Markéta Hlinovská je vycházející hvězda zdejší výtvarné scény. Je to bravurní umělkyně, která svede namalovat třeba opici nebo plameňáka, že by z toho byli nadšeni i oni. Ale zároveň je to přemýšlivá osoba, která jejich portrétům dodává rozměr tajemnosti a uhrančivosti. Její výstava Srst ve městě, která je k vidění v pražském paláci Colloredo-Mansfeldském, diváka zavede do magického prostoru, kde se baroko setkává s bůvolem a pozlacený lustr svítí na dvě pářící se hyeny.

Proč se prosím vás vaše výstava jmenuje Srst ve městě?

Srst jsou zvířata. A město je architektura. Mě zajímala ta kontrapozice: zvíře a civilizace. Ale ten název mi půjčil můj kamarád Michal Děd ze své zatím nevydané knihy. A je to reminiscence na Sex ve městě.

Aha, a jsou na výstavě nějaké obrazy z pohlavního života zvířat?

Ale jo, něco by se našlo. Třeba tamhle jsem namalovala dvě souložící hyeny. 

Zajímavé. Mimochodem, víte, v čem jsou hyeny zvláštní?

Hyeny jsou dost zvláštní, ale nevím, co myslíte.

Ony mají, s dovolením, mimořádně velký klitoris. Největší mezi zvířaty a tvory vůbec.

To jsem nevěděla… Hm, tak snad z toho něco mají. Taky jsem namalovala souložící pandy. Ty ale, jak jsem si přečetla, je nutné do toho nutit. Prý když jsou v zoologické zahradě, tak je musí lidé převlečení za pandy do toho doslova dokopat. Ohleduplně, doufám.

Třeba jim to musejí předvádět. 

To nevím, ale prý pandy souloží úplně stejně jako lidi.

Co vás na zvířatech nejvíc přitahuje, že je musíte malovat? 

Mě na nich asi nejvíc zajímalo, jak se zvíře přizpůsobuje, ale jak si zároveň drží svou divokost. To mi připadá obdivuhodné. Já mám třeba kočku, kterou hrozně ráda pozoruju, jak si umí přizpůsobit můj byt jako svou divokou krajinu. To je fascinující si toho všímat, třeba jak si pohovku drápe drápy, jako by to byl nějaký pařez nebo co. Tak jsem o tom dělala diplomku. Jmenovalo se to Kočkolit.

O tom, jak kočka drápe drápy pohovku, jste psala diplomku? 

Ne psala, na AVU se diplomky spíš vyrábějí. Pak stačí dvě strany, kde se napíše, co tím člověk myslel. Byly tam kresby, šablony stříkané i řezané, kočka s nábytkem v její krajině. 

Co se na takové diplomce dá posuzovat?

Asi myšlenka, důvod a provedení.

Zní to tak jako „konceptuálně“. Jste konceptuální umělkyně?

Já jsem spíš obrazová, ale pracuju v konceptu, to ano. Ale kdyby někdo o mně řekl, že jsem konceptuální, a pak nějaký příznivec konceptuálního umění přišel na mou výstavu, byl by asi zklamaný, protože je moc výtvarná.

Hm, zajímavé, když je pro někoho výtvarná výstava moc výtvarná. Toho medvěda před námi jste kreslila podle živého modelu?

No jasně, zavolala jsem panu medvědovi, jestli nemá čas a nepřišel by si sednout. Jenže byl nějak unavenej… Ne, samozřejmě že to kreslím podle fotografií. Ale chodím se na zvířata dívat i do zoologické zahrady.

Je nutné říci, že vyveden je dost realisticky. Dovedete si představit, že by se zvířata malovala třeba kubisticky? Nebo abstraktně?

To by bylo jistě zajímavé. Třeba takový atlas zvířat s jejich abstraktními ilustracemi. Dejme tomu medvěd v podobě velké červené skvrny. Proč ne? Děti jsou v tom dál a klidně by ho v té skvrně viděly.

Možná by nastal problém, kdyby ho pak náhodou viděly v přírodě a nepoznaly by ho, neboť by medvěda znaly jako velkou červenou skvrnu.

Ano, to by mohl být problém. Ale spíš k tomu nedojde.

Měla jste v rodině nějakého výtvarníka?

Ne, vůbec. Ale mámin otec byl operní pěvec, jmenoval se František Mlejnek-Helenský. Dělal konkurz do Národního, ale potom někde řekl, že se Zápotocký nevejde na známku, protože má velké uši. Někdo to na něj prásknul a jeho místo získal Beno Blachut. Děda šel potom na oblast, třeba do Liberce. Ale moc toho o něm nevím. Ani s mámou se moc nestýkal. Ale důležitý byl proto, že si máma myslela, že bych měla jít v jeho stopách, tak jsem dětství prožila po hudebkách a cvičením na klavír. Jenže mě to táhlo k malování.

