Rozhovor s Jiřím Šalamounem nikoli o Maxipsu Fíkovi, ale i o něm

Zápasil jsem ve stylu řecko-římském

Rozhovor s Jiřím Šalamounem nikoli o Maxipsu Fíkovi, ale i o něm
Zápasil jsem ve stylu řecko-římském

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Klasik moderní knižní ilustrace Jiří Šalamoun s okamžitě rozpoznatelným rukopisem, který je originální a přitom sdělný. Jeho Maxipes Fík může úspěšně kandidovat mezi nejpopulárnější mytologická stvoření českého nebe spolu se Sekorovým Ferdou Mravencem, Ladovým Švejkem, Pilařovým Rumcajsem a Mankou. Šíře jeho záběru je mimořádná, i když směřuje vždycky k jednomu: k fantazii, která přitom není vycucaná z prstu, ale směřuje do středu poznání a smyslu. Je mu osmdesát šest let, před nedávnem mu začala velká výstava na Kampě. Žije na pražských Vinohradech mezi svými postavami, českými a německými knihami a loutkami, které od mládí sbíral.

Pane profesore, jak vaši předci přišli k tomu biblickému jménu Šalamoun?

Tak to sám nevím. Já mám příbuzné na Slánsku, jmenuje se to Uherce, a ti se jmenují Šalamounovi. Ale jak oni k tomu přišli, to nevím. Předci Šalamounovi jsou tam pohřbení už od 19. století. Ale jak to začalo, nevím, jméno je to židovské, ale židovského původu nejsme. To bych nepřežil válku.

Jaké jste měl dětství?

Celkem dobré, ale samozřejmě válečné, jsem ročník 1935. Měl jsem dva dědečky, jednoho na tom Lounsku, v těch Uhercích u Panenského Týnce, tam byl statek, tam jsem se naučil jezdit s traktorem. Druhého, z matčiny strany, v Novém Bydžově. Byl to obchodník se sklem, měl velký krám na náměstí a dva domy, po roce 1948 mu všechno sebrali, zemřel po půl roce. Takže jeden dědeček byl směrem na západ od Prahy, druhý na východ. My jsme bydleli v Praze na Vinohradech. Na prázdniny jsem jezdil na obě strany.

Měl jste v rodině nějaké umělce?

Ne, nevím o tom.

Ten výtvarný talent přišel až s vámi?

Měl jsem z matčiny strany strýčka Antoše z Nového Bydžova. Ten mě ne snad vedl, ale přece jen ovlivnil. Já jsem od dětství hodně čmáral. Pořád jsem měl s sebou žlutý náčrtník. Rodiče říkali: Z Jiříčka bude malíř! Někde v katalogu by se daly najít ty kresby.

Tam už se váš styl projevil?

To nevím, jestli by se to dalo takhle říct. To jsou kresby, které jsem dělal za války, to je už hodně dávno. Dost jsem jich ztratil, když zbourali barák v ulici Za Poříčskou branou, kde jsem měl první ateliér, a tam to zůstalo ve sklepě.

V roce 1953 jste začal studovat na Akademii výtvarných umění, to bylo v čase tvrdého socialistického realismu. Jak jste se s tím vyrovnával?

Ta nejhorší léta už tehdy končila. Ten rok umřel Stalin a spíš se přecházelo do takového socialistického pokrokového impresionismu. Nastoupil jsem do grafického ateliéru profesora Vladimíra Pukla a tam se na nějakou politiku nehrálo. Já jsem si říkal, že budu dělat knížky, že se tím nějak uživím. Nechtěl jsem zůstat rodičům na krku. Oba byli už dost nemocní…

Jak jste tam zvládal klasické disciplíny? Malování figur, draperii, realistickou kresbu, portrét…

To mi nedělalo nejmenší problém, kreslit realisticky jsem uměl. V katalogu si to můžete prohlédnout.

V roce 1957 jste odjel do Lipska a začal studovat na Hochschule für Grafik und Buchkunst. To jste si sám vybral?

Ano, byla tady ta možnost, tak jsem tam jel. Německy jsem uměl docela obstojně, vždyť jsme se německy učili za války od první třídy. A taky jsem si říkal, že bych měl zkusit něco jiného a jinde. Věděl jsem o té škole, že je dobrá, tak jsem tam odjel.

