V roce 1968 bylo Jiřímu Kolářovi 54 let. Postavy byl shrbené, obličej podlouhlý, nevýrazný, bezvousý, vlasy tmavé, prošedivělé a prořídlé. Nos ostrý. Ústa nemodelovaná, trpká. Brada polcená, hruď úzká. Nohy s uzly strhaných žil… Smích prudký, povaha výbušná. 

Tak se sám popsal v básni Porovnej sám se sebou. Je to jeden z těch typických kolářovských metodických pokynů, co má čtenář nebo umělec dělat, i když tady jde o příkaz spíše hravý. Často byl ale takto nesmlouvavý, jsou o tom roztroušená různá svědectví. Byl-li někdo guru a arbitr v českém „neoficiálním“ umění, byl to tento jinak neokázalý člověk. Měl jasnou představu, k čemu je umění a co od něj chtít. V tom byl Kolář až obsedantní, ve výzvách, v doporučeních, direktivních radách, někdy až exaltovaných příkazech.

Vytištěný text oné imperativní básně nalepil na koláž, která sestává ze stovek nadrobno natrhaných kousků knih nalepených vedle sebe. Kolář tento svůj objev, který se stal jeho poznávací značkou, nazval chiasmáž, což lze přeložit jako „překřížení“. Jsou to ty známé „lepeniny“, kterými by bylo postupně možné polepit svět, ale i Kolář se musel někde zastavit, takže největším, útržky slov polepeným objektem je obří jablko, plod či předmět, ke kterému měl tvůrce zvláštní vztah, protože prý když se narodil, zasadil jeho otec jabloň. Jablko olepené nerozluštitelnými útržky textů (vtip byl i v tom, že jen Kolář věděl, jaká kniha je takto cupována) je umístěno do středu výstavy Úšklebek století, která je přes léto k vidění v paláci Kinských v Praze. Je to asi největší výstava NG v této sezoně, těžko ji nazvat senzací, ale i ten, kdo Kolářovo dílo zná, v ní najde něco nového a docení hodnotu věcí známých.

Týdeník z onoho roku

Ale zpět ke koláži z roku 1968. Z „chiasmatické“ struktury její levé části vystupuje profil Kolářovy hlavy: tam vidíme ten dlouhý rovný nos, který v jeho jinak opravdu spíš „nevýrazné“, trochu úřednické nebo možná učitelské tváři vystupoval jako řekněme kormidlo… To mu dodávalo výraz vzdálený od romantických představ umělce-bohéma, natož rozervance. Kolář byl přísný racionalista, metodik, svého druhu asketa s občasnými lyrickými projevy. 

Koláž s autoportrétem je součástí rozsáhlého cyklu, který autor vytvořil v průběhu roku 1968, od ledna do prosince. Dohromady je to šestašedesát děl, takže by se dalo říct, že vznikala přinejmenším jedna koláž týdně. Tato nejucelenější série Kolářových koláží vyšla knižně v roce 1994 v nakladatelství Torst jako Týdeník 1968. Nyní její originály tvoří základ výstavy. 

Koláž s Kolářovým profilem je z jara a patří k těm klidnějším a intimnějším. Je to vlastně soukromý autoportrét a není na něm nic, co by prozrazovalo, že vzniká v nějak důležitém období. V tom je to ale kus spíš výjimečný, obklopený „nalepenými“ svědky zrychlujícího se běhu událostí. Její dramatické vyústění v srpnu 1968 těžko mohl předvídat, ale „historičnost“ toho roku si Kolář bezpochyby uvědomoval nejspíš od začátku. Něco přijít muselo a očitý, i když přímo v centru nepůsobící svědek byl na to připraven. Kolář nebyl rétor a nestal se tribunem pražského jara, asi by o to ani nestál. Na to, aby vystupoval na shromážděních, byl příliš distancovaný a jeho morální autorita elitní. Nepsal ani politické texty do novin, ale nepochybně věděl, o co jde a co je v sázce. Nejspíš chtěl zachovat materiální stopu událostí a skloubit je s osobními zážitky, prožitky a událostmi. Ty jsou někdy překvapivě intimní: v březnu je tu předvolání k rozvodovému řízení s navrhovatelkou „Běluší Kolářovou“ (později se k sobě vrátili). Jindy jsou rázu spíš archivního, jako když si schováváme nějaké věci do šuplíku: je tam třeba informace o „pracovní schůzce“ k Libereckým výstavním trhům, neboť Kolář se tehdy živil jako „propagační výtvarník“. Je tam pozvánka na vlastní výstavu v Galerii Václava Špály, která začala 1. srpna. A na koláž se dostalo také parte výtvarníka a přítele Jiřího Balcara, který 28. srpna zahynul při automobilové nehodě. Nejčastějším artefaktem jsou však novinové výstřižky, někdy jen kusy jednotlivých článků, často však celé stránky, nejčastěji Rudého práva. Kolář z nich vytvořil jakousi ozvláštněnou kroniku roku nebo by sedalo říct: přerušovanou a „ozdobenou“ čítanku roku 1968. Do textů pak vstupují, překrývají jej nebo doplňují vystřižené detaily reprodukcí většinou známých děl z „dějin umění“: Kolář materiál na tuto poněkud brutální činnost sbíral po antikvariátech i sběrných dvorech. Z těchto tří komponentů, tedy z privátních dokumentů, novinových výstřižků a uměleckých reprodukcí vzniká „týdeník“ jednoho roku, který vyvrcholí srpnovými obrazy dýmem zavalených ulic, jež jsou přelepeny vzrušenými texty oněch dní. Těmi cyklus kulminuje. Dosud je z těch tabulí patrné rozhořčení, ba hrůza a děs. Koláž, ten spíš hravý výtvarný artefakt, který si člověk často lepí ve volné chvíli a pro zábavu, se tady stává svědkem zděšení a stavu národní katastrofy. Jsou to možná nejaktuálnější výtvarná díla těch dní: vedle dokumentárních fotografií Josefa Koudelky a dalších fotografů v ulicích tady alla prima vzniká svědectví o okupaci ve formě středoevropského lepidlového a nůžkového pop-artu.

