Tag: člověk

Články k tagu

Poslední svobodné místo na zeměkouli

Konec světa je zase o kousek blíž. Výzkumný tým z Technologického institutu v Kjúšú, vedený profesorem Toshimasou Yamazakim, před časem oznámil, že se mu podařil průlom ve čtení lidských myšlenek a dokázal úspěšně detekovat určitá slova z myslí lidí, aniž by cokoli řekli (v experimentech vyzval Yamazaki účastníky, aby pronášeli jednoduchá slova, a zjistil, že mozek produkuje velmi podobné křivky aktivity těsně před vyslovením slova i po něm). Jde sice už o starší prohlášení, ale v kontextu s globální explozí umělé inteligence a zaměřením AI modulů i na takzvané dekódování vnitřní řeči se může stát čtení myšlenek brzy realitou. A pak přijde apokalypsa.

Zamilovat se do stroje

V polovině šedesátých let vytvořil Joseph Weizenbaum, německo-americký informatik z MIT, počítačový program ELIZA. Šlo o ranou podobu jazykového modelu, prvotní příklad toho, čemu bychom dnes řekli chatbot. Program pojmenoval podle postavy Elizy Doolittlové z Shawovy hry Pygmalion, prostořeké pouliční květinářky, které se ujme profesor Higgins a kvůli sázce ji naučí mluvit natolik vznešeně, že ji místní smetánka začne považovat za vévodkyni. Weizenbaumova ELIZA byla naprogramovaná tak, aby napodobovala rogeriánského psychoterapeuta.

Konec lidského faktoru v éře umělé inteligence

Kdysi jsem přišel s velmi vážně míněným návrhem, že by bylo dobré ke každému článku, který člověk vypotí, napsat kurzivou poznámku, jak se autor při psaní cítil a v jakém stavu ho psal. Jestli den předtím pil, a má tedy kocovinu, jestli ho bolí zuby, jestli se právě doma nepohádali... a tak dále. Dobré by byly také poznámky, jak dlouho článek psal, kolik mu věnoval příprav, zda si něco načetl, zda o tom, o čem píše, něco ví, nebo vaří z jedné vody načisto, což je, mezi námi, většinou ku prospěchu věci. A když by byl fér, jestli ho třeba opsal. Nebo aspoň kus.

Konec zdravé sklenky

Milan Šamánek, profesor kardiologie, spoluzakladatel Dětského kardiocentra v Motole a nositel mnoha vědeckých i státních ocenění, byl nesmlouvavý. „Víno je nutné pít každý den,“ napomínal Čechy v rozhovoru pro web iDNES.cz v roce 2004. Doporučoval především večerní konzumaci. Infarkty totiž udeří nejčastěji v ranních hodinách – a pokud si člověk dopřeje sklenku večer, antioxidanty jej prý ochrání až do poledne následujícího dne. Ženy na sebe nemusejí být tak přísné, aspoň do menopauzy; do té doby je chrání hormony. Ale dospělí muži by polevovat neměli: resveratrol, polyfenol obsažený ve víně (hlavně červeném), má tlumivý účinek i na rakovinu prostaty.

Nekrolog od chatbotu

Autor tohoto sloupku nikdy nevyhledával filmy o sblížení člověka s robotem třeba ve stylu snímku Ona od režiséra Spikea Jonzeho z roku 2013. Ale tolik věděl, že diváci si často všímali, jak rychle tyto filmy stárnou, že tvůrcům není dáno vývoj technologie odhadovat. To bylo ještě před ChatGPT. Teď mohou lidé navazovat vztahy s roboty, byť jen virtuálními. Článek v New York Times vylíčil několik takových intenzivních vztahů. Ty příběhy jsou šílené (to slovo používáme bez nadsázky), ale trochu jinak než představy v některých zdařilých dystopických filmech o nažívání člověka s internetem.

