Na Kampě pomalu končí (29. 5.) velká retrospektivní výstava malíře Jiřího Sopka. Nebyla to jen povinná výstava k nedávným osmdesátinám významného malíře, který prošel českým uměním od konce 60. let jako suverén barev a člověk, který šel poctivě svou vlastní cestou. Byla to i pocta světu, který vytvořil, té zvláštní vulkanické krajině lidských hlavonožců, ptáků s velkými zobany, podivných zvířat, písčitých a rozpálených krajin, abstraktních skvrn a absurdní hry žertu a lásky.

Pane Sopko, mohl bych vás taky oslovit Segnore Vulcano…

Jo, to byste mohl. Tak si ostatně v Itálii taky říkám. Ono to jméno asi od sopky nebude, ale já proti tomu nic nemám. Spíš je to od jména Sobek, jeden pražský arcibiskup se jmenoval Sobek… V sedmnáctém století, tedy už dost dávno.

Tomu by odpovídalo, že jste se v mládí pohyboval v prostředí pražské Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu.

Ano, chodil jsem ke Křižovníkům a ke Zlaté štice. Tam chodili všichni: Ota Slavík, Jirous, ten tehdy chodil v bílé košili a byl hrozně spořádaný, Eugen Brikcius… Taky můj vrstevník a kamarád Josef Kroutvor, my jsme stejný ročník.

Josef Kroutvor je takový váš vykladač. Napsal o vás několik statí. A je autorem termínu „česká groteska“. Z vás udělal jejího důležitého představitele. Bral jste to?

Mě s ním seznámil kamarád z Kladna Pepíček Nachtman, chodil s ním na filozofickou fakultu. Tehdy se Josef ještě snažil kreslit, dělal takové groteskní kresby, on chtěl možná dřív být výtvarníkem, pak se dal spíš na teorii. S tou jeho českou groteskou nevím… Když se na to dívám zpětně, myslím, že v mých obrazech je spíš absurdita než groteska. Ale nevyčítám mu to. On tam v podstatě zahrnul celou Křižovnickou školu, Karla Nepraše, Jana Steklíka, Bedřicha Dlouhého, Huga Demartiniho, Kurta Gebauera... Vlastně to nebyla moc groteska. Ale to už není podstatné.

Co jméno, to pojem. Jak jste se tehdy vnímali? Věděli jste o sobě? Zajímali jste se opravdu o to, co děláte?

Ano, věděli a zajímali. Bylo to myslím víc, než je teď zvykem. Teď je mnohem silnější individualismus, takový ten konkurenční boj. To za nás nebylo. Ani nemuselo být. Jaká taky tehdy konkurence? Já jsem končil na Akademii v roce 1966, pak jsem byl půl roku na Kypru. Když jsem se vrátil, musel jsem na rok na vojnu, pak už byl rok 1968, přišel srpen a spadla klec. Všichni ti, kteří byli trochu starší, se stačili nějak uvést, někteří se i chytli venku. My jsme na to neměli čas. Tak jsme skončili dřív, než jsme mohli vůbec začít.

Ale i normalizační režim potřeboval přece nějaké mladé malíře.

Jo, ale myslím, že jsme o něj nestáli my.

Přistoupil na to nějaký váš kamarád? Stal se někdo z vašich známých oficiálním malířem?

Takové kamarády jsem neměl.

Co by musel takový malíř udělat, aby mohl za normalizace normálně vystavovat?

Myslíte oficiálně? To já nevím, já jsem nic takového udělat nechtěl, takže to ani nevím. Bylo to dost absurdní. Já jsem třeba měl hned na začátku normalizace jednu z posledních, možná úplně poslední výstavu, s Karlem Neprašem na Dobříši. Měl jsem tam obraz s takovými červenými hlavami na počítadle. A oni v tom viděli, že to jsou prý bolševici na roštu. To si i lidi říkali mezi sebou. Tak tu výstavu zavřeli. Já jsem pak celou dobu nemohl vystavovat v Praze, jen sem tam někde mimo. Třeba v Sokolově. Ale vždycky tu bylo riziko, že to kvůli nějaký hovadině zavřou. Někdy to třeba zavřeli hned druhý den.