Já jsem od dětství hodně čmáral. Pořád jsem měl s sebou žlutý náčrtník. Rodiče říkali: Z Jiříčka bude malíř! Někde v katalogu by se daly najít ty kresby. - Foto: Jan Zatorsky

Bylo jen dvanáct let po válce. Bylo to východní Německo, ale přece jen Německo… Nebyl jste první student z Československa, který tam jel?

Možná že ano… To víte, že ty vztahy s Němci byly narušené, v lidech zůstala dlouho pachuť. A Německo bylo pořád hodně rozbité, obchody s protézami, všude za výklady dřevěné nohy, skleněné oči… Drsný surrealismus. Na ulici skoro jen ženy. No, já jsem tam zůstal tři roky. V knihkupectvích a antikvariátech se tam dalo leccos zajímavého sehnat. Tam jsem se seznámil s německými expresionisty a Paulem Kleem. U nás se o nich moc nevědělo.

Byla tam výuka jiná než v Praze?

Bylo tam všechno poznamenáno válkou. Učili tam většinou mladí lidé, ti starší buď padli, nebo nemohli učit, protože byli předtím u nacistů. Taky tam byla pořád bída, skoro hlad, my jsme měli jako zahraniční studenti větší příděly, ale moc toho taky nebylo. Hodně jsem tam kupoval koňské maso, což u nás vůbec nebylo zvykem. Ani za války se to nejedlo.

Z Lipska jste si přivezl manželku, Evu Natus, taky výtvarnici. To, že půjdete spolu do Prahy, bylo jasné?

Samozřejmě, kam jinam?

No, že byste zůstali v Lipsku…

Ne, rozhodli jsme se pro Prahu. Tehdy nešlo jen tak volně přejíždět sem a tam. Prostě jste se museli rozhodnut někde žít. A převážila Praha.

A jak si zvykala? Mentalita Sasů a Čechů je dost jiná…

To jo, to je. No, musela si zvyknout. Docela dlouho jí trvalo, než se naučila česky, i pak mluvila tak trochu komicky.

Vy jste ovšem často spolupracoval s (východo)německými nakladatelstvími…

Ano, nejvíc s nakladatelstvím Eulenspiegel, to bylo výtečné nakladatelství v Berlíně, které se orientovalo na humor a satiru. Vydávalo krásné knížky, některé jsem ilustroval. Škoda že po roce 1989 zaniklo.

Když jste začal ilustrovat knížky, navazoval jste vědomě na nějakou zdejší tradici?

Vědomě snad ani ne. Ale já jsem měl rad české ilustrace, vážil jsem si Josefa Lady i Ondřeje Sekory, a samozřejmě Zdeňka Buriana, na tom jsem vyrostl, na jím ilustrovaných dobrodružných knížkách. 

To je dost odlišný styl…

Ale líbil se mi. Já jsem nikdy neopovrhoval realistickým kreslením. Já jsem se ho na Akademii naučil dobře a rád.

Ale nikdy jste nebyl nucen ho provozovat…

To ne, ale samozřejmě že se to někde projevilo. I když ilustrujete pohádky, tak musíte mít v ruce tu základní schopnost kreslit realisticky. Bez toho to nejde.

Vybíral jste si knihy k ilustrování, nebo jste bral, co vám nabídlo nakladatelství?

Obojí. První knížka byl Věrný strážce od Sławomira Mrożka. To jsme v roce 1966. Mrożek se mi líbil, že byl takový chytrý a vtipný. A absurdní. To mi sedělo. A další byl Puškinův Evžen Oněgin.

Další klasika byla Dickensova Kronika Pickwickova klubu. To byla knížka, na jejíž ilustrace nelze zapomenout. A kdo ji četl, tak už má Pickwickovce provždy spojené s vámi.

Tu mi nabídli v nakladatelství a já jim za to byl moc vděčný. Byla to krásná práce. Dva roky předtím jsem dělal Cooperova Posledního mohykána. Já jsem hodně spolupracoval s Milanem Kopřivou, to byl můj starý kamarád, a on byl významný typograf, který přesně rozuměl, jak by taková knížka měla vypadat.

Toho Posledního Mohykána jste ilustroval proto, že jste měl rád indiány?

