K práci dobrého soukromého galeristy patří nemálo zásadních kroků, mezi nimiž nesmí chybět výrazný a stabilně kvalitní program, oboustranně důvěryhodný vztah s umělci, pochopení pro vkus a přání sběratelů a kupujících, profesionální výsledky při kontinuálním vývoji galerie v inovacích, neotřelém přístupu, tipování mladých talentů, vydávání publikací, zahraniční prezentace umělců, ale i schopnost navázat partnerské vztahy se zahraničními institucemi, kurátory a umělci, kteří obohatí lokální scénu. Umožní jí sledovat nejen vlastní sociální bublinu, ale rozšíří si povědomí o jiných postupech a tendencích a pokusí se obhájit vlastní tvorbu i mimo svůj píseček.

Karel Babíček (1956) patří k výjimečným příkladům galeristů, kteří dotahovali velkorysá výstavní gesta a nápady českých i zahraničních umělců, svůj program těsně po revoluci postavili na výrazných osobnostech oné doby z Čech i ze zahraničí, komunikaci různých generací a zároveň neskončili s nevalnou reputací třeba kvůli svým dluhům, nekalým praktikám nebo v důsledku vyhoření. Roku 1991 založil galerii Behémót v Praze, kterou vedl vedle své spediční firmy až do roku 2003, a jeho hlavním cílem bylo mít precizní program. Trh s uměním se teprve rodil, a tak vlastní galerii s víc než stovkou výstav dotoval svým podnikáním. Dále působil jako manažer a kurátor Nové síně, pomáhal realizacím umění ve veřejném prostoru v Brandýse nad Labem, spolupracoval s Galerií kritiků a od letošního roku vede se svou ženou Městskou galerii v Říčanech.

V porevolučních dobách existovalo v Praze několik málo institucí, vedle Behémótu například galerie MXM právníka Tomáše Procházky s kurátorským programem manželů Ševčíkových (Ján Mančuška, Karel Malich, Jiří Kovanda, skupina Pondělí či zástupci Tvrdohlavých) nebo Galerie Via Art, která dodnes sídlí v Resslově ulici a ve svém repertoáru nabízí několik generací, čerstvými absolventy malířských ateliérů AVU počínaje a jejich pedagogy konče.

Iniciační momenty ve sbírání popisuje každý ze sběratelů jinak a má je spojené s osobními zážitky, životními změnami nebo s čistě spontánním rozhodnutím ve smyslu zahoření pro nějaké dílo, jako tomu bylo u Karla Babíčka, který si z ušetřených peněz na džíny nakonec koupil svůj první obraz. Ukázku jeho sběratelské vášně, pestrého záběru a otevřenosti k rozdílným uměleckým přístupům můžeme nyní spatřit na výstavě Půlnoc umění, která se koná do 30. září v Kunsthalle Praha. Jde o první instalaci z cyklu Cesty sběratelství, kterým nám nedávno otevřená malostranská galerie bude odhalovat české i zahraniční sbírky, rozdílné sběratelské postupy, vztahy k umělcům i umění. V kontextu českých umělců, jako je Kateřina Vincourová, Vladimír Kokolia, Jiří Příhoda nebo Václav Stratil, tu máme nyní možnost vidět sochařská díla Tonyho Cragga, objekt Nancy Davidson, fotografie Larryho Clarka nebo obraz malíře Juliana Opieho.

Dlouholetým soukromým sběratelům bývá společný zápal pro objevování silných děl nových talentů nebo prací oblíbených umělců, jejich zlomových období, důležitá je podpora existence a tvorby umělců samých. Protože bez vášnivých sběratelů by nové umění zkrátka někdy vůbec nevznikalo.