V pátek Česká televize odvysílala poslední díl druhé řady svého seriálového šlágru Kukačky (první série běžela před dvěma lety). Novinka pokračovala přesně tam, kde skončilo předešlé vyprávění o osudech dvou rodin, jimž v porodnici byly zaměněny děti. Sotva jsme poznali viníka, jednoho z rodinných členů, a pochopili jeho motivaci, následovalo v nových dílech vyprávění o tom, jak pokračovalo soužití obou famílií – složitě, samozřejmě.

Je to samozřejmě pokus upozornit na problémy, jež reálně existují a o nichž se patrně málo mluví, čili je to snaha vyvolat pozornost pro vážné věci populárním produktem. Dramaticky ovšem totéž škodí, protože jde jen o nahození. Každý díl je vlastně uplácán totožně: vyřeší se problém z minula a nastolí se potíž nová, která má vyvolat emoce a oddálit katarzi. Přitom se to dělá pořád stejně: postava se dívá na druhou, mlčí, sděluje pohledem, že něco ví, ale odmítá to přiznat nahlas. Druhý má ten problém uhodnout. Mistryní tohoto přístupu je Sabina Remundová, která v seriálu nedělá vlastně nic jiného, než že se smutně a upřeně dívá po jiných (ti na oplátku definují tento přístup jako „nekonečné množství lásky“). A dívají se také jiní po jiných, respektive po všech, nejen po nově nalezených dětech.

V seriálech je zintenzivňování emocí běžný pracovní postup, přesto lze tvrdit, že v Kukačkách se emoce tímto stylem ždímají víc, než bývá obvyklé. (Jak by ne, jde o děti, tím se to vždycky omluví.) Zamyšlení nad první řadou nazval jsem Katalog všech rodinných vztahů – a novinka nenabídla mnoho jiného: kromě zmíněných vztahů bylo znovu k vidění kdeco. Poměr dospělého syna k otci, který jej opustil, vztah dospělých bratrů, kteří si těžko sdělují, že se mají rádi, potíže dospělého muže najít si lásku, respektive komunikovat s ní, rozpadající se manželství kvůli manželově nevěře a ženině neplodnosti, odchod prarodičů z rodinného domu do domova důchodců kvůli Alzheimerově chorobě jednoho z nich, vztah dítěte s Aspergerovým syndromem se spolužáky a vůbec s okolím (přičemž je zřejmé, že dítě s Aspergerovým syndromem by se chovalo jinak)… Šlo by pokračovat ještě dlouho.

Pozoruhodný je až závěr, potřeba skončit šťastně, ale otevřeně. Přišlo na těžko pochopitelný zvrat, na předpoklad, že člověk velkoryse myslí na druhé, nikoli v prvé řadě na sebe – matka se u soudu rozhodla nikoli pro to, chránit nároky na své děti, nýbrž přiznat nároky na děti druhé matce. Otcové po mírném zaváhání souhlasili. Budiž, i když je to na sílu i v rámci předvedeného vyprávění (byť férově podotkněme, že mámy v něm byly vždy velkorysejší než sobečtější tátové). No a pak to najednou skončilo, v tomto bodě. Kdykoli se dá navázat, neboť víme, že štěstí je vždycky rozpoložení jenom na chvilku. Tak uvidíme, o čem to bude příště.