Tak samozřejmě že jsem měl rád indiány. Všichni jsme měli rádi indiány. Ale mně pomohlo, že jsem jezdil do jižních Čech, do Rožmberka, kde jsme koupili chalupu. Tam jsem se přátelil s Pošovými, s Kateřinou Pošovou, překladatelkou z maďarštiny, která byla židovského původu, takže prošla Osvětimí a pak ještě dalšími lágry, její rodiče tam zahynuli. Ona o tom moc nemluvila, až později o tom napsala knížku, ale něco přece jen řekla, mě to velmi zasahovalo, vždyť moje jméno je židovské, i když Žid nejsem. Já jsem s tím byl seznámen, už když jsem studoval v Lipsku, protože Buchenwald není daleko, tak jsem tam byl, to ještě určitě žilo hodně lidí, kteří pamatovali, když se tam zabíjeli lidi. Všechno to na mě silně působilo.

Ano… Ale mluvili jsme o Posledním Mohykánovi…

Já vím, o čem jsme mluvili… A já jsem se dostal do schwarzenberské knihovny v Českém Krumlově, ještě tam byl se mnou Zdeněk Mézl. A tam jsme mohli studovat staré spisy a encyklopedie a také tam byly kostýmy z 18. století, které tam zůstaly po jednom Schwarzenbergovi, který byl velvyslancem v Římě. A to se mi hodilo pro uniformy do Posledního mohykána.

To je myslím příznačné, ten váš skoro vědecký přístup, který pak je transformován do přístupu připomínajícího art brut, tedy „syrové umění“: racionalita, která se proměňuje v absurditu. Taky je často v souvislosti s vámi zmiňován Jean Dubuffet. Dalo by se možná mluvit o rafinované infantilitě…

Možná, ale těch kořenů a pramenů je víc a já se jim nebráním. Dělal jsem komické i tragické polohy a nebál jsme se tématu smrti. Tu jsem docela poznal zblízka. Dost lidí kolem mě umíralo.

No a pak jste „lidstvu“ věnoval jednu z nejveselejších a nejmilejších postav polofiktivního světa, Maxipsa Fíka. O tom už jste mockrát mluvil, ale začalo to tím, že jste si pořídili štěně bobtaila…

Ano, jmenoval se Elster a říkalo se mu Šoula. Ale hlavně jsem se tehdy znal s Rudolfem Čechurou, který o něm začal psát. On byl Rudolf především velký znalec Sherlocka Holmese a vůbec anglických detektivek. Byl i členem mezinárodní holmesovské společnosti, taky mě tam lákal. Ale já se jím nestal. I když v Londýně jsem byl dvakrát i na té Baker Street, která vlastně neexistuje.

Výtvarný rukopis Jiřího Šalamouna je osobitý, nezaměnitelný. - Foto: Jan Zatorsky

Ano, a ten Maxipes Fík: hledal jste dlouho, než jste ho trefil?

Ne, pár nějakých návrhů bylo, ale dlouho jsem ho nehledal. Já ho měl před sebou.

Neštvala vás někdy jeho popularita?

Ne, já byl rád, že je populární. A že se líbí.

Nepovažoval jste někdy za konkurenci Macha a Šebestovou?

Ne, já jsem s Ádou Bornem vycházel dobře, my jsme se znali od mládí, byl o tři roky starší. To se nedá brát jako konkurence.

Nepletli si vás někdy?

Ani ne. Nebo možná. Ale já to tak nebral, a Áda, pokud vím, taky ne.

Vy jste ve své době byli takoví dva princové knižní ilustrace: on Mach a Šebestová, vy Fík, on Robinson Crusoe, vy Poslední Mohykán… Taky to mohlo být obráceně.

Mohlo. Ale nebylo.

A myslím, že vás spojoval zájem o různé kultury světa.

To musím souhlasit. Já jsem sbíral loutky, měl jsem je z celého světa. Třeba Kanyzovi mi přivezli loutky z Turecka. Ještě je mám na zdi. Já tehdy dělal kresby k hororovým knížkám, takže se mi to hodilo.

Ilustroval jste někdy nějakou knihu, kterou jste nechtěl ilustrovat?

To ne, nikdy.