„To jsou lidé, na něž cílí Írán“. Policistka zachránila malé dítě z trosek po raketovém útoku

Izraelská policistka Aviv Sarangaová se stala symbolem odvahy a naděje po nočním íránském raketovém útoku na izraelská města. Během záchranných prací v městě Bat Jam zasaženého raketou se policistka vrhla do trosek zříceného domu a objevila malou dívku, kterou vyprostila a zachránila jí tak život. Fotografii, na níž Sarangaová drží dítě v náručí, zveřejnil oficiální účet státu Izrael na síti X se slovy: "To jsou lidé, na které Írán cílí". Informuje o tom deník Bild.de.

Cesty soli

Sůl je pro nás běžná, laciná látka, které je ve světě nadbytek, ale ve skutečnosti už němečtí historici 19. století upozorňovali na to, že ten, kdo vlastní sůl, vytváří nejenom civilizaci, ale pravděpodobně též despocii, protože sůl je také ta nejvíc návyková látka lidských dějin. Bez heroinu se obejdete, ale bez soli ne. Na lidské tělo se totiž můžeme dívat jako na elektrochemický systém a na většinu kapalných látek, které v těle kolují, jako na elektrolyty, které při správné koncentraci přenášejí a synchronizují systém tělesných signálů a tím i funkcí. Sůl je proto pro člověka nezbytná, což je vždycky situace, která svádí k využívání, či dokonce zneužívání moci.

Ideologie na školních talířích povinně „až“ za rok

Strašně mě baví, že člověk je jediný živočich, který neví, co jíst. Takový králík to ví velmi přesně. Stejně jako nosorožec. Ví to sklípkan, veverka, sýkorka i ptakopysk, ještěže byl popsán před nástupem AI, ta potvora je kilometry daleko za statistickou pravděpodobností. Zvířata se nepotácejí bezradně krajinou, aby ve snaze definovat své nutriční optimum okusila tu oříšek, tu mršinu. Taky kdyby to tak dělala a netrefila to, chcípnou. Naprostou výživovou bezradností se vyznačujeme jen my.

Hádala se duše s tělem

Natálie Císařovská je filmová režisérka, dokumentaristka a scenáristka. Pochází ze skrznaskrz umělecké rodiny, její dědečkové byli Adolf Born (1930–2016) a kunsthistorik Josef Císařovský (1926–2017), rodiče jsou výtvarníci. Ona studovala režii na FAMU a také historii na FF UK, v čemž pokračovala na pařížské Sorbonně. Pro televizi natáčí sociální dokumenty na různá civilizační témata: odkládané mateřství, paliativní péče, manipulace s tělem.

Co se stárnoucí populací? Dánové našli tvrdé řešení. Do důchodu půjdou všichni až v 70 letech

Dánsko se připravuje na zásadní změnu důchodového systému. Parlament v Kodani ve čtvrtek odhlasoval zvýšení důchodového věku až na 70 let. Nová hranice začne platit v roce 2040 a dotkne se všech, kteří se narodili po 1. lednu 1971. Skandinávská země pokračuje v již zavedené praxi, kdy důchodový věk pravidelně upravuje podle vývoje průměrné délky života. Od roku 2006 Dánsko každých pět let hodnotí, zda je nutné věk pro odchod do důchodu posunout.

Naše mysl si umí vytvářet vlastní léky, jen jí to musíme dovolit

Když neoživíme duchovní stránku, budeme tváří v tvář bolesti bezmocní. Jak bezbranná je kultura chudá na péči o duchovnost, ostatně dosvědčily i pandemické roky. Ty fyzioterapeut Pavel Kolář považuje za názornou ilustraci noceba, tedy očekávání nikoli – jako v případě placeba – dobrého, ale zlého. Katastrofické nastavení se odrazilo na zvýšené bolestivosti duše, rozjely se však i problémy s bolestí chronickou. Pavel Kolář k tomu poznamenává: „Nocebo nám připomíná, jak křehká je hranice mezi objektivní realitou a jejím subjektivním vnímáním (...)."