Byl jste tady, když přijely v srpnu tanky?

Ano, to jsem tehdy bydlel v Praze 6 na ulici Jugoslávských partyzánů. Vzpomínám si, že jsem se probudil, podíval se z okna a mířil na mě tank.

Měl jste tehdy jasno, o co jde?

Politicky? Tak samozřejmě, já měl jasno od dětství. Můj otec byl právník, kterého vykopali hned po únoru, naštěstí ho nezavřeli, ale abych měl jasno, to stačilo. Dali mu na vybranou, jestli pod zem, nebo do hutí… Tak jsem šel do kladenských hutí.

Vy jste se narodil za války na Podkarpatské Rusi. Našel byste v sobě nějakou stopu prvních tří let, které jste tam prožil?

To skoro ne, jen nějaké pocity. Jiné to je z Dunajské Stredy, kam potom otce přemístili. Tam jsme zůstali do mých deseti let. To už si pamatuju dobře.

Máte takovou zajímavou identitu.

To hlavně otec. Máma byla Češka od Kladna, kam se pak vrátila. Ale táta byl, dalo by se říct, spišsko-polská rodina, jeho táta, tedy můj děda, byl protestantský farář ve Spišské Sobotě. Můj táta mluvil pěti jazyky, proto mu po válce dali na starost Žitný ostrov, protože se dorozuměl všemi jazyky, kterými se tam mluvilo.

Doma jste mluvili česky?

Jasně! Češtinu otec ovládal dokonale. Kdybych měl napsat jeho národnost, tak bych musel napsat rakousko-uherská.

Ale vy, když jste se narodil v roce 1942, tak to tehdy přece patřilo Maďarsku.

Ano, taky jsem si někde teď přečetl, že jsem se narodil v Maďarsku, což mě tedy dost překvapilo… Od roku 1944 to už patřilo pod Sovětský svaz, dneska je to Ukrajina. My jsme se ale v roce 1944 odstěhovali do Tornaly, pak se to jmenovalo Šafárikovo, teď už zas Tornaĺa. Jak je vidět, je to složité.

Takže jste vlastně maďarský občan…

No, chvíli jsem byl. Pak jsme šli, jak jsem řekl, do Dunajské Stredy, odtamtud otce vyrazili, tak jsme šli, rodiče a čtyři děti, do Kladna, odkud byla máma.

Jak jste si tam zvykal?

Nejdřív dost složitě. Já třeba myslel, že tam lítají úplně jiní ptáci. Třeba vrabce jsem vůbec nepoznal, protože ten byl tak zaprášený, že mu nebyla vidět kresba na peří. Byli takoví černošedí. Srovnání s Žitným ostrovem bylo docela drsné. Tam jsem třeba chodil s otcem na lov, používal mě jako loveckého psa.

Měl jste v rodině nějaké umělce?

Ne, ale výtvarný talent jsem zdědil po matce. Ona chtěla i studovat, jít na umprum, ale její otec rozhodl jinak. Pak měla čtyři děti, tak se tomu moc věnovat nemohla.

Kdy se u vás ten sklon projevil?

Už jako dítě jsem si pořád něco maloval a modeloval. Já jsem vlastně nejdřív chtěl být sochařem. A asi ve dvanácti nebo třinácti jsem začal chodit ke Karlu Součkovi (1915–1982, významný malíř, rodem z Kročehlav u Kladna), tam jsem zkoušel kopírovat Michelangela, kreslil jsem uhlem na papír a tak.

Znal jste sestry Válovy?

Jistě. Chodil jsem je navštěvovat. Ty znal na Kladně každý.

Co jste si o nich myslel?