Na klavír děti chodily v měšťanských rodinách. Byli jste měšťanská rodina?

To bych neřekla, spíš taková obyčejná, slušňácká pražská rodina. Táta byl technik. Na víkend jsme jezdili na chalupu.

Po Němcích? Chalupy jsou většinou po Němcích, aniž by to Češi věděli…

Ne, to je ve vesnici u Prahy. On je to spíš venkovský statek typu „na samotě u lesa“. Měli jsme tam králíky, slepice… Mám to tam strašně ráda.

Co rok 1989? Ten jste sledovala? 

To jo, dětskýma očima, ale sledovala. Táta se pak vyšplhal dost vysoko. Stal se generálním ředitelem Elektromontážních závodů, stal se nesnesitelným, našel si milenku, začal pak pít… A umřel letos v květnu.

Člověka často zajímá, zda se umělec uživí uměním.

Neuživí. Nebo jenom někteří. Já se živím restaurováním. Teď restauruju nástropní fresku v klenbě Svatého Mikuláše na Malé Straně. Je to docela fuška tam po lešení vylézt, ale líbí se mi to.

Co může mladým umělcům dát AVU?

To je různé. Můžou to být zahozená léta, pro někoho to může být alfa a omega, jako to bylo pro mě. Někde jsem četla větu, která se mi zdála přesná: že člověk se nemá poměřovat s ostatními, ale jen sám se sebou. Má hledět na to, jestli se on sám zlepšuje, jestli opravdu jde za tím, na čem mu záleží. A dá do toho všechno. Takže jo, pro mě byla škola důležitá.

Studovala jste v letech 2002 až 2008. Co tehdy tak letělo?  

Dělaly se instalace, frčel Vladimír Skrepl, dělali se plyšáci a videa. 

Co to byli plyšáci?

Plyšová zvířátka. Dalo se to do galerie různě zdeformované a výstava byla hotová. 

Opravdu? Vy jste taky někdy vystavovala plyšáky?

Ne, mě nikdy nebavilo dělat to, co se právě nosí. Jsou lidi, kteří se pořád rozhlížejí, jaké trendy jedou, ale to nikdy nebyl můj styl. Já si jela vždycky po svém.

Co Cena Jindřicha Chalupeckého?

To šlo mimo mě. Když by to hypoteticky přicházelo do úvahy, tak to vyhrávali samí performeři a konceptualisti, takže jsem neměla šanci.

Kurátoři byli proti vám?

To nevím, spíš jsem pro ně nebyla dost zajímavá. Já se upřímně řečeno o to ani nesnažila. Vždycky jsem byla trochu mimo. Ale některých kurátorů si vážím. Třeba Petra Vaňouse a Olgy Malé. 

Vaši spolužáci to někam dotáhli?

Řeknu dvě jména: Eva Koťátková, Dominik Lang. Ti toho Chalupeckého dostali.

Hm… Měla jste nějaké vzory? 

Klasiky. Třeba Josefa Váchala.

A z živých?

Ty jsem ani moc neznala. Když jsem přišla na školu, tak jsem ani nevěděla, že tam učí skuteční umělci, já si myslela, že tam jsou takoví obyčejní učitelé kreslení. Pak jsem byla dost překvapená.

Milana Knížáka jste tam zažila?

Jo, toho jsem zažila.

Jaký byl?

No, namyšlené, chodící ego. Ale jsou lidi, kteří ho hrozně uctívali. Já moc ne. Já si hlavně pamatuju, že nám dával furt nějaké testy.

Těhotenské? 

Jo, ze všeobecného přehledu a tak. Taky nás nutil psát básně. Ale to se mi naopak líbilo, to bylo dobré. Nebo skládat hudbu. Malovat moc neučil, to by se to nejdřív musel naučit sám.

Váš profesor byl grafik Jiří Lindovský. Ten vás taky testoval?

Jiří Lindovský čili Linďák, to byl Knížákův opak. Ale taky byl dost náročný a přísný. Já ho brala.

Co drogy, byly na AVU drogy?

No jasně, plno drog… Já nevím, asi jako jinde. Ale já byla z té slušňácké rodiny, takže bohužel s tím nějakou zkušenost nemám.

Chodili jste aspoň do hospod?

Tak jak s kým. Hodně se chodilo do cukráren. Nebo do McDonaldu, tam rád chodil právě Dominik Lang s Evou Koťátkovou. Až mě to překvapovalo, jak často sedí v mekáči…  

Co Kateřina Šedá? Je to výtvarné umění?

Kateřina je skvělá. Opravdu si myslím, že je výborná, jedinečná. Nedávno jsem byla na její přednášce a bylo to opravdu hrozně zajímavé a přitom přirozené. Myslím, že je jedinečná. 

