V českém povědomí existuje dost domýšlivá představa, že modernu, ba i možná samu civilizaci, přinesli na Slovensko po roce 1918 bůhvíjak vyspělí Češi. A většina možná i docela vzdělaných lidí by se asi přela, že určitě to platí pro moderní architekturu, ve které jsme tehdy prý vedli, vždyť funkcionalismus byl vlastně český styl, jako by jinde asi pořád stavěli neogotické hrady s věžičkami.
Studio A69 letos slaví čtvrtstoletí od založení a jako dárek nadělili architekti sami sobě i všem ostatním výstavu v pražské Galerii Jaroslava Fragnera. Kromě výročí založení ateliéru má trojice architektů i jubileum zcela osobní – číslo 69 odkazuje k roku jejich narození.
Spíš asi shodou okolností, než že by to byl záměr, vystavují ve stejnou dobu na dvou nejprestižnějších pražských adresách dva asi nejzajímavější čeští malíři střední generace, Josef Bolf ve Veletržním paláci a Daniel Pitín v Rudolfinu.
Když se před sto lety umění zmocnili moderní vykladači, rozhodli, že v malířství (sochařství etc.) jsou důležitější jiné věci než schopnost dobře malovat, ba že to může být umění na škodu. To nesmírně pomohlo sice méně malířsky disponovaným, ale o to dravějším a sebevědomějším inovátorům a experimentátorům, z nichž sice každý nebyl Picasso, ale mohl se na něj odvolávat.
Velké výstavní instituce si občas dovolí komparativní výstavu velkých spoluhráčů, kteří zároveň byli v něčem protihráči a rivalové. Třeba před několika lety v Amsterdamu Vincent van Gogh kontra Paul Gauguin nebo v Paříži opakovaně Picasso a Braque nebo Picasso a Cézanne nebo Cézanne a Matisse a samozřejmě Picasso s kýmkoli či další kombinace. Jsou to atraktivní výstavy, už z toho důvodu, že člověk za cenu jednoho jde rovnou na více velikánů. A pochopitelně se tím i kunsthistoricky demonstruje, že cesty umění jsou různé a že když dva dělají totéž, není to nikdy totéž.
Ve Šternberském paláci na Hradčanech, tam kde Národní galerie vystavuje staré mistry, je od konce května umístěna výstava Čechy–Sasko s podtitulem Jak blízko, tak daleko (So nah, so fern), což je možná narážka na film Wima Wenderse Tak daleko, tak blízko (1993), v němž se pokusil navázat na slavné Nebe nad Berlínem.
Někdo u toho přímo byl, pro jiné je to už historie, artefakt vhodný k vystavení. Třeba padesát tisíc portugalských růží, které přivezla do Prahy skupina portugalských studentů a 8. prosince 1989 je rozdávali na Národní třídě. Byl to snad první reálný projev západních sympatií k „sametové revoluci“, což byl termín, který právě tehdy vznikl. Korespondoval s již historickým označením „karafiátová revoluce“ (Revolução dos Cravos) pro nenásilný přechod z autoritativního státu v demokratický v Portugalsku v dubnu 1974.
Čínská společnost, která působí v Česku, uspořádá od pátku do neděle výstavu tradiční čínské keramiky v Praze na Žofíně. Chtěla při té příležitosti předat dar Národnímu muzeu, jehož hodnotu vyčíslila na více než pět milionů korun. Mluvčí muzea Kristina Kvapilová ČTK řekla, že muzeum dar nepřijme a ani se nikdo akce na Žofíně nezúčastní. Pořádající agentura totiž není transparentní, existuje obava, že je placená čínským ministerstvem propagandy.
Rok po výstavě Františka Kupky se na témže místě, tedy v pražské Valdštejnské jízdárně, objevuje druhý velký francouzský Čech (nebo český Francouz?), o dvacet let mladší Josef Šíma (1891–1971). Výstava dostala jméno Cesta k Vysoké hře, což lze číst různými způsoby, jak biograficky, tedy zahrnující období, než se setkal s francouzskými básníky z Le Grand Jeu, tak i metaforicky, jako iniciační cesta za sebou samým.
