Lidé na okraji společnosti a problémy současné civilizace nejen ve vztahu ke zvířatům patří k nejsilnějším tématům kreslířky a malířky Toy Box, aktivistky za zvířecí i lidská práva a rovnost pohlaví. Její životní nastavení se automaticky propíjí do autorské tvorby; s hledáním obsahu a výrazu neměla nikdy problém. Nezveřejněné občanské jméno navazuje na její streetartovou historii, kde jako jedna z mála českých ženských autorek zanechává viditelnou stopu.
K práci dobrého soukromého galeristy patří nemálo zásadních kroků, mezi nimiž nesmí chybět výrazný a stabilně kvalitní program, oboustranně důvěryhodný vztah s umělci, pochopení pro vkus a přání sběratelů a kupujících, profesionální výsledky při kontinuálním vývoji galerie v inovacích, neotřelém přístupu, tipování mladých talentů, vydávání publikací, zahraniční prezentace umělců, ale i schopnost navázat partnerské vztahy se zahraničními institucemi, kurátory a umělci, kteří obohatí lokální scénu.
Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel.
Politické, nebo chcete-li společensky angažované umění nebývá v Čechách časté a věnují se mu někteří umělci okrajově (Epos 257, David Černý, František Matoušek), jiní programově (skupiny Ztohoven, Podebal, Kateřina Šedá) nebo galerie ArtWall pod širým nebem. Možná je to tím, že se máme ve střední Evropě stále dobře, cítíme se relativně bezpečně, možná je to pohodlností či národní mentalitou, jestli něco takového vůbec existuje.
Kolik je v téhle zemi děl těch největších ze „starých mistrů“? Bohužel ne moc, ve srovnání s Vídní, Berlínem, ale i s Drážďany, Mnichovem nebo i Budapeští… Ale něco tady je. Samozřejmě velkolepá Růžencová slavnost Albrechta Dürera, krásný Rembrandtův Portrét učence, El Grecův Modlící se Kristus, pak několik Rubensů, van Dycků a Cranachů, Tizianova Toaleta mladé ženy na Hradě a Marsyas a Apollon v arcibiskupské Kroměříži…
Umělci se často zabývají filozofickými otázkami nad směřováním lidské společnosti, nad naší společnou budoucností, vnímají někdy vědomě, jindy nevědomě, kam náš svět spěje, a někteří z nich lidskou otázku, témata ekologie, udržitelnosti, koloběhu života, chápání času a nadhled nad současnou civilizací mají přirozeně jako ústřední téma svého díla. Radka Bodzewicz se osobitým způsobem vrací k archetypálnímu zobrazení lidského vzniku a zániku.
Frekvence, s jakou se veřejnost setkávala se sochami v minulosti a dnes, je nesouměřitelná. Výzdoba paláců, kostelů, fasád domů, parků, ale i mostů, ulic a pamětních míst byla se sochařskými intervencemi spjata automaticky. S historickým vývojem, který kladl důraz na minimalismus, funkci, purismus anebo zkrátka šetření zdroji, jsme se o oku lahodící výzdobu ochudili a jakýsi pokus o povinnou přítomnost umění v naší blízkosti, tedy obyčejného lidu, se vrátil v době normalizace.
V pařížském muzeu Louvre muž přestrojený za ženu na invalidním vozíku hodil dort na obraz Mony Lisy. Slavné dílo od Leonarda da Vinciho nebylo poškozeno, protože ho chrání silné neprůstřelné sklo. Útočník tvrdil, že bojuje za ochranu životního prostředí, informuje o tom stanice BFM TV. Ochranka v muzeu mladého muže oblečeného v bílém, s parukou a šátkem okolo krku, po činu vyvedla ze sálu a očistila sklo potřísněné šlehačkou.