Znáte Magorovy verše „Profesor Černý studoval v Dijonu, / já hodně moudrosti / utopil v demižonu“?

Ne, ty jsou skvělé! Ty se musím naučit. Já jsem byla v Dijonu dvakrát na půlroční stáži, na Erasmu. Proto se na to ptáte. Bylo to skvělé. Miluju francouzštinu, takže jsem si ji tam i trochu vylepšila. A to město je nádherné, klidné, milé…

Všimla jste si tam něčeho?

Řady věcí… Ale mají tam v přírodovědeckém muzeu berana se dvěma hlavami, tak jsem ho nakreslila a na škole byli učitelé užaslí, že něco takového ve městě mají. Všichni profesoři se tam pak šli podívat. Nebyla jsem tam bohužel nikdy na vinobraní. Bydlela jsem tam v ženském klášteře, normálně funkčním. Bylo to skvělé. 

Přivezla jste si odtamtud nějakou francouzskou vlastnost?

Nevím, jestli francouzskou, ale vrátila jsem se docela sebevědomá. Tam byli spolužáci, kteří dělali dost blbostí, ale cítili se jako ohromní umělci. To úplně nebyl můj pocit. Tak jsem si tam sedla a začala kreslit. A oni to překvapeni viděli a říkali: Ty umíš kreslit? Jak to, že umíš kreslit? Protože není v současném umění zvykem umět kreslit.

Může se člověk naučit kreslit? Nebo je to jenom věc talentu?

Obojí. Hlavně to musí člověka bavit.

Moderní umění byla svým způsobem vzpoura proti umělcům, kteří umějí kreslit…

To jo, ale ono to jde ve spirále. Vždycky se to přežene na jednu stranu, pak se to zase vrací. Navíc lidé potřebují umění k jiným věcem, nemusí být jenom hezké, má taky zneklidňovat. Důležité je, aby něco neslo, aby mělo nějaký obsah, nějakou náplň. 

Myslíte si, že existuje nějaké specificky ženské malování?

Jako jestli je poznat, jestli namaluje obraz ženská, nebo chlap? Hm, to je dost složitá otázka. Někdy asi ano, jindy ne. Já vlastně nevím, jestli existuje nějaké ženské vidění, možná jo: větší citlivost, taková hravost, snivost. Jenže to má Petr Nikl taky, i mnozí jiní muži. Já nevím, já jsem vždycky spíš sahala po mužských spisovatelích a moje zvířata byli vždycky samci: mám kocoura, anduláka… I když z toho se stala holka.

Byl na operaci?

Ne! Ono se to nějak nepoznalo v jeho dětském věku. Ale k otázce: já myslím, že nemá cenu se dívat na obraz a zjišťovat, jestli je to chlap, nebo ženská. Že to má mluvit dostatečně za sebe.

Ale pak se zase řeší genderová vyváženost: zde je v galeriích zastoupeno dost žen a tak podobně.

Já vím, jenže když se tohle řeší, tak lidi mají sklony strašně se rozhádat a k ničemu to nevedlo. Na druhé straně je dobře, když je v galeriích nějaká vyváženost.

Jenže když teď vystavujete v Galerii hlavního města Prahy, což je docela důležitá instituce, může to někoho svádět k tomu, aby se domníval, že na ženské výstavy jsou nějaká čísla.

Doufám, že to tak není. Pro mě je výstava v GHMP každopádně důležitá, i když bych stejně tak mohla vystavovat někde v panelákovém bytě – a bylo by to stejné. Jenže není. Instituce jsou důležité. Je to jako syndrom bílého pláště. Když vám něco řekne doktor, má to vždycky větší váhu, než když vám to řekne někdo jiný, i když by to měla být blbost. To vidím třeba z rekcí mých kamarádů po světě, kteří když na síti vidí, kde vystavuju, tak mi píšou: Ty jo, ty vystavuješ v Galerii hlavního města… to jsi fakt dobrá.

Na konec závažnou otázku. Myslíte si, že je současné výtvarné umění schopno lidi zaujmout?

To je moc všeobecná otázka. Řeknu to podle sebe a nebudu mluvit o výtvarném umění, ale o divadle. Jsem velký fanoušek divadla a hrozně ráda do něj chodím. Přitom to přišlo docela naráz. To mi bylo asi šestnáct, do divadla jsem moc nechodila, vlastně mě to nudilo, ale pak jsem byla víceméně náhodou s kamarádkou v Divadle Na zábradlí na Léblově Rackovi a to byl takový zážitek, že jsem si hned po představení šla koupit lístky na další představení a doslova jsem se do Racka, Lébla a do divadla vůbec zamilovala. Pak mě hrozně chytlo Divadlo Komedie, inscenace Dušana D. Pařízka… Takže věřím, že člověk může být uměním doslova zasažen. Je jedno, jakým je to bleskem. Hlavně že je zasažen.