V období studené války pracovalo pro západní služby několik sovětských špionů. Asi nejproduktivnějším z nich byl plukovník GRU Oleg Peňkovskij, narozený před sto lety, 23. dubna 1919, jehož informace sehrály klíčovou roli za Karibské krize. Špionem ve službách USA a Británie byl od roku 1960 do své smrti o tři roky později.
Před Místodržitelským palácem v Brně je umělé kluziště, na jehož „ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři“, jak zpíval nesmrtelný Jiří Bulis. Ve skutečnosti nejsou čtyři, ale je jich víc. A ne muži, nýbrž především pohlavně smíšená mládež. Za kluzištěm je Moravská galerie, jejíž stálá expozice starého umění se dlouhodobě přeskupuje, ale v přízemí je zatím otevřena výstava, kvůli níž stojí do Brna jet, protože ti, kdo jsou z Brna, na ní určitě už byli.
Umělecké dílo vytvořené programem umělé inteligence se prodalo v aukci za 432 000 dolarů (9,8 milionu Kč). Před prodejem přitom jeho odhadovaná cena činila 7000 až 10 000 USD. Uvedla to aukční síň Christie‘s, která prodej organizovala. Jde o první umělecké dílo vytvořené umělou inteligencí, které nabídnul velký aukční dům.
Mezi největší privátní sbírky českých výtvarných děl patří pojišťovna Kooperativa. Ta má veřejnosti otevřenou galerii v pražském Karlíně, kterou v říjnu ovládne výstava ke 100. výročí vzniku Československa. K vidění budou obrazy Emila Filly, Antonína Procházky, Jana Zrzavého a dalších. „Celkem bude na výstavě prezentováno 72 autorů,“ říká v rozhovoru pro Týdeník Echo kurátor sbírky, malíř Ivan Exner.
Ve Valdštejnské jízdárně byla před týdnem otevřena retrospektivní výstava František Kupka 1871–1957. V pařížském Grand Palais na ni před půl rokem přišlo skoro čtvrt milionu diváků, tak se chodí opravdu na crème de la crème světového umění. Výstava, ta pařížská i pražská, prostě dokládá, že Kupka je klasik moderny, jeden z těch zakladatelů a pilířů, vedle Kandinského a Mondriana „objevitel“ abstrakce, prorok a průkopník.
Už celých dvě stě let hledí poutník na slavném obraze Caspara Davida Friedricha do údolí plného mlh, nad nimiž se zvedají dvě krajinné dominanty: prý to má nalevo být kopec Růžák (Rosenberg) u Děčína, napravo skála Zirkelstein hned za hranicemi v Saském Švýcarsku. Identita toho muže, ikony všech romantiků, známá není, existuje ale mnoho interpretací. V onom roce 1818 bylo Friedrichovi třiačtyřicet let.
Markéta Hlinovská je vycházející hvězda zdejší výtvarné scény. Je to bravurní umělkyně, která svede namalovat třeba opici nebo plameňáka, že by z toho byli nadšeni i oni. Ale zároveň je to přemýšlivá osoba, která jejich portrétům dodává rozměr tajemnosti a uhrančivosti.
Na dohled od busty s výrazným knírem, díla Michala Blažka z roku 2013, opatřeného slovy ZDE / V HOTELU / »KRÁSA« / ŽIL V LETECH / 1915–1927 / FILOSOF / LADISLAV KLÍMA, stojí historická budova vysočanské radnice. A právě v ní v Galerii 9 uspořádali výtvarníci Jan a Jana Majcherovi krátkou, skromnou, avšak působivou výstavu u příležitosti dvou letošních jubileí výjimečného spisovatele: roku 1878 se v Domažlicích narodil, roku 1928, čtyři měsíce před padesátými narozeninami, v Praze zemřel.
Před padesáti lety vjely sovětské tanky do ulic československých měst a rozdrtily naděje československých občanů na reformu zkostnatělého totalitního režimu. Invazi vojsk Varšavské smlouvy, která započala dvacet let tuhé normalizace československého národa, připomenou koncerty, filmy i výstavy. Připomínku zahájí dopolední pietní akt před budovou Českého rozhlasu. Vrcholem pak bude koncert na Václavském náměstí.
