Osobní příběhy a prožitky jsou často nepřenosné, až nesdělitelné, přesto se je snažíme ostatním přiblížit, hledat ta správná slova, způsoby a přirovnání, abychom byli pochopeni. Někdy nám v tom pomáhá literatura, hudba, film, jindy výtvarné umění, které přinese dokonalé vystižení situace, pocitu a dotkne se toho správného v nás. Nedávná doba Dušiček nás možná naladila vstříc vzpomínkám na blízké, kteří už nejsou s námi, ale stále blízko nás – a právě toto téma nejbližších bytostí je častým motivem obrazů Františka Matouška.

Malby to jsou neobvyklé už na první pohled či dotek – autor s novodobou přezdívkou Francis de Nim (podle místa vzniku materiálu de Nimes) je vytváří už od roku 1995 z džínoviny, kterou ať už z onošené látky, či nové role materiálu vytrhává, probarvuje a pracuje jak s její strukturou, tak se sytostí podkladové barvy a bílého vlákna vytahovaného z osnovy. Na jeho džínových plátnech vzniká dlouhodobě cyklus portrétů malířových dětí, maminky či manželky nebo jeho vlastní, jindy známé osobnosti, jako je Georges Seurat, Camille Pissarro, Marta Kubišová nebo kapela Kiss. Tmavě modré pozadí a světlo bílé barvy vytváří působivou až barokní hloubku a pocit temnoty noci v kontrastu s jasem světla či lidské tváře. Vedle cyklu portrétů pracuje Matoušek i v plenéru na velmi jemných krajinářských či městských sceneriích, jež často maloval přímo u moře na Coney Islandu nebo u českého rybníka, kde na malých formátech jen s citlivým použitím barvy, případně na základě využití světlé barevnosti onošené či oprané části podkladu vznikají působivé přírodní výjevy.

Jednou z nejčastěji malovaných osobností je pro Matouška oblíbená herečka Geraldine Chaplinová, kterou na obraze Ana a Geraldina vystihl v období natáčení filmu Starý dům uprostřed Madridu (1976, Carlos Saura). Příběh filmu zrcadlí dobu Frankova Španělska a zároveň životní dramata v uzavřeném prostoru domu jedné rodiny, která postupně ztratí matku i otce a o tři sirotky a nemohoucí babičku se stará bezdětná teta. Nejmladší Anu však maminka v její fantazii neopouští a je s ní stále přítomná, mluví spolu, hrají si spolu, a jejich pouto tak zůstává zdánlivě neporušené. Přesně vystižený dvojportrét obou představitelek na pozadí se zlatavě odleskující barvou a jednotlivými vlákny, které propojují matku s dcerou, působivě a nenásilně popisuje nesdělitelné.

Složitost postupu vzniku Matouškových děl ve spojení s přísným autorským měřítkem na sebe sama a výsledky práce vedou autora k menším formátům či menšímu množství děl, než je na malíře běžné, a proto vidět víc jeho obrazů najednou bývá spíše vzácnost.