Osudové otisky skutečného života 

Ale ještě jednou se vraťme k té jarní koláži s profilem. Ten, kdo se tady napůl ironicky a napůl vážně vypodobnil, má ve svém zralém věku vlastní metodu pevně v rukách, je to to, co dělá už několik desítek let, zprvu souběžně s literární tvorbou, kterou však před pár lety už nejspíš opustil. K výměně verbální poezie za výtvarné vyjádření směřoval vlastně od začátku, od čtyřicátých let, kdy sice ve Skupině 42 byl za básníka, ale současně vznikaly první koláže. Ty byly ovšem jiné než ty, které skoro povinně lepili surrealisté, ke kterým měl Kolář rezervovaný vztah a typově byl opravdu někde jinde. Koláře vlastně nezajímaly fantaskní věci, podvědomí, sexualita, sen, pudovost, jej zajímala metoda, koncepce, postup, experiment. Neuměl kreslit, neměl konvenční výtvarný talent, ale měl představu, jak se vyjádřit a co od umění chtít. 

Podle notoricky známého vyjádření Kolář opustil psanou poezii, protože „ztratil víru v mluvené slovo“. To vysvětlení je často přijímáno automaticky a nekriticky a bere se příliš doslovně. Logiku by to nepochybně mělo v 50. letech, kdy se v oficiálním prostoru stalo „slovo“ nástrojem fráze a žvástu, ale tehdy právě jeho poezie byla nejsilnější, právě proto, že slovu věřil. Od počátku 60. let, kdy se již věnoval téměř výlučně „evidentní“ poezii, tedy poezii beze slov, to zní už poněkud rétoricky a neupřímně. Důvody té „nedůvěry“ byly spíš osobní a souvisely s typem Koláře básníka a literáta. Poezie byla pro Koláře vždy spíš „metoda“ odosobněného objektu, jak podat svědectví a jak zachovat a otisknout dobu a lidskou existenci v ní. Slovy Emanuela Frynty v doslovu k Prométheovým játrům mu šlo o „osudové otisky skutečného života, bytující v anonymitě a neznámosti za hradbami uznaného básnictví“.

Když tento úkol splnil a metoda, kterou pro to zvolil, byla vyčerpaná, skončila i jeho role „básníka-svědka“. S nějakou obecnou devalvací slova to nemuselo příliš souviset. Kolář si v psané poezii své řekl, nejspíš ji považoval pro sebe za vyčerpanou a potřeboval najít nový způsob sebevyjádření. Našel jej v metodě koláže, kterou se mu zároveň podařilo oživit o mnoho inovací (muchláže, raportáže, konfrontáže aj.) a tím se také zapojit do mezinárodní výtvarné scény, v což od poloviny 60. let opět mohli čeští umělci doufat. Zeitgeist tomu přál: ve výtvarném umění se experimentovalo, hledaly se nové formy a postupy a do Prahy začali jezdit západní kunsthistorici, kteří chtěli obohatit „trh“ o nějaké exotické umělce z Východu, kteří by zároveň byli srozumitelní západnímu intelektuálnímu publiku. 

Kolář byl pro tento zájem vhodný a sám mu vyšel vstříc, což vůbec není míněno kriticky. Naopak na Kolářovi bylo skvělé, že se vždy zajímal o to, co se děje „venku“, a sám se této konfrontace nebál. Ne každý byl z tohoto vývoje nadšený, ne každý tento přestup schvaloval, ba naopak skeptiků bylo zprvu dost a někteří v tom viděli i kalkul, ba snahu po světové slávě, což bylo jistě nadnesené očekávání. O mnoho let později (1987) to ve své Teorii spolehlivosti vyjádřil Ivan Diviš: „Kolář nikdy neměl přecházet ke kolážím a jiným výtvarným hejblům, které jsou sice ,fantastické‘, ale jejich přitažlivost cosi zcizuje. (…) Výpovědní valeur jeho výtvarničiny je téměř nulový… (…) Kolář nutkavě, posedle dělá nulu. Je to tragédie.“ A ještě ostřeji se vyjádřil prozaik Josef Jedlička, kterého Diviš v Teorii cituje na jiném místě: „Kolářovy koláže, muchláže, a jak se to všechno jmenuje, mají nulovou sdělnou a informační hodnotu. Je to nekonečně prázdný ornament.“

Je to příkrý odsudek na hranici křivdy, ale s odkouzleným pohledem člověk možná uzná, že na tom něco bude. Neplatí to však pro ten rok 1968, kdy metoda koláže našla přesný obsah a formu. I po padesáti letech z těch lepených obrazů sálá naděje, hrůza i deziluze toho roku, jehož důležitost básník pochopil hned v okamžiku, kdy začal.

Jiří Kolář: Úšklebek století. Národní galerie v Praze, palác Kinských. Kurátorky Milena Kalinovská, Marie Klimešová. Do 2. září 2018.