Že byly dobré. Každá z nich byla trochu jiná. Rád jsem si to, co malovaly, prohlédl, ale nemůžu říct, že by mě to moc ovlivnilo.

Myslíte, že ve vás ty roky na Kladně něco zvláštního zanechaly?

To nevím, já se za kladenského malíře nepovažuju. Ale nebylo to snadné. Otec se z toho zhroutil, trpěl nespavostí, strašně zhubnul. Bydleli jsme nejdřív u babičky v bytě jedna plus jedna, čtyři sourozenci, do toho teta s roztroušenou sklerózou. Dubí, kde jsme bydleli, to byla ta nejzačouzenější část Kladna.

To je zajímavé, že jste se narodil v Dubové a pak jste bydleli v Dubí.

Hm, je… Do školy jsem chodil ve Vrapicích, to je na východ od Kladna, učila tam máma. Na haldách jsem byl jako doma. Koupali jsme se v teplé vodě, co vytékala z potrubí, to byla čistá teplá voda, která se používala na chlazení koksáren v hutích, jezdili jsme na kocábkách ve strouhách. Všude smetiště a šrotiště, zbytky po dolování, pro kluky to byl ráj. Bavil jsem se o tom před časem z Václavem Cílkem, ten to tam zná, ale ani on neznal některá slova. Víte třeba, co je to domák?

Nevím.

To když horník vykutá pěkný kus uhlí, co vypadá jako kulatý kámen, tak si ho mohl vzít domů. Proto domák.

Objevuje se krajina vašeho dětství ve vašich obrazech?

Myslím, že skrytě jo. Občas někdo říká, že v barvách, že jsem kolorista. Tak snad jo. Mám rád koloristické malíře, těch jsou mraky. Zvlášť mě ovlivnili ti, kteří zacházejí s barvou tak nějak absurdně, víte. A taky mě, pokud jde o barvy, ovlivnil ten půlrok na Kypru. To mi bylo čtyřiadvacet. Ne že by byl Kypr moc barevný, ale je tam barevné světlo.

Jak jste se tam dostal? V roce 1966 myslím nebylo běžné zajet si na půl roku na Kypr.

To vůbec, já tam byl myslím půl roku jediný Čech. Dostal jsem se tam díky kamarádovi ze studií, kyperskému Řekovi. On předtím studoval v Číně, takže uměl perfektně čínsky, pak ale přišla kulturní revoluce, tak ho vyrazili a šel do Prahy. Skamarádili jsme a říkal, že musím s ním na Kypr. Tak jsem si to zařídil a jel jsme. Vyřídil mi to tehdy Pelc, můj profesor na AVU. To už tehdy šlo. Letěl jsem do Athén a pak lodí na Kypr, plula tam noc a den.

Vracel jste se tam pak ještě?

Párkrát jsem pak ještě na Kypru byl. Ten kamarád mě tam pořád ještě zve. Ale mně se tam už nechce, je tam teď strašně Rusů, ti to strašně změnili, hotely pro ně jsou z mramoru, pozlacené, luxusní obchody se zlatem, samí bodyguardi, hrozně kýčovité to je. Ten starý Kypr je pryč.

Mohl jste někam jezdit v 70. a 80. letech?

Tehdy jsem nemohl jezdit nikam. Měl jsem třeba mít výstavu v Norsku, musel jsem ale jít na Artcentrum, to byla monopolní organizace na tyhle věci. Tam mi řekli, že jo, že můžu, ale pak jsem tam přišel a oni mi řekli, že se mnou bude ještě vystavovat někdo, koho mi oni přidělí. Tak jsem se jim na to vykašlal, poslal jsem to tam v roli jako dětské kresby a jela tam moje žena. Mě nepustili nikam.

Kde to máte nejradši?

Asi v Itálii. V Benátkách jsem byl po roce 1989 mockrát. Nejčastěji se studenty. Myslím, že se tam už vyznám.

