Televizní seriály jsou ideálním prostředkem pro marnění času. To je známá věc pro každého, kdo neví, jak by čas promarnil. Díky seriálům to už ví: nejlépe opakovaně, a tedy seriálově. Čím víc seriálů, tím víc dílů a tím více zahozeného času. S filmem ztratíte maximálně jeden večer, se seriálem třeba patnáct. Proto je seriál také stále oblíbenější žánr a už pomalu odsunul jednorázový a těžkopádný film na vedlejší kolej.

S vědomím toho tady uvítáme nový seriál České televize Volha, jehož první díl se vysílal v neděli. Je na něm přitažlivé jednak to, že se odehrává v roce 1971, a pak to, že je takzvaně zasazen do prostředí televize, konkrétně Československé televize, respektive do jejího výrobního či servisního zázemí: hlavní hrdina, či spíše antihrdina je řidič služebního vozu, typ sympatického hajzlíka, něco mezi Švejkem a dejme tomu postavou veksláka z filmů à la Bony a klid, které patří ovšem do dekády následující.

Soudit něco o seriálu Volha po prvním dílu je jistě troufalé. Ale něco odvodit snad lze. Především tedy jak je představena ona doba. Ta doba je zajímavá v tom, že se o ní vede léta již dosti rozsáhlá pře. Ve zkratce a zjednodušení jde o to, do jaké míry byl normalizační režim založen na represi a do jaké míry na konsenzu se společností: vžil se pro to termín „vyjednávání“. Podle politických preferencí (také jde o zjednodušení) se účastníci sporu přiklánějí k jednomu či druhému vysvětlení. Takzvaní antikomunisti zdůrazňují represi a útlak, takzvaní revizionisti vysvětlují úspěch Husákova režimu jakousi formou společenské smlouvy uzavřené mezi režimem a populací.

Jak se to jeví pohledem prvního dílu seriálu Volha? Česká společnost rané normalizace je tu představena jako polodivoká tlupa komediálně založených hajzlíků, strýců, vykuků a fotříků, rozložených pokročilým alkoholismem a všeobecnou mravní zpustlostí. Ženské postavy pak jako pragmatické samice, které s tím také nedělají žádné štráchy. Prostě, jak se tehdy říkalo, kámen tam š..á cihlu, což demonstruje hlavní postava mimořádně rychlými nástupy penetrací, které poněkud popírají nedávné teze jedné americké socioložky o kvalitnějším sexu v zemích sovětského bloku.

Všichni samozřejmě dosti chlastají, mají velmi svérázný a ležérní šatník a ve všem naplňují představu lidí východoevropského typu, k nimž nedolehla evropská kurtoasie, osvícenství a nějaké ty kultivovanější způsoby společenského styku. Prostě všechno, až na výjimky, ale vlastně ani ty ne, jsou to burani: burani, jak se patří, třebaže zaměstnaní na tak prestižním místě, jako byla tehdy Československá televize. Svým způsobem by se dalo říct, že takto představené etnikum se nemůže divit, že ho někdo musel držet na řemeni. Třeba Státní bezpečnost. Někdo tu chásku krotit a vychovávat musel.

A teď, vypadá to na seriál antikomunistický, nebo revizionistický?