Dnes už se nikdo nepozastaví nad tím, že v galeriích a v mnoha soukromých interiérech najdete umění, které má pouliční kořeny. Živelné psaní tagů, jakýchsi streetartových podpisů či přezdívek převážně nečeských jmen, zkratek a čísel, které často působí jako záhadné a nečitelné šifry, se stalo nezřídka začátkem umělecké tvorby, jež se v čase rozvinula buď v malování tzv. pieců, tedy větších prostorových jmen, či později muralů, několikametrových obrazů na venkovních zdech plných lineárních i nelineárních dějů, abstrakcí, textů a fantazií.

Jistá část této výtvarně nadané skupiny původně nelegálních writerů se postupem času přeorientovala na galerijní prostředí a zaměřila se na vytváření uměleckých děl, kterými se už nekochají či se nad nimi nepohoršují pouze kolemjdoucí na ulici, ale můžeme si je pořídit k soukromé radosti i domů. Inspirace tématy z ulice, typografií, estetikou či stylem venkovních realizací na plátnech fungují někdy více, někdy méně.

Příkladem respektovaného vývoje a obdivuhodně pracovitého přístupu je cesta Michala Škapy alias Trona, Mr. Spraye, Keye atp. Spolu se svými generačními souputníky vytvořil na české scéně silnou vlnu street artu, který svou osobitostí a úderností mnohokrát zapůsobil i za hranicemi naší země na bezpočtu přehlídek, festivalů, výstav či jako součást české prezentace na Expu v Šanghaji. Michalův rukopis má dva silné a záměrně odlišné postupy. Oba ale vycházejí z vlastního písma, které se podobá hieroglyfům či keltským runám, ale vychází z brazilského obrázkového pouličního písma zvaného pixacao, typického svou radikalitou a jednoduchostí v provedení, která je u streetartu zásadní. Škapa svůj font, který si vytříbil podle svého, používá na gestických expresivních poloabstraktních obrazech, založených na stékající barvě a rychlém provedení, ale využívá jej i v precizní drobnokresbě při stříkání airbrushem u svých barevných mandal, do kterých vypisuje a šifruje texty písní, básní či různých vzkazů.

Obraz Motýlek je z ojedinělého cyklu obrazů, které září barevnými neony a jsou mimo plátno obohaceny další vrstvou, zjednodušenou kresbou trubicemi a světlem, které z nich vyzařuje. Vrstvy pozadí působí jako změť plakátovacích ploch po bezpočetném odtrhávání jejich obsahu, nad kterými se vznáší s ledovým a důstojným klidem lebka s mírně ironickým motýlkem pod krkem. Dílo funguje jako celek díky světelnému prvku svébytně a rozdílně ve dne a v noci. Obraz byl vystaven po covidové výstavě s Michalem Cimalou v Trafo Gallery s názvem Duo Neone i v rámci skupinové výstavy Vanitas v Centru pro současné umění DOX, kde vítal a svým tichým „Memento mori“ zval návštěvníky k tématu pomíjivosti, před kterým velká část populace utíká, ale které je tu s námi stále přítomné. A zval nás s grácií a důvtipem sobě vlastním.