Tag: výtvarné umění

Články k tagu

Od protoplanety do krystalické současnosti

Výstava je autorským a zároveň kurátorským dílem Jana Dotřela, umělce a kurátora výstavního prostoru pražské galerie Kvalitář. Koncept, který vznikal dva roky, vychází z jeho dlouhodobého zaujetí propojením vědy a umění. Jeho fotografie a konceptuální objekty ilustrují chemické prvky a biologické procesy, ze kterých začal vznikat první život a následně se na planetě Zemi vyvinul. Jan Dotřel tyto fotografie vždy komponuje reálným způsobem, tedy bez techniky retuše či digitální montáže.

Kulihráškův návrat

„Neúnavná výrobkyně líbivých leporel“ (jak kruté a jak přesné) Marta Voleská, jež si na rozdíl od Ondřeje Sekory s komunistickým režimem nezadala, protože ve druhé polovině svého skoro osmdesátiletého života († 1985) nic nepublikovala, je zpátky v hustém knižním provozu. Ano, ano, Kulihrášek se vrátil. Ve skvostné souhrnné edici, připravené se vzornou péčí erudovaným Tomášem Prokůpkem. Spíš jako líbezná kuriozitka pro nostalgiky než atraktivní kousek do knihovniček školáků třetí dekády jedenadvacátého století.

Epos o současné společnosti

Uvědomělá péče o veřejný prostor bývá obvyklá nejen u architektů a urbanistů, ale čím dál víc se k němu odkazují a pracují s ním i sochaři, malíři či konceptuální umělci. Někteří čekají na výzvy státních či soukromých investorů, kteří se uměním chtějí obklopovat a kultivovat „své“ veřejné prostředí, jiní na výzvy nečekají a místo si vezmou sami. Dostávají se často na (či za) hranici zákona, ale jejich důvody a motivy bývají tak silné, že je jim to jedno.

Architekt písmen

Jedním z velkých obdivovatelů architektury, typografie a minimalismu je umělec používající pseudonym Zeb One. Tuto přezdívku uplatňuje ve své tvorbě už od svých writerských začátků, kdy jako teenager maloval na ulicích a piloval své jméno sprejem na fasádách. Writer, téměř až s inženýrským přístupem k malbě buduje na svých plátnech geometrickými tvary a zjednodušením znaků prostorové objekty, které zdánlivě připomínají architekturu či městský prostor.

Pomsta talentovaného podvodníka

Han van Meegeren byl nejslavnější padělatel moderní doby, svým způsobem hvězda a fenomén. On byl autorem onoho díla, které tak vychválil starý profesor, v té době ředitel Mauritshuisu v Haagu, jedné ze slovutných institucí, jež okamžitě po zázračně objevném díle zatoužila. Obrazů tajemného Vermeera není mnoho a pro Holanďany to byl národní svátek, když se objevil nový. Každý Vermeer je zážitek, jak dokazuje i probíhající výstava v Drážďanech. Tam jsou nejspíš praví…

Krása rychlosti a neklidu

Jak vystihnout dokonalost tvaru v pohybu, rychlost vývoje ženoucího se neustále vpřed, dynamiky moderní doby, tím se už na počátku 20. století zabývali klasikové v Itálii či Francii jako F. T. Marinetti (autor futuristického manifestu), Umberto Boccioni (bronzová socha Unikátní forma kontinuity vesmíru, 1913) nebo Marcel Duchamp (obraz Akt sestupující ze schodů, 1911), v Čechách pak futurismus zasáhl například Bohumila Kubištu nebo Otakara Švece (Sluneční paprsek – Motocyklista, 1924).

Roh hojnosti

Názory na společnost, politiku a vnímavost k důležitým sociálním tématům šly s uměním ruku v ruce výrazněji od konce 19. století. Současná angažovaná umělecká obec se aktuálně věnuje ekologii a udržitelnosti, problematice genderu, defragmentaci a přelidnění civilizace, apokalyptické vizi budoucnosti či tabuizovaným tématům, která bývají palčivým politickým problémem, jako je například legalizace potratů v Polsku nebo role ženy ve společnosti obecně.