Většina z nás vzpomíná na minulost a dětství s přirozenou deformací, obrušující ostré hrany a lichotící skutečné realitě. Náš mozek rád vytěsňuje některé okolnosti, čímž nám usnadňuje život v přítomnosti. Ale skutečnost daná dobou, ve které jsme vyrůstali, růžová nebyla. Generace mých souputníků, narozených v 70. a 80. letech, zažila normalizaci s ruskými vojáky zabydlenými v našich městech.
Na Kampě pomalu končí (29. 5.) velká retrospektivní výstava malíře Jiřího Sopka. Nebyla to jen povinná výstava k nedávným osmdesátinám významného malíře, který prošel českým uměním od konce 60. let jako suverén barev a člověk, který šel poctivě svou vlastní cestou. Byla to i pocta světu, který vytvořil, té zvláštní vulkanické krajině lidských hlavonožců, ptáků s velkými zobany, podivných zvířat, písčitých a rozpálených krajin, abstraktních skvrn a absurdní hry žertu a lásky.
Ve sbírkách českých sběratelů umění najdeme nemalou skupinu, která se orientuje na geometrickou abstrakci. Každý z autorů má jinou filozofií přístupu, uvažování a techniku. V mladší generaci k nim bezpochyby patří Karel Štědrý, který se dřív prosadil svými hravě prostorovými obrazy malovanými na motivy barevných tvarů plastelíny. Reálný prostorový model se mu pak stával skicou k akrylovému obrazu.
Vaření se domácnostem letos nejen kvůli ruské invazi na Ukrajinu prodraží. Kromě mouky či masa lidi překvapila i cena obyčejného kuchyňského oleje. Například v pražském obchodě Tesco bylo možné zakoupit nejlevnější olej za 49,90 Kč, ten však z regálů rychle zmizel. V nabídce byly i slunečnicové oleje kolem 70 Kč, neobvyklá nebyla ani cena 89,90 Kč či dokonce 99,90 Kč. Některé obchody kvůli vysoké poptávce zavádějí množstevní regulace.
Stopy ve vnímání okolního světa na Jiřím Černickém zanechalo mj. toxické prostředí periferie – mezi skládkou a chemičkami v panelákovém předměstí Ústí nad Labem 70.–80. let minulého století, tříměsíční předrevoluční studijní pobyt v Sovětském svazu, tříletá brigáda v hnědouhelných dolech nebo cestování šestnácti zeměmi Afriky. Už tituly jeho materiálově i obsahově pestrých a vynalézavých děl naznačují obsah: První sériově vyráběná schizofrenie, Pluh na rytí držkou v zemi, Bin Ladinova lampa, Pomník obětem ruské mafie, Anatomie sněhuláka, Děvka svobody atp.
Často se setkáváme se zkreslením a mylnou představou, pokud na umění, případně i životní zkušenosti nahlížíme z dálky a takzvaně z rychlíku. Přenést dojem z barevnosti, působení formátu a celkového vyznění zkrátka nelze, ať se jako galeristé na dálku snažíme sebevíc, kontakt a zážitek naživo je nepřenosný. Stejně tak tomu je mezi umělci s inspirací a vlivem vlastních zkušeností, cest, které jim výrazně ovlivnily život, tedy jak cest za uměním, tak třeba za světlem a barvami.
V těchto dnech přichází do prodeje nový román Kateřiny Tučkové. Spisovatelka, dramatička a kurátorka psala podle svých slov knihu Bílá Voda s přestávkami deset let, během nichž však nezahálela, stačila vydat Fabriku, příběh textilních baronů z moravského Manchesteru, knižně a posléze také na divadelních prknech představit hru Vitka, přispěla k sepsání souboru medailonů Hrdinky / Příběhy významných českých žen, a mezi tím vším ještě stačila vystavět literární svět pro hrdinku své nové knihy, svéráznou řeholnici Evaristu.