Mikroplasty z nezdravého jídla pronikají až do mozku. Riziko pro psychiku roste

Spojení nezdravé stravy a zhoršené psychické kondice není žádnou novinkou. Nový soubor studií ale ukazuje, že problém může být hlubší, než bylo dosud známo. Čtyři vědecké práce, zveřejněné v odborném časopise Brain Medicine, odhalují znepokojivou souvislost mezi mikroplasty, ultrazpracovanými potravinami (UPF) a duševním zdravím. Ultrazpracované potraviny – mezi které patří limonády, chipsy, čokoláda, zmrzlina, zpracované maso, nebo hotová jídla – jsou známé vysokým obsahem cukrů, nasycených tuků a soli.

Máme rádi teroristy, protože nemáme rádi sami sebe

Projekce je psychologický proces přenášení vlastních nejistot, strachů a agrese na okolí. Vlastní nežádoucí pocity zavěšujeme na kamaráda samozřejmě proto, abychom se s nimi nemuseli konfrontovat, řešit je či nedejbože přijmout, že někde uvnitř nás bydlí i to, co jsme nezvali. Ovšem čím horlivěji projektujeme, tím víc to roste. Tak třeba ženy, které tak trochu nenávidí muže, vidí ve všem mizogynii. Pak muže nenávidí ještě o trochu víc. O vlastní projekci často (ale ne vždycky) nevíme.

Boj o pojetí člověka

Předvídat, čím se bude vyznačovat papež Lev XIV., který byl zvolen v den 80. výročí ukončení evropských bojů druhé světové války, je zatím obtížné, asi i předčasné. Snad lze ale říci, že půjde o papeže hájícího mír a pokoj v církvi i ve světě, jak ostatně naznačil už ve své první řeči – a možná to naznačuje právě i den, kdy byl zvolen. Dost možná se bude snažit, aby církev včas reagovala na novou vlnu průmyslové revoluce spojenou s umělou inteligencí a dalšími novými technologiemi, jak naznačil, když vysvětloval, proč podle papeže Lva XIII. přijal toto jméno. Domnívám se, že hlavní výzvou pro současnou církev jsou otázky spojené s pojetím člověka.

VISA chce utrácet za vás. Nový AI asistenti vám koupí jídlo, svetr i letenky

Visa plánuje umožnit umělé inteligenci provádět nákupy za vás. Ve spolupráci s firmami jako OpenAI, Microsoft, IBM a Samsung chce propojit nové AI asistenty se platební sítí. Tito asistenti by s uživateli nastavenými preferencemi mohli například nakupovat potraviny nebo rezervovat letenky. Cílem je údajně zjednodušit každodenní nákupy a ušetřit lidem čas. Visa tímto krokem reaguje na rostoucí trend umělé inteligence v digitálním obchodě a snaží se konkurovat gigantům jako Amazon či Google.

Dopřát i „alternativcům“ sluchu

Nedávno zesnulý profesor psychiatrie Cyril Höschl byl nejen vynikajícím lékařem, ale též vlivným intelektuálem, který svým rozhledem překračoval hranice oboru. Jeho poznatky a úvahy o lidské duši byly originální, trefné a především v mnohém nadčasové. Považujeme proto za potřebné je znovu připomenout, a to ve formě abstraktu ze dvou starších rozhovorů pro Týdeník Echo. Cyril Höschl v nich nabízí pronikavý pohled i na obecnější společenské a politické fenomény, a je tudíž přínosný nejen jako dobové svědectví, ale překvapivě i jako přiléhavý popis některých znepokojivých trendů současnosti a třeba i jako varování do budoucnosti.

Umělá inteligence dosáhne lidského vnímání do deseti let. Změní to svět, nebo ho zničí, říká šéf Googlu

Generální ředitel společnosti DeepMind (součást Googlu) Demis Hassabis předpovídá, že umělá inteligence bude mít do roku 2035 schopnosti srovnatelné s lidskou inteligencí. V rozhovoru pro pořad 60 Minutes uvedl, že vývoj umělé obecné inteligence (AGI) postupuje překvapivě rychlým tempem a její vliv na náš život bude zásadní. O zprávě informuje Daily Mail. AGI představuje technologii, která nebude jen zpracovávat data jako dnešní modely, ale bude chápat svět podobně jako člověk.