To, že jste byl léta Havlův soused v domě na nábřeží, to byla náhoda?

Jo, to byla náhoda, bydlela tam moje žena, tak jsem se tam přistěhoval. My jsme bydleli pod nimi, nevytopili nás. Znal jsem i jeho rodiče, paní Havlovou i pana Havla. Před čtrnácti lety jsme se odtamtud odstěhovali, teď jsme tady v Liboci.

Havlovi jste ilustroval Pižďuchy, tu zvláštní Havlovu knížku pro děti. Pro děti se smyslem pro absurditu. Jak k tomu došlo?

To už si nepamatuju. To už bylo někdy v 90. letech, asi mi to navrhl, on mě myslím docela uznával, Olga mu koupila jeden můj obraz, asi se mu to líbilo. Mně se to líbilo taky, bylo to, jak říkáte, absurdní, tak jsem k tomu rád pár obrázků udělal. Já jsem předtím už ilustroval nějaké knížky Ivana Wernische. Nevadí vám, když budu kouřit?

Ale vůbec ne, jen jestli to nevadí vašemu zdraví.

Hm, to asi jo. Já už se toho ale asi nezbavím, dvacet denně jich dám. No, nejsem na tom nejlíp… A to jsem po operaci páteře, tady mám čtyři šrouby, novou plotýnku a ještě nějaké věci. Přišli mi při tom na nedomykavost chlopně a na neprůchodnost nějaké tepny, no, hrůza. Do toho mám děsnou motolici, ale tu mám průběžně furt, třeba trochu i teď. Doktoři nevědí, z čeho to je.

Možná následek bohatýrského života…

Hele, já už osmatřicet let nepiju. Vůbec. Ani jedno pivo jsem od čtyřiatřiceti let neměl. Prostě jsem s tím navždy přestal. Kdyby to pokračovalo, tak bych tady už asi nebyl, vlastně určitě. Já jsem nemohl v kocovině ani malovat. Jsou malíři, kteří můžou malovat i opilí, já ne.

Byly doby, kdy si bez alkoholu snad nešlo představit plnohodnotný, natož umělecký život.

To jo, namočeni jsme do to toho byli všichni. To bez toho tehdy nešlo. Ale taky to pak nešlo dál. Je fakt, že někteří tady mohli být déle.

Třeba Karel Nepraš. Teď v dubnu to bylo dvacet let, co umřel.

To si pamatuju. Já u něj byl tři dny před smrtí, druhého dubna, to měl narozeniny, bylo mu sedmdesát. Ležel u doktora Bojara v Motole. Měl už metastázy do hlavy, takže byl ochrnutý na půl těla. Rozjela se mu rakovina slinivky, zmátořil se, pak se mu to ale dostalo do žaludku... No jo, bylo to smutné.

Ale vraťme se k vašim obrazům. Dalo by se říci, že jsou na nich často hlavy. Co znamenají?

To je symbol člověka. Nejsou to konkrétní hlavy, je to symbol. A důležitá je jejich barevnost, skladba barev. Pro mě byl třeba hrozně důležitý James Ensor, jeho barevnost je vlastně absurdní, vypadá někdy nebarevně, ale to je právě ten omyl.

Je možné vysvětlit, proč je nutné právě použít tu konkrétní barvu?

Ne, to je záležitost citu, tam nejde o nějaké moc velké racionální uvažování.

Nejsou vám ty hlavy vlastně podobné?

To asi jo, tomu se nešlo vyhnout.

Kolik jste jich už namaloval?

Já je nepočítal, ale obrazů jsem namaloval tak patnáct set.

Vymalováváte se s nimi dlouho?

Jak s kterým, někdy jsem hotov hned, někdy ani za dvacet let. To si vždycky vzpomenu na Bonnarda, o něm se říkalo, že když šel k někomu, kdo měl doma jeho obraz, tak si vzal s sebou barvy a štětec, že to tam dodělá.