Duše denimu

Osobní příběhy a prožitky jsou často nepřenosné, až nesdělitelné, přesto se je snažíme ostatním přiblížit, hledat ta správná slova, způsoby a přirovnání, abychom byli pochopeni. Někdy nám v tom pomáhá literatura, hudba, film, jindy výtvarné umění, které přinese dokonalé vystižení situace, pocitu a dotkne se toho správného v nás. Nedávná doba Dušiček nás možná naladila vstříc vzpomínkám na blízké, kteří už nejsou s námi, ale stále blízko nás – a právě toto téma nejbližších bytostí je častým motivem obrazů Františka Matouška.

Příběhy krajiny hrdé a pusté

Cestování krajinou a její zachycování v plenéru patřilo k oblíbeným tématům převážně 18. a 19. století a proslavilo velké množství krajinářů, kteří jsou dodnes obdivovaní pro svou dokonalou zobrazivost viděného nebo pro romantizující či realistické příběhy v krajině zaznamenané. Julius Mařák, Otakar Lebeda, Antonín Slavíček, František Kaván, Adolf Kosárek, Josef Navrátil, Josef Mánes, Josef Váchal, v zahraničí Camille Corot, William Turner, August Bedřich Piepenhagen, Caspar David Friedrich a mnozí další dodnes rezonují v mnoha sbírkách a výstavních síních.

Klenot noci

Bývá to hluboký prožitek, pokud najdete v uměleckém díle symbiózu se svým životním příběhem, zkušenostmi, emocemi, zálibami či aktuálními strastmi a pokud ve vás obraz či socha rozehraje správnou melodii, která vás osloví. Takový pocit často nezpůsobí jeden obraz, ale celá kompozice výstavy, cyklus, který nám umožní pochopit autorův záměr, působící ve své intenzitě svou neoblomností a komplexností. Umělec se tak trochu mění v režiséra našich myšlenkových proudů a emocí a je na nás, jestli jsme na jeho dílo naladěni, jestli je dokážeme, chceme či můžeme pochopit.

Ptačí duše spoutaná v kleci

Frida Kahlo (1907–1954) vedle toho, že malovala fantastické obrazy a vedla vášnivý a bolestný život, také sbírala, či spíš hromadila fotografie. Nikoli jakékoli fotografie, ale takové, které se vztahovaly k jejímu životu, a to v širokém slova smyslu. Ona sama nefotografovala, ale její otec Guillermo (Wilhelm) Kahlo, původem německý Žid, rodák z Baden-Badenu, přistěhovalec do Mexika ze začátku 20. století, byl zapáleným fotografem průkopníkem, měl fotoateliér. A když Frida pózuje sama na svých obrazech, sedí vlastně před „otcovým“ fotoaparátem.

Za Večerníčkem či Rumcajsem, jak žila Hana Hegerová, žena a její tělo

Retrospektiva Radka Pilaře Galerie Villa Pellé připravila velkou retrospektivní výstavu představující známá i neznámá díla výtvarníka, ilustrátora a průkopníka multimediální tvorby Radka Pilaře. Vedle Večerníčka, Rumcajse, Manky a Cipíska, provázejících dětství několika generací, nabízí expozice i díla z autorovy volné tvorby, veřejnosti prozatím skrytá. Radek Pilař 90, Galerie Villa Pellé, Praha, do 20. 2. 2022.

Vyvolávání obrazu

Očekávání od uměleckého díla, které si pořizujeme do svého soukromí, bývá často pochopitelně vysoké. Dalo by se říci, že na ně sběratelé mají často stejně vysoké nároky jako na partnera, se kterým své prostory obývají. U umění hodnotí nejen první dojem, myšlenku, řemeslnou dovednost, nejednoznačnost, která překvapuje, a vrstevnatost, která neomrzí, a zároveň požadují, aby dílo jejich životní prostor zdobilo, aby se na něj s radostí dívali jako do ohně třeba s otevřenou lahví dobrého vína v dobré společnosti.

Memento mori a Mr. Spray

Dnes už se nikdo nepozastaví nad tím, že v galeriích a v mnoha soukromých interiérech najdete umění, které má pouliční kořeny. Živelné psaní tagů, jakýchsi streetartových podpisů či přezdívek převážně nečeských jmen, zkratek a čísel, které často působí jako záhadné a nečitelné šifry, se stalo nezřídka začátkem umělecké tvorby, jež se v čase rozvinula buď v malování tzv. pieců, tedy větších prostorových jmen, či později muralů, abstrakcí, textů a fantazií.

