slovy: „Jsem si jistý, že soud nebyl podjatý,“ jež jsou v kontextu fungování slovenské justice silnou katarzí. Rodiče sami si pak ulevují tvrzením, že bojovat budou dál, a když nic jiného, tak přece v každém americkém filmu hrdina nakonec vezme spravedlnost do vlastních rukou. „Teď jsem si tě představil se zbraní v ruce,“ dodá otec Jána Kuciaka na adresu maminky Martiny Kušnírové a není to v tu chvíli ani odporné, ani směšné, ani zbabělé. Okamžik po vyslechnutí nepříjemného rozsudku, jenž neudělil Marianu Kočnerovi doživotí, ba zproblematizoval jeho vinu, je to naopak reakce vlastně tíživě tragická.

Mrazivé je sledovat soukromé záběry Kuciaka a Kušnírové (ať už jejich vlastní, nebo pořizované pro Kočnera) z jízdy autem, z nákupu atp., jež – představeny veřejně poprvé – působí paradoxně jako živá voda, jako zmrtvýchvstání, jako by k žádné vraždě ani nedošlo. Díky tomuto filmu se najednou vyjevuje bizarní smysluplnost věčného fotografování a natáčení na mobily: záběry jindy všední v tomto případě totiž získávají existenciální rozměr a věcnost vyprávění posouvají k jistému mysticismu.

Rozhodně se vyplatí v kině zhlédnout film o slovenské tragédii, třebaže nemá filmové rozměry – v televizi ovšem obludnost tragiky nic neztratí. Naopak snímek o českém vyšinutí, ač koncipován pro kina, v nich získává jen málo navíc – v televizi bude zrovna tak problematický jako v biografu. Ale to už je na každém, jak se rozhodne.

Velké nic. Režie Vít Klusák, Marika Pecháčková, kamera Adam Kruliš, Vít Klusák, hrají: Jana Peterková, Monika Jägerová, Karel Vachek, Milan Plíva, Jaroslav Flegr, Matěj Kozubek, Václav Klaus a další, 103 minut, v kinech od 16. března 2023.

Kuciak: vražda novináře. Režie: Matt Sarnecki, kamera: Anna Smoroňová, hudba Kristian Eidnes Andersen, 102 minut, v kinech od 23. března 2023.