To jste někdy dělal?

Ne, nedělal.

Máte přehled, kde vaše obrazy jsou?

Moc ne. Ale mám galeristu, který se mi o to stará, takže nějaký přehled existuje. Ale já už moc nemaluju a hlavně už neprodávám.

Proč?

Aby něco zůstalo dětem. Mám tři dcery.

Děti nejsou umělci?

Nejstarší dělá šperky a ta nejmladší byla před třemi roky nominovaná na Oscara za výpravu. K filmu Králíček Jojo, jestli jste to viděl. Naštěstí ho nedostala… Ne, to žertuju. Ale musela kvůli tomu do Ameriky.

Ano, Nora Sopková… Když jste si prošel výstavu na Kampě, myslel jste na to, že některé období je důležitější než jiné?

Ne, takhle o tom nepřemýšlím. Já myslím, že každé období má něco do sebe a každé je jiné. S věkem je to klidnější, mizí exprese, která byla dřív dost výrazná, spíš to směřuje k takové meditaci.

Dělal jste někdy portréty?

Kdysi jsem nějaké portréty dělal, ale málo a teď už dlouho ne. Mrzí mě, že jsem neudělal portréty vnoučat, když byla malá. Pamatuju si, že když jsem chodil na Kladně k Součkovi, tak tam měl portrét své dcery, když byla malá, ten se mi moc líbil. On byl Souček zvláštní člověk, moc talentovaný malíř, jenom myslím dost podlehl době.

Však to byl národní umělec, oficiální malíř režimu.

To bych úplně neřekl, on byl dost svůj, to byli větší oficiálové, třeba František Gross.

Ale to byl dobrý malíř, ne?

Jo, ale kolik malířů v té době nemohlo a byli lepší.

Možná se pokušení týkalo víc sochařů než malířů, protože sochaři dostávali velké státní zakázky, někdo ty Leniny nebo Gottwaldy dělat musel. A trochu to umět museli.

No ale to někdy byli hrozní panáci. Znáte tu historku s Axmanovým Leninem, já už nevím kde, snad v Hradci. On dost pil, takže udělal Lenina se dvěma čepicemi, jednu měl na hlavě, druhou žmoulal v ruce. Socha už byla hotová, když se na to přišlo.

Chacha. Když jste přišel v devadesátém roce na AVU, jak jste se najednou cítil jako učitel?

Ono to učení na Akademii je zvláštní věc. A víte v čem? Že je vlastně nemůžete nic naučit. Buď v nich něco je, nebo není. Naučit se to nedá. Vy je můžete maximálně navigovat. A to je strašně individuální, protože každý jsme jiný. Padesát procent, možná ještě víc, úspěchu je člověka vybrat. To je vůbec hlavní. Já jsem se na zkouškách vždycky hlavně ptal, jestli to myslí vážně, protože představa, že se dneska budou živit malováním obrazů, je dost naivní. To se podaří opravdu jen málokomu.

Kolika vašim studentům se to podařilo?

Za tu dobu, co jsem učil, tak dvaceti.

To není tak malé číslo. Myslíte si, že je v nich vidět váš vliv?

To nevím a ani to nebyl účel. Teď když jsem měl ty bláznivé narozeniny, moji studenti udělali hospodu tady na Džbánu, já myslel, že přijde deset lidí, přišlo jich šedesát.

Když se ohlížíte zpět za svým životem, to, co jste chtěl, se vám podařilo?

To se asi nikdy nedá říct. Nikdy to nevyjde úplně.

Měl jste ambici prorazit do světa?

Takovou ambicí jsem se nikdy nezabýval.

Jde to z Čech?

Těžko. To bych asi musel odejít, musel bych žít jinde, ale to jsem nikdy nechtěl. Člověk, který se tady narodil, tak je to holt jeho osud. Já se tedy úplně tady nenarodil, ale stejně jsem odsud.