Konstruktivní pesimista Cyril Höschl

Někdy v první polovině sedmdesátých let se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v pražských Bohnicích potkali dva stejně staří čerství absolventi, elévové vědy o duši a mysli, a seznali, že smýšlí podobně, a to nejen o duševních chorobách. Vzniklo tak volné přátelské pouto, které přetrvalo všechny změny v jejich profesním i osobním životě, jakož i převratné změny ve společnosti, až do Cyrilovy tragické, ale přesto předčasné smrti před několika dny. Lidí, s kterými člověk v pětasedmdesáti letech sdílel dvě třetiny života, rapidně ubývá, ale tato ztráta zraňuje víc než jiné.

Cyril Höschl, lékař duše a diagnostik společnosti

V generaci dnešních sedmdesátníků – občas to bude platit i pro některé o dekádu mladší či naopak starší – ještě najdeme vzdělance klasického střihu. Špičkové odborníky v přírodních nebo technických oborech, zároveň ale vzdělané i v humanitních disciplínách a také s láskou k umění a přehledem v literatuře, hudbě nebo ve výtvarném umění. To jsou ty obrazy matematiků, fyziků, chemiků nebo lékařů hrajících pro osvěžení své velké duše na housle nebo na klavír a zároveň schopných zpaměti recitovat Shakespearovy sonety. Takové osobnosti mladší generace vědců tolik negeneruje.

Překvapivý nález. Vědci objevili novou barvu, kterou dosud nikdo neviděl

Tým amerických vědců oznámil, že objevil dosud neznámou barvu, kterou lidské oko za běžných okolností není schopno vnímat. Nový odstín, pojmenovaný „olo“, je popisován jako extrémně sytý modrozelený tón, který lze spatřit pouze díky speciální stimulaci oční sítnice pomocí laseru, píše zpravodajská stanice BBC. Výsledky experimentu byly zveřejněny v časopise Science Advances. Podle spoluautora studie, profesora Rena Nga z Kalifornské univerzity v Berkeley, je objev „pozoruhodný“.

Tepot ženské krásy

„S lidmi se stačí bavit pět minut, abyste poznali, co řeší. Důležité je spojit se s takovými, kteří se vydali na podobnou pouť životem jako vy. Nemusíte pak nikomu nic vysvětlovat, to je ohromná ztráta energie. Protože vy vlastně máte jen tu energii a čas, nic jiného nemáte,“ říká mi na úvod rozhovoru fotograf Tono Stano. Jeho aktuální velkolepá retrospektivní výstava se otevřela 16. dubna a potrvá až do konce srpna. Stano ve výstavních prostorách Galerie hlavního města Prahy (GHMP) v Městské knihovně představuje jak práce ze střední školy, které jsou překvapivé svou hravostí a smyslem pro filmové vidění, tak aktuální tvorbu. Jak bilancuje umělec, který říká, že nesnáší ohlížení do minulosti? A proč si na nic nestěžoval ani za komunismu?

Zaslepená společnost

Připomenul jsem v nedávné úvaze příběh jednoho zaslepení, jak ho vypráví slovenské Divadlo Pôtoň v dokumentární inscenaci Terra Apathy. Pojednává o zaniklé staré slovenské obci (1253) Horné Opatovce (latinsky Terra Apathy de Grana), kde byla v roce 1953 postavena hliníkárna, lidé měli práci, moderní byty, kupovali si pračky, televize, jejich životní úroveň rostla. Jedovaté emise hliníkárny ale postupně vyhubily hmyz, zničily stromy, zvířata trpěla deformacemi, ženám se lámaly kosti, zvýšila se závratně dětská nemocnost. Ekologické škody překročily nakonec práh napravitelnosti a obec byla zlikvidována, lidé vystěhováni.

Na výpravách s Chrisem

Ve sváteční dny se mi nechce „tepat nešvary“ a vyhlašovat stanoviska, asi by se to ani nehodilo. Dobrá záminka napsat něco o člověku, kterého mám za dost inspirativního, i když neformuluje nějaké velké pravdy, nenabízí řešení, nenahlíží nějak nově a pronikavě problémy dneška. Inspirativní je pro mě nejenom tím, co dělá, ale i tím, že dokázal změnit svůj život způsobem, který něco přinesl jemu i světu, ale nedělá kolem toho tyjátr, na motivační přednášky ho neužije. Jmenuje se Chris Arnade; politicky bychom se asi na všem neshodli, považuje se za socialistu.