Nahé ego Egona Schieleho v Albertině

Ve Vídni není možné minout se s Egonem Schielem, i kdyby se o to člověk snažil sebevíc. Chodec jde po Karlově náměstí (Karlsplatz) a už stojí před nedávno zrekonstruovaným Domem umělců, Künstlerhaus, příkladnou budovou z roku 1865, tedy z velkolepých časů Vídně, kdy se budovala Okružní třída, po níž pak nakráčela do města moderna. Před dvěma lety v tom domě zahájila svůj provoz „druhá scéna“ slavné Albertiny, galerie Albertina modern.

Madona z krabice

Umělci se často potýkají se snahou o maximální autenticitu, nalezení nové umělecké cesty, neobvyklé formy, druhu sdělení, originálního podání myšlenky, aby se tak odlišili od ostatních autorů, vybudovali si vlastní výraz a rozpoznatelnost. Vědomé definování takového osobitého autorského rukopisu a jeho postupný vývoj je jedna z cest, jak vystoupit z řady ostatních umělců a zaujmout veřejnost.

Minka Podhajská: Profesorka hraček v Bubenči

Pro povolební kocovinu, ať už ji způsobí radost, či žal, je nejvhodnější procházka s kulturním cílem. Zde je jeden tip, který je nejlépe dosažitelný pro voliče z Prahy 7, ale dopřát si ho mohou samozřejmě všichni Pražané, ba občané celé republiky, neboť do Bubenče se lze během dne dopravit i z nejvzdálenějších končin země. Je však nutné stihnout to do nedělního podvečera, kdy se objekt procházky zavírá a v něm i výstava, na niž tu chceme upozornit.

Šeptání z hlubin duše

Výjevy v díle Dany Sahánkové už od jejích školních let zobrazovaly velmi zručnou kresebnou technikou záznamy propojující svět reálný se světem podvědomí, lidské portréty, prostupované zvířecími tvářemi a výrazy emocí, které lidé často introvertně skrývají, ale zvířata se jejich přirozenému projevu neubrání. Ať už kresba tuší, uhlem, či tužkou, u které by se na první pohled zdála omezená škála barevnosti možnou slabou stránkou, naopak umocňuje výraz a obsah v dualitě kontrastů bílé a černé, výjimečně v kombinaci se zlatou barvou pozadí.

Slyšet barvu

Práce se zvukem je ve výtvarném prostředí už poměrně stará technika. Nedávno jsme měli možnost vidět kresby inspirované ptačím zpěvem v Museu Kampa od Olgy Karlíkové, prostorové partitury Milana Grygara ve Veletržním paláci či historicky starší obrazy Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně zachycující tvary a tóny barvou.

Průhledy do jiné dimenze

Diváci a milovníci výtvarného umění se dělí do mnoha skupin. Někteří preferují figurální prvky a rozpoznatelné předměty, které jim evokují vlastní zážitky, vzpomínky a vyvolávají projekce, jiní mají oblibu v abstrakci, která dodržuje jistý řád, harmonii, uměřenou barevnost, další preferují řemeslnou dovednost autora, který dokáže něco víc než jen běžný průměr, jiní hledají intelektuální přesah a myšlenku (kterou občas umělci komplikovaně dodatečně vymýšlejí).

Obrazy rozsypané do střepů

Malířka a ilustrátorka knih pro děti Anna Neborová v posledních letech věnuje pozornost zdánlivě obyčejným předmětům, jako jsou misky v jejím ateliéru, dětské hračky nebo oblečení. Osobitým způsobem ale na plátně posouvá jejich význam. Obrazy, které do 1. září vystavovala v pražské Trafo Gallery, zachycují také české umělecké sklo 20. století nebo všední atributy ženskosti, jako jsou stuhy, korálky či spodní prádlo.

Zápasil jsem ve stylu řecko-římském

Klasik moderní knižní ilustrace s okamžitě rozpoznatelným rukopisem, který je originální a přitom sdělný. Jeho Maxipes Fík může úspěšně kandidovat mezi nejpopulárnější mytologická stvoření českého nebe spolu se Sekorovým Ferdou Mravencem, Ladovým Švejkem, Pilařovým Rumcajsem a Mankou. Šíře jeho záběru je mimořádná, i když směřuje vždycky k jednomu: k fantazii, která přitom není vycucaná z prstu, ale směřuje do středu poznání a smyslu.