Třeba Karla Sýse…

Proč ne? To, co měl politicky, mě nezajímalo. Žili jsme v nějaké době a na nějakém místě. 

Byl to prominentní komunista a funkcionář…

No jo, to já tak nevím. Mě zajímaly ty básničky a ty se mi docela líbily.

Ale přátelil jste se také s Petrem Pithartem…

To ano, on dělal hlídače na Petříně, já tam za ním rád chodil, pak jsme se i navštěvovali, on má velkou knihovnu, tak jsem si od něho knížky půjčoval, já byl vždycky knížkař.

Taky jste publikoval nějaké básně…

Ano, nějaké básně jsem napsal i publikoval, ale za básníka jsem se nikdy nepovažoval.

Četl jsem je v 90. letech v Literárních novinách a líbily se mi.

Tam je otiskl Ivan Wernisch, s ním mě seznámil Josef Kroutvor, tehdá jeden z mých nejbližších přátel. On často jezdil se mnou do jižních Čech… Wernische jsem znal už v době, kdy dělal hlídače v Loretě.

Ano, to byla krásná doba obcházení kotelen a hlídačských budek. Taky jsem to ještě trochu zažil. Josef Kroutvor o vás napsal pěkný text s odvoláním na E. A. Poea Šalamounův anděl pitvornosti.

Já jsme miloval Poea od mládí, možná od dětství. Měli jsme ho doma ve třech svazcích, to byla moje oblíbená četba, zvlášť ty hororové povídky jsem měl rád.

Měl jste nějaké favority z české literatury?

Měl jsem rád Boženku Němcovou, její pohádky, taky Erbenovy pohádky, moc jsem měl rád knížku Český Honza od Jiřího Horáka. Pohádky jsem měl vždycky rád.

Myslel jsem v dospělejším věku. Pokud vím, znal jste osobně Bohumila Hrabala, že?

Ano, pana Hrabala jsem znal. Já jsem bydlel na Staroměstském náměstí, ateliér jsem měl v Pařížské ulici, kam on chodil do Krušovické pivnice, do Brčálky. Já jsem ho vlastně znal už od šedesátých let, ještě když pracoval v Spálené ve Sběrných surovinách. Dělal jsem mu i jednu knížku, já už vám nepovím, jak se jmenovala.

Šalamounovy knižní ilustrace šly vždy ruku v ruce s volnou grafikou. - Foto: Jan Zatorsky

Myslím, že vím: Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet. Vyšla roku 1965.

Ano. To bylo ono.

Mohu se zeptat, proč jste se odstěhoval ze Staroměstského náměstí? Tam jste přece bydlel ve Štorchově domě.

Tam nebyl výtah, tak jsem se vrátil sem na Vinohrady, to byl původně dům naší rodiny. Ale ve Štorchově domě se mi to líbilo: dole bylo knihkupectví a taky tam prodávali loutky. A já byl, jak jsem už řekl, sběratel loutek.

A hrál jste s loutkami divadlo?

No jéje. Já byl zapálený loutkář, časopis Loutkář jsem odebíral od prvního čísla. Měl jsem velkou sbírku loutek.

Jako Milan Knížák…

Ano, ten jednou u mě zazvonil, já nevěděl, kdo to je, a on říká: Dobrý den, já jsem Milan Knížák a vím, že sbíráte loutky… Lidi, kteří sbírají loutky, to o sobě vědí.

Byl jste motorista?

Jezdil jsem na motorce. To jsem měl rád.

A byl jste cestovatel?

Když to šlo. Ale ne žádná exotika. Nejdál jsem byl v Uzbekistánu. Pak mnohem později v Kanadě. Rád jsem jezdil do těch jižních Čech, do Rožmberka.

Sportoval jste?

Dělal jsem šerm. To mě bavilo. A taky jsem zápasil ve stylu řecko-římském.

Pracujete teď na něčem?

Trochu, hlavně občas tak něco dávám dohromady, abych měl ve věcech pořádek.

Zdá se vám někdy o Maxipsu Fíkovi?

Ani moc ne. Ale sny jsem si léta zapisoval. Skoro každý den. Vyšla mi kniha Nahá obryně, tam jsou moje sny i s datacemi, kdy se mi zdály. Sny jsou důležité.

11. srpna 2021