Kdo postupuje ve světových galeriích chronologicky, sál po sále, to zná. Po 17. století, století barokních gigantů typu Caravaggia, Velázqueze, Rembrandta nebo Rubensových billboardech, se najednou ocitne v sálech malých, až titěrných obrázků. Nejdříve vstoupí k těm nespočetným holandským malým mistrům výjevů ze života hokynářů, vesničanů, kupců či žebráků. A pak postoupí ještě dál a ocitne se v prchavých okamžicích galantních scén s marnivými markýzami, smutnými pieroty a komickými psíky, výjevů z „ušlechtilých zábav“, jejichž mistrem byl Antoine Watteau. Ne každý má chuť ty nevelké obrázky s „bezvýznamnými“ náměty studovat, strkat k nim nos, mžourat před nimi. Vlastně se na nich nic zvláštního neděje, žádné krvavé scény, žádné porcování těl, žádná mystika tváří tvář smrti… Jen lidské pocity a stavy, vyjádřené třeba tanečníky, kteří někde v arkadické krajině vykružují kroky menuetu.

Už jsme totiž v jiném světě, v rokokovém 18. století, a všechno se zmenšuje, zlidšťuje, zklidňuje. Expresi baroka střídá jemnost kudrlinek a záhybů („rokoko“ znamená něco jako ozdobná piruetka), náboženskou extázi nahrazuje melancholie a zasněnost. Na obrazech se jakoby vyměnila mentalita zobrazovaných postav: z barokních extatiků, mystiků a vášnivců se stali civilní lidé, kteří třeba smlouvají na trhu, dohadují se s prostitutkou, jedou na lov, sedí u spinetu nebo hledí do stmívající se krajiny. Evropa ani v osmnáctém století není idylickým místem a války se v ní vedou permanentně, ale nikdy už nepřejdou do celkové katastrofy války třicetileté, jež ve střední Evropě vyhubila třetinu obyvatelstva.

Něco se přece jen pomalu mění k lepšímu, populace roste, hladomory a epidemie jsou jevem spíš už jen okrajovým, kvalita života i obyčejných lidí se zvedá, stále více lidí objevuje svou individualitu i mimo rámec náboženského zakotvení, i když to je pořád ještě pevné a ti „blázni z Frankrajchu“ s ním zatím ještě nemohou moc zacloumat. Ulice, po kterých ti lidé chodí, jsou ještě plné středověkých výmolů a hygiena není nijak na výši. Ale z oken právě dostavěných rokokových paláců a měšťanských domů zní často hudba, která za pár let najde svůj absolutní vrchol v Mozartovi. A kdybychom mohli do těch komnat vstoupit, možná by na stěnách visely obrazy a obrázky, které maloval pražský malíř Norbert Grund (1717–1767). Některé z nich jsou k vidění na rozkošné výstavě Norbert Grund: Půvab všedního dne v paláci Kinských, asi nejkrásnějším architektonickém rokoku na Starém Městě pražském.

Synonymum pro rokoko

Norbert Grund se narodil v Praze na Malé Straně, pokřtěn byl 4. prosince 1717 v tehdy rozestavěném kostele sv. Mikuláše, kmotrem mu byl patron kostela Norbert (od něho tedy malířovo jméno) Vincent Libštejnský hrabě Kolowrat, v jehož službách působil Norbertův otec jako dvorní malíř. U něho se také syn vyučil, ve 40. letech pobýval ve Vídni, kde si zajisté všímal, jak malují tehdejší tzv. kabinetní malíři, kteří se věnují „žánrům“, tedy velmi zhruba řečeno: výjevům všedního dne. To však nesmíme chápat jako nějaký civilismus či popisný realismus: ten měl daleko do obrázků ze zábav vesničanů, loveckých scén, dvorské zábavy nebo scén z vojenského či pouličního života. Malíři přitom nebyli svědky, nebo dokonce účastníky těch situací, které pak ztvárňovali na svých obrazech. Jejich inspirací byly zase obrazy, které znali od svých slovutnějších kolegů (na nejvyšším místě stáli Vlámové a Italové) a jež kolovaly jako vzory, které oni sami sice obměňovali, ale drželi se přitom striktních pravidel. Odtud ty stále se opakující, ale vždy trochu jiné galantní scény v parku, kde nechybí vodotrysk, ta posezení u kávového servisu, ty obrazy starých lidí nebo belhajících se žebráků, u nichž nechybí dítě anebo mladá žena, nenápadná připomínka „mementa mori“, decentní morality, že i v tomto světě je všechno dočasné a smrt je i tady, i v Arkadii: et in Arcadia ego.

