Od včerejška je v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze otevřena výstava věnovaná osobnosti Anny Fárové. Koná se k jejím nedožitým devadesátým narozeninám, které by měla 1. června – narodila se roku 1928. Koncem února (27. 2.) to bylo osm let, co zemřela v nemocnici v Jindřichově Hradci: poslední roky svého života žila v renesančním sgrafitovém domě ve Slavonicích.

Anna Fárová byla historička fotografie, zcela jistě nejvýznamnější a nejvlivnější v této zemi. Byla tou, která vytřídila a sestavila dílo Josefa Sudka, komentovala dílo Františka Drtikola, objevila a rozhodujícím způsobem ovlivnila a pak i kritizovala dílo Josefa Koudelky. Byla autorkou cenných monografií nejdůležitějších postav světové fotografie své doby: Roberta Capy, Wernera Bischofa, Andrého Kertésze… a především základní postavy tzv. humanistické fotografie Henriho Cartiera-Bressona, kterého jako ani ne třicetiletá navštívila jednoho dne v pařížském ateliéru a vzniklo z toho velké přátelství mezi Mistrem a jeho mladou vykladačkou. Nebyly mezi nimi žádné komunikační potíže, neboť Annette, která se až později stala Annou, byla v Paříži narozené dítě českého diplomata Miloše Šafránka a francouzské profesorky umění Anne Moussu. Dětství prožila bilingválně mezi Paříží a Prahou – a také Plzní, kde měla příbuzné. Tento jazykový dar se pak v životě Anny Fárové proměnil v dar kulturní, který umožnil v českém prostředí navázat na tradice české frankofilie, byť „jen“ v oboru fotografie. S Annou Fárovou tu byl kus Francie, její kultury, šarmu a intelektuálního espritu.

Důvod, proč se připomínka té mimořádné ženy koná v Uměleckoprůmyslovém museu, má svůj podstatný důvod. Fárová tam od roku 1970 pracovala, pořádala výstavy a sestavovala cennou sbírku fotografií. A v lednu 1977 odtamtud vyletěla. Příčinou byl podpis pod Chartu 77. Fárová přitom nebyla v situaci lidí, kteří neměli co ztratit: měla zaměstnání, která měla ráda, a práci, kterou milovala. Její podpis pod Chartu byla soukromá vzpoura a zcela jistě to byl projev svobodného ducha, přirozeného ducha vzpoury, který pařil k její „francouzskosti“. Jí nikdo nebude říkat, co smí, nebo nesmí podepsat, vždy se chovala svobodně, proč by se měla chovat jinak. „Když se zabejčila, nikdo s ní nehnul,“ říkal o ní Viktor Stoilov, v jehož nakladatelství Torst vydávala od začátku 90. let svá zásadní díla, především kompletní dílo Josefa Sudka. Nikdo s ní nehnul ani po vyhazovu, který přišel promptně, i když současná ředitelka ve svém projevu na vernisáži řekla, že všem, včetně tehdejší ředitelky Dagmar Hojdové, to bylo velmi trapné. Nicméně, podvolila se. Fárová ne, ta zůstala „zabejčená“. 

Fárová byla historička umění, ale sama nefotografovala. Zůstaly po ní především texty ve fotografických knihách, překlady, studie a články sebrané v knize Dvě tváře doplněné o rozsáhlý rozhovor s Viktorem Stoilovem, přičemž setkání s ním bylo zásadní pro obě strany. Zůstala po ní pověst mimořádné ženy, s mimořádnou autoritou, vkusem a citem pro správné rozhodnutí. Zůstal po ní také dům ve Slavonicích, kterému se už léta říká Fárův dům, který je nyní prázdný a kterému byl slušela nějaká expozice či malé muzeum. Takhle je aspoň něco ve vitrínách v muzeu, odkud ji duchovně nešlo vyhodit.