Fauni prchající před automobilem

V Národní galerii mají zajímavý obraz málo známého českého symbolisty Beneše Knüpfera (1844–1910), který se jmenuje Fauni prchající před automobilem. Je z roku 1905 a je na něm znázorněn střet dvou světů, které se navzájem vylučují. Světa magického a pohádkového, a světa techniky a pokroku. Je to noční scéna, v níž řítící se automobil s temnou siluetou dvou jezdců ozařuje dva vyplašené fauny, bytosti s lidským trupem a kozlími končetinami.

Veselé obrázky za temným zrcadlem

Kunsthistorici to asi vědí, ale pro někoho, jako je autor článku, to může být velký objev. Nebo aspoň překvapení. Ten „heuréka“ zážitek tedy přišel až teď, v souvislosti s výstavou, již třiaosmdesátiletému malíři Viktoru Pivovarovovi připravila ve Veletržním paláci Národní galerie. Je to mimořádná výstava, i když o Pivovarovově mimořádnosti není už dlouho pochyb. Jmenuje se Moskevská gotika, což je název dokonale konceptuální, neboť žádná „regulérní“ gotika v Moskvě nikdy nebyla.

Ve znamení černého a rudého čtverce

Výstava Malevič, Rodčenko, Kandinskij a ruská avantgarda je trhák letošní sezony (nejen) na Hluboké. Sytě červené poutače s velkými černými konstruktivistickými písmeny se jmény hlavních hvězd výstavy vedou před zámek, kam se avantgarda a revoluce, kterou hlásala, hodí jako pancéřová pěst na dívčí oko. Ale to je samozřejmě už dávno zahlazený rozpor: i nejavantgardnější avantgarda 20. století se všemi svými proklamacemi, výkřiky, radikálními gesty je už historií, kapitolou do památníku pro nostalgiky, obrázkem z výstavy.

Epopej do undergroundu nepatří

Jednou snad pomine naše pandemie a zase se vrátí starosti a radosti všedního dne. Teď to tak sice nevypadá, ale až zase bude dobře, bude se opět mluvit o Muchově Slovanské epopeji. A zase se bude řešit nerudovská otázka, ach, jaké to klišé, kam s ní a co s ní. Na konci roku ve vší covidové vřavě poněkud zapadlo, že u Pražského obvodního soudu padl rozsudek, že dílo už nepatří městu Praze. Tím dal soud za pravdu žalobci Johnu Muchovi

V Macourskovském světě, rodinná kronika i drásavé drama špionů z Mosadu

Představte si, že se vaše klíče od domu, sklepa a zahrady domluví a uspořádají půlnoční shromáždění. Tušíte, jakou radost může udělat malému mravenečníkovi nový jazyk a kolik zavařovaček bude potřeba na všechny jeho poklady z mucholapky? Zaposlouchejte se do pohádek Miloše Macourka, které čte Otakar Brousek.

Můj jelen je opravdu jelen

Jednou z mála pražských galerií, které nepostihla koronavirové opatření, je Avoid Gallery na vltavské náplavce. A to díky tomu, že je celá ponořená do prostoru, do nějž lze nahlížet velkým vypouklým oknem. V ní je od září vystavena zvláštní, dalo by se říct magická sešlost tajených soch: jelen, rohaté ženy, jacísi tajemní ptáci, v pozadí barokní krucifix… Výstava se jmenuje Par Force a jsou to díla sochařky Pauliny Skavové, která má zálibu v amatérském boxu, což je na jejích sochách znát.

Kupkovo Divertimento se v aukci prodalo za 90 milionů. Rekordní částka padla i za Pištěkův obraz

Obraz Františka Kupky s názvem Divertimento II se na aukci na pražském Žofíně prodal za 75,2 milionu korun, včetně aukční přirážky za něj kupec zaplatí 90,24 milionu korun. Stal se tak novým českým aukčním rekordem. Vyvolávací cena obrazu, který patří podle aukční síně k jednomu z nejvýznamnějších děl jeho abstraktního období 30. let, byla 30 milionů korun. Žofínská aukce přinesla ještě jeden rekord, a to obraz malíře a kostýmního výtvarníka Theodora Pištěka s názvem Adieu, Guy Moll, který se prodal za 21,2 milionu korun.

Zeus z ústeckého paneláku

Na přelomu 80. a 90. let Zdeněk Košek řídil ze svého panelákového bytu v Ústí nad Labem svět a možná i celý vesmír. Ovlivňoval planetární události, takže nejspíš stál i za politickými změnami, a to nejen v Československu. Hlavně ale tvořil počasí. „Dělal“ mraky, bouřky, tornáda, lijáky, sněhové bouře, cyklony, anticyklony.