Když nám naše národní instituce nenabízejí zajímavý program, nezbývá než vycestovat tam, kde je úroveň a nabídka výstav stále lákavá. Nyní je blízko českých hranic hned několik důvodů, proč vyrazit třeba na vlak a spojit výpravu za uměním s výletem. Aktuálně se nabízí vycestovat za Edvardem Munchem do Vídně (do 19. 6. v Albertině), tamtéž za Davidem Hockneym (do 19. 6. v KunstForu Wien), Paul Gauguin na vás čeká v berlínské Alte Nationalgalerie (do 10. 6.) a Edward Hopper v Drážďanech (do 31. 7. ve Zwingeru).
Podobně jako nás s věkem obohacuje znalost souvislostí, které nám byly před lety zastřené, ať už zkušenostmi, nebo politickou či společenskou situací, a toto nabyté vědomí nám pomáhá zorientovat se v komplikované současnosti, stejně tak někteří umělci přistupují ke svým dílům, a nejen že zúročují své malířské dovednosti nabyté v čase, ale vracejí se v nich ke vzorům z minulosti, které se jako jakési archetypální vzory opakují a vztahují se i k dnešku.
Bojovat s průměrností, všedností nebo lidskou malostí lze mnoha způsoby, často jsou to bohužel boje s větrnými mlýny a výhry bývají jen krátkodobé. O to víc si ceníme lidí, kteří na ně vydávají svou celoživotní energii a jejichž stopa, přestože třeba ne pro masovou část populace, zůstane výrazná a nepřehlédnutelná. František Štorm v sobě spojuje několik osobností, které by svým dopadem hrály výraznou roli každá sama za sebe. Typograf, který od roku 1993 vede vlastní písmolijnu Storm Type Foundry.
Dříve vznikaly v bankách sbírky třeba i z umění nesolventních klientů, které propadlo v jejich prospěch, dnes patří k dobrému jménu bankovní či korporátní instituce, pokud svou sbírku systematicky buduje, vystavuje a spolu s ní i kultivuje a pečuje o společnost. Další službou, na kterou se některé peněžní domy zaměřují, je umělecké poradenství a zprostředkování informačního servisu svým klientům (v Čechách například UniCredit Bank).
Za obrazy s náboženskou tematikou jsme si v našem století zvykli chodit převážně do kostelů či galerií starých mistrů. V současném umění není mnoho autorů, kteří by víru a odkazy na biblická témata považovali za vlastní, ale i světlé výjimky se najdou. Patří mezi ně Daniel Balabán, malíř figurálních obrazů, osobních příběhů, vlastních snů, symbolů a kódů, někdy však i přímých literárních textů, které ve své sdělnosti přebírají roli malby, kde nahrazují nenamalovatelné, či ji doplňují.
Jedním z českých umělců, kteří se pohybují stejně snadno pod širým nebem jako v akademickém prostředí galerií, je Pavel Dušek. Malíř, jenž dříve maloval inspirován počítačovou grafikou a vizualitou dosovských her 90. let minulého století nebo pracoval spíš se zjednodušenou verzí modernistických osobních krajin, se po čase našel ve dvou silných, prolínajících se rovinách.
Umění znovu pomáhá -tentokrát Ukrajině. Například na benefičních koncertech, formou prodeje uměleckých děl na výstavách, přes sociální sítě či formou aukcí. Jedna z nich, navazující na Kulturu pro Ukrajinu s názvem Umění pro Ukrajinu, se uskuteční v nadcházejících dnech a spojila hned čtyři pražské galerie, Trafo, Bold, Chemistry a Centrum současného umění DOX. Tyto instituce nashromáždily téměř stovku uměleckých děl autorů všech generací; výtěžek z prodeje přispěje do rozpočtu Člověka v tísni.
I ten, kdo by snad neznal Cihlářovo jméno (ale pak musíme předpokládat, že někdo nezná ani jména jako Aleš, Lada, Trnka...), se nejspíš už někdy někde potkal s dílem tohoto výtvarníka. Michal Cihlář dosud graficky upravil a ilustroval na osmdesát knih, své linoryty uplatnil v novinách i v časopisech a svými stylizovanými obrazy zvířat propagoval pražskou zoologickou zahradu tak sugestivně a neodolatelně, že k návštěvě Troje přiměl i toho, kdo má k držení živočichů v zajetí postoj spíš rezervovaný, ne-li rovnou odmítavý.