V roce 1968 bylo Jiřímu Kolářovi 54 let. Postavy byl shrbené, obličej podlouhlý, nevýrazný, bezvousý, vlasy tmavé, prošedivělé a prořídlé. Nos ostrý. Ústa nemodelovaná, trpká. Brada polcená, hruď úzká. Nohy s uzly strhaných žil… Smích prudký, povaha výbušná.
Od včerejška je v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze otevřena výstava věnovaná osobnosti Anny Fárové.
Místopředseda hnutí ANO Jaroslav Faltýnek na úterní dražbě v pražské Hauch Gallery udal celkem tři obrazy v celkové hodnotě přesahující 1,4 milionu. Cenu abstraktních výtvorů deníku Echo24 potvrdil majitel galerie Jan Třeštík. Výtěžek Faltýnek věnuje prostějovské škole Jistota, která učí handicapované děti. Jedním z kupců je i spolumajitel skupiny Penta Marek Dospiva.
Týden po vernisáži velké retrospektivy díla fotografa Josefa Koudelky v Uměleckoprůmyslovém museu se za jeho přítomnosti konalo v pražském kině Světozor speciální uvedení filmu Koudelka fotografuje Svatou zemi. Dokumentární film Gilada Barama je z roku 2015 a zachycuje fotografa během fotografování „bezpečnostní bariéry“, již Izrael staví od roku 2003 na hranicích se Západním břehem Jordánu.
Výstava obrazů českého malíře Alfonse Muchy Slovanská epopej v japonské metropoli Tokiu byla v loňském roce třetí nejnavštěvovanější výstavou výtvarného umění na světě. Uvedl to časopis The Art Newspaper, který sestavil žebříček nejpopulárnějších expozic podle průměrného denního počtu návštěvníků.
Ono to je docela hezké, mít svůj obraz v nějakém cizím prostředí, do kterého obraz vysílá vaše vlny, říká Ivana Lomová a je fakt, že její obrazy jsou takovým tichým a jemným vysílačem vln.
V londýnské aukční síni Christie‘s se vydražily olejomalby Františka Kupky ze 30. let „Série C III. Élévations“ a „Bílá na modré a červené“, a to za 1 808 750 a 788 750 liber (52,3 milionu a 22,8 milionu korun, včetně aukční přirážky). Odhadní cena obou děl jednoho ze zakladatelů moderního abstraktního malířství byla zhruba půl milionu liber.
Kdo postupuje ve světových galeriích chronologicky, sál po sále, to zná. Po 17. století, století barokních gigantů typu Caravaggia, Velázqueze, Rembrandta nebo Rubensových billboardech, se najednou ocitne v sálech malých, až titěrných obrázků. Nejdříve vstoupí k těm nespočetným holandským malým mistrům výjevů ze života hokynářů, vesničanů, kupců či žebráků.
V České republice bydlí na sídlišti 2,7 milionu obyvatel, panelákových bytů je 1,2 milionu. Přes třicet pět let (cca 1955–1990) se hromadně nestavěly žádné jiné byty než paneláky: přidat by se mělo ještě pět let předchozích, kdy vznikala tzv. „socialistickorealistická“ sídliště, jež byla ovšem zděná.
Na společné česko-slovenské a slovensko-české výstavě, která bude stěžejním bodem oslav 100. výročí založení Československa, by měla být vystavena i Pittsburská dohoda. Základní dokument vzniku československé státnosti zapůjčí do Česka Spojené státy. Uvedlo to na svém webu ministerstvo kultury. Ministr v demisi Ilja Šmíd ve čtvrtek přijal v Nostickém paláci amerického velvyslance Stephena Kinga. „Ministr kultury poděkoval americké straně za ochotu zapůjčit tento významný dokument České republice,“ uvádí úřad.
Belgické Muzeum krásných umění v Gentu zažívá posledních pár týdnů horké chvilky. Snesla se na ně totiž vlna kritiky, když vystavilo čtyřiadvacet prací slavných malířů ruské avantgardy – od Maleviče, Kandinského a Tatlina po Larionova a Gončarovovou.
Syrovým hororem, nad kterým se nejen expertům hrůzou ježí vlasy, se stala poslední zpráva Nejvyššího kontrolního úřadu o dálnicích.
