Podobně jako nás s věkem obohacuje znalost souvislostí, které nám byly před lety zastřené, ať už zkušenostmi, nebo politickou či společenskou situací, a toto nabyté vědomí nám pomáhá zorientovat se v komplikované současnosti, stejně tak někteří umělci přistupují ke svým dílům, a nejen že zúročují své malířské dovednosti nabyté v čase, ale vracejí se v nich ke vzorům z minulosti, které se jako jakési archetypální vzory opakují a vztahují se i k dnešku.

Vývoj malířského rukopisu Miroslava Polácha od dob studií na pražské AVU doznal mnoha změn a vystavit jeho práce za posledních 20 let by mohlo působit jako dílo několika rozdílných umělců. Po roce 2000 se jeho rukopis i zachycovaná témata výrazně proměnily, i když v každé z etap šlo o rukopis osobitý, s tématy současného malířského zobrazení světa, často doplněnými o mysteria, odehrávající se mimo plátno a znejisťující divákův pohled. Ovšem kolem roku 2011, pravděpodobně při prvotní inspiraci ve fotografických kompozicích, se jeho styl začal přibližovat dnešnímu výrazu, precizní realistické malbě s odkazy k ikonickým dílům barokní minulosti.

V Poláchových obrazech zobrazované osoby vyjadřují vícesmyslná gesta, často v existenciálním rozpoložení nezvyklých kompozic, jako například zoufalý muž s kufříkem na fasádě hlavního nádraží těsně před skokem (V poledne), muž vyčerpaný životem, ležící pod zvednutým křídlem piana (Outsider Bohemian, název obrazu odkazuje ke skladbě portrétovaného hudebního skladatele Martina Hyblera) nebo skupina bezdomovců ve zmrzlé městské krajině, obklopená symboly současnosti, jako jsou igelitové tašky obchodních domů, graffiti zdi na pozadí, ale s kompozicí volně odkazující k filozofické škole, tedy dřívějšímu centru intelektuálů, zobrazovanému od dob starého Řecka.

Obraz Snímání kříže patří mezi poslední autorova díla, která jsou nejen svým formátem monumentální. Olej na plátně, jenž v rozměrech 250 x 380 cm vzniká přibližně půl roku, dosahuje v rámci realistické malby dokonalosti zobrazení prostoru i jednotlivých, pečlivě vybíraných postojů zachycených zaměstnanců. Uskupení zvěčněných mužů, mezi nimiž insideři poznají osobnosti české umělecké scény (Ivan Pinkava, Vladimír Véla, Lubomír Typlt, Ondřej Anděra, jindy sochaři či kurátoři, se kterými se malíř přátelí), pózovalo pro scénickou kompozici volně odkazující na obrazy Rembrandta či Rubense. Použití žloutku, tedy přimíchání biologického materiálu do olejových pojiv, je jedním z dalších postupů vycházejících z prověřených klasických malířských technik minulosti, které dodávají barevné hmotě brilanci, hloubku a stálost po stovky let.

Prostor chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře pak sloužil jako dokonalá kulisa pro ztvárnění přechodů světla a stínu a hloubky prostoru, zobrazená gesta pro dynamiku pohybu a to vše pomáhá vybudovat vtahující atmosféru. Ústřední symbol, tedy výjev nesení kříže, malíř částečně oprostil od dobových náboženských konotací a zdánlivě z něj vytvořil běžný okamžik dnešní doby. Zároveň však stále provokuje řadou otázek, na něž neexistují jednoznačné odpovědi. I proto je obraz veskrze současný, mnohovýznamový a diváka vyzývá k zastavení a zamyšlení.