Lidové tradice a symbolické rituály se z našeho života postupem věků většinou zúžily na Vánoce a Velikonoce, ale není překvapení, že návraty mnoha lidí z měst do přírody a k vesnickému klidnějšímu způsobu života vedou často k jejich znovuvzkříšení. Farmáři si mísí staré zrno s novým, vracejí se k různým pověrčivým návykům a nalézají tak ztracené kořeny.
Malíř, kreslíř, grafik a ilustrátor. Svoje nadání a trpělivost k detailní tvorbě i nesnadným technikám zdědil po svých rodičích. Otec Květoslav Hísek byl bravurní autor přírodovědeckých ilustrací, matka Jitka Hísková byla grafička. I přes samostatné výstavy v New Yorku, Londýně, Římě či Seattlu je umělec stále věrný českému publiku a pražskému domovu. Jeho poslední samostatná výstava proběhla v DSC Gallery na konci roku 2021. Hískovy grafické práce je možné získat od 2000 do 25 000 korun podle formátu, obrazy přibližně od 30 000 do 600 000 Kč v závislosti na složitosti a velikosti díla.
V době, kdy si část společnosti kupuje virtuální pozemky a nemovitosti, obléká své avatary v metasvětě a pořádá jim svatbu a jiné rituály, je vlastně taková koupě NFT, tedy nezaměnitelného tokenu, jakési malé želízko v ohni budoucího světa. Verze možné budoucnosti, kdy nás už nebudou tolik zajímat viry a bakterie, ohrožující nás na životech, ale spíš viry softwarové a nestabilita a bujení kryptoměn a jejich mutací, a kdy naše fyzická těla budou připomínat matrixovské zásobníky energie pro lepší verzi života v našich představách.
Zbyněk Sedlecký patří mezi výrazné autory na české scéně, kteří zaznamenávají zdánlivě obyčejné děje současnosti, ale v jeho díle je znát odkaz ke kvalitám a technikám či kompozicím z historie dějin umění. Na jeho obrazech můžete vidět silničáře, může stojícího na ulici, odpočívající děti na lavičce, zastavené v momentě okamžiku záznamu, ale zároveň v atmosféře jakéhosi bezčasí, které z kompozice a možností různého úhlu čtení obsahu odkazují k historickým ikonám.
Ještě jako studentce AVU v ateliéru Josefa Bolfa se mladé Lauře Limbourg podařilo zkoncentrovat svoje hlavní malířské téma a vytvořit si neotřelý malířský rukopis. V důsledku opakovaných cest do Asie a kvůli covidu dvojnásobně delší stáži na Tchaj-wanu, než čekala, si ji našlo témat hned několik – to nejsilnější a zároveň nejprovokativnější z nich je obchod s ženským tělem, sexuální turismus, nedostatek vzdělání a otročení dětí.
Jiří Slíva obvykle sází na paradox – staví jinak seriózní a běžné náměty do nečekaných kontrastů. Jeho díla dosahují komiky především groteskností a jedinečností nápadu. Slívův humor je srozumitelný, gentlemanský, humánní a inteligentní zároveň. Humor Jiřího Slívy, Galerie výtvarného umění v Havlíčkově Brodě, 14. 1. – 13. 3. 2022.
Výstava je autorským a zároveň kurátorským dílem Jana Dotřela, umělce a kurátora výstavního prostoru pražské galerie Kvalitář. Koncept, který vznikal dva roky, vychází z jeho dlouhodobého zaujetí propojením vědy a umění. Jeho fotografie a konceptuální objekty ilustrují chemické prvky a biologické procesy, ze kterých začal vznikat první život a následně se na planetě Zemi vyvinul. Jan Dotřel tyto fotografie vždy komponuje reálným způsobem, tedy bez techniky retuše či digitální montáže.