Na výstavě je Grundův autoportrét z 50. let – je to jediná podobizna konkrétního člověka na celé výstavě, výjimka i v tom, že je to obraz ve srovnání se všemi ostatními spíše rozměrnější, byť pořád nevelký. Je na ní pěkná tvář asi čtyřicetiletého muže, bez vousů, zato s dlouhými vlasy, možná s parukou. Bílá košile hluboce otevřená a modrý plášť s kožešinovým nebo brokátovým límcem. Malíř drží paletu a štětec a dívá se soustředěně. Byl to muž, který se už vrátil z cest: byl prý v Itálii a v Německu – to druhé je pravděpodobnější, v rezidenci knížecích biskupů ve Würzburgu mohl obdivovat právě vznikající (1750) fresky G. B. Tiepola, jimiž v Evropě de facto končí baroko. Na začátku padesátých let už je usazen v Praze na Malé Straně, oženěný s jistou Ludmilou (Češka?) Illingerovou (přece jen Němka?). V roce 1752 se stává členem malostranského malířského cechu, o rok později je uváděn jako jeho „Prinzipal“. Vede nejspíš úspěšný život malíře, který má zákazníky mezi pražskou společenskou elitou.

Vytvoří několik stovek obrazů s výjevy především žánrovými, ale jeho věhlas zůstane omezen jen na Prahu, a to ještě na její německy mluvící část, což byla v 18. století rozhodně Malá Strana (Kleinseite) a Staré Město (Altstadt). V 19. století se desítky jeho obrazů dostanou do Obrazárny Společnosti vlasteneckých přátel umění díky odkazu sběratele a lékaře Josefa Hosera (+1848). Na Norberta Grunda se však víceméně zapomene, neboť se v porovnání s velkými barokními umělci, o generaci nebo dvě staršími, Škrétou, Brandlem nebo Reinerem, jeví jako pictor minor, malíř menšího významu, navíc období, které už jako by nebylo vážné, neboť rokoko a baroko se k sobě mají jako Braunovy sochy na Karlově mostě proti porcelánové sošce tančícího páru z míšeňské manufaktury. Grundovi pak patřila v přehledech českého výtvarného umění krátká zmínka, že šlo o „synonymum pro rokokovou malbu v Čechách“.

Sen o holandských bruslařích

Výstava v paláci Kinských poskytuje možnost na chvíli přenést svou představivost do rokokových časů. Snaží se o jakýsi celkový vjem, nechybějí na ní ukázky z dobové módy: muži, i když nosili copy a punčochy a kabátce z brokátu, v ní vypadali nesrovnatelně mužněji než kdykoli potom, ženy jakbysmet. V sálech jsou instalovány reproduktory přehrávající zvuky, které mají navozovat atmosféru jednotlivých žánrů, takže zprvu se návštěvník lekne, že se cosi děje dole na Staroměstském náměstí, a ono jde o zvuk z parforsního honu, jenž je zobrazen na několika Grundových obrazech, byť je otázka, zda se někdy takového lovu zúčastnil a zda neznal zvěřinu jen z dobře zásobeného pražského trhu.

Obrazy jsou řazeny podle žánrů, vždy několik děl Grundových a jeden či dvě ukázky mezinárodních malířů, které jsou ve vlastnictví Národní galerie nebo zapůjčeny z jiných českých muzeí či sbírek. Jsou mezi nimi obrazy malířů rakouských a holandských, mezi nimiž by se myslím „náš“ Grund neztratil. Jeho rukopis je na nejlepších obrazech jiskřivý a svěží, živé barvy vystupují z šerosvitu zahrad nebo z nočního stínu nokturn jako jasné body na tmavé obloze.

Úsměv mohou vyvolávat představy, jak asi ten dobrý Malostraňák maloval zimní výjevy s bruslaři a holandskými větrnými mlýny nebo třeba antickou krajinu Arkádie s nymfami a troskami nějakého pohanského templu, ale Mistr Zdeněk Burian takto maloval tasmánské domorodce – a nejdál byl v mládí v Neapoli. Ani na jednom Grundově obrázku se neobjeví jediný pražský motiv a vlastně vůbec nelze určit, kde se ty scény odehrávají: tedy s výjimkou oněch holandských bruslařských a vesnických žánrů, ty byly zřejmě závazné a žádané. Jsou to bezesporu Evropané, lid různých vrstev, vesničané i měšťané, vojáci i aristokracie. Zvláštní místo patří lidem „na okraji“, jejichž zobrazení mělo svůj vlastní název „bambocciata“, což znamená pokažená loutka, jak se říkalo hrbatému malíři těchto lidí, v Římě usazenému Pieteru van Laerovi. Tyto existence maloval i Grund, chlapec na nich táhne za provaz mrzáka, žebráci směřují k jakémusi podivnému městu, vyskytne se tu trpaslík a polonazí cikáni se usadili ve fantaskní krajině a trochu nahánějí hrůzu, jako by to byly spíš bytosti z nadpřirozeného světa.

Ano, některé postavy mohou působit poněkud toporně či neohrabaně a některé výjevy příliš teatrálně a strnule. Ale při bližším pohledu se detaily skoro pohnou a při zvláště intenzivním se mohou začít i hýbat. Oživne sen o rokokovém světě, který určitě nebyl horší než ten náš, ale možná byl o hodně magičtější a více se v něm dařilo snění. Třeba o těch bruslařích na nikdy neviděných vodních plochách dalekého Holandska nebo o krajinách Arkádie, kde smrt má svůj domov, protože krásnější krajiny není.

Norbert Grund: 1717–1767. Půvab všedního dne. Národní galerie: Marcela Vondráčková. Palác Kinských, Praha 1. Do 18. března 2018.