Tohle je život?

„Není čas na odstup,“ zaznívá v autobiografii Život. Moje cesta dějinami od papeže Františka. Ale čtenář po přečtení sezná, že papež si čas na odstup našel. Kniha je sice mediálně inzerovaná jako autobiografie, ve skutečnosti papež převyprávěl svůj příběh vatikánskému novináři Fabiu Marchesemu Ragonovi. Je to problém? V tomto případě ano. Knize chybí nasazení, možná proto, že zde byl prostředník. Je plná šroubovaných vět, v nichž člověk hledá smysl jen proto, že spoluautorem je papež. Nutno také říct, že překladatelka neodvedla dobrou práci.

Člověk a jeho „prohraný boj“

Stává se to pravidelně. Když se v médiích referuje o smrti nějakého člověka, jenž zemřel na smrtelnou nemoc, jako se to tento týden stalo devětadvacetileté herečce Anně Slováčkové, popíše se to v médiích slovy „prohrál či prohrála boj“. Vzápětí se ale ozvou kritické hlasy, podle nichž taková zápasnická rétorika zkresluje podstatu události a zesnulého člověka, který byl poražen, kromě nepochopení navíc ještě jaksi umenšuje.

Čí je ten obrázek?

Autorská práva jsou poměrně moderní vynález. Ačkoli lidé malovali na stěny jeskyní už v paleolitu, dlouho neexistovala žádná právní ochrana duševních výtvorů. Umělecká díla a vynálezy se šířily zcela volně, podvázány hlavně tím, že mistrovskou malbu nebo sochu neuměl zkopírovat skoro nikdo. Literatura měla v historii spíš opačný problém, který dnes nemá: v době před vynálezem knihtisku se každá kniha musela opsat pěkně ručně a v evropských podmínkách málokdy vydržela pohromadě víc než 200 let. Nebýt nekonečné dřiny neznámých mnichů v klášterech, které dnes dávno neexistují, nezachovalo by se nám ze starých literárních děl vůbec nic.

Shánčliví lidé a jejich děti

Únavným refrénem tuzemské veřejné debaty je periodické vyjadřování nadějeplné jistoty, že už jsme skoro tam: že nastupující generace změní upatlané české poměry, protože je jimi nedotčená – vzdělanější, svobodnější, víc rozhleděná do světa, formovaná jinými vlivy než ty starší. Ne snad že by se česká společnost během pětatřiceti porevolučních let nijak nevyvíjela, ale ten očekáváný prudký zlom zatím žádná generační výměna nepřinesla. Údělem každé generace nakonec může být projít si v očích části společnosti podobný oblouk jako ta plus minus moje.

Magický okamžik

Profesor Jiří Froněk, přednosta Kliniky transplantační chirurgie IKEM, mi ukazuje fotografii své usmívající se pacientky. Její příběh obletěl před časem Česko a dostal se i do zahraničí: v lednu 2025 se Rozálie stala jedním z nejmenších a nejmladších dětí na světě, jimž byla provedena transplantace jater. V té době jí bylo pět týdnů a vážila 3,5 kilogramu. Bez operace, během které jí byla transplantována játra živého dárce, v tomto případě jejího strýce, jí přitom zbývaly jenom desítky hodin života.

Don Quijote na (jiho)české návsi

Kdysi byla velmi oblíbenou, možná i nezbytnou součástí domácích knihoven po linii Plzeň – České Budějovice a možná i kousek dál, tedy v prostoru jihozápadních Čech, trilogie bělčického učitele a písmáka Ladislava Stehlíka (1908–1987) Země zamyšlená. Byly to kulturní místopisy na pomezí esejistiky a beletrie, v nichž rozvážný a rozvláčný autor „kreslil“ svůj milovaný kraj, kterému zasvětil celou svou mysl, jež se sama stala také součástí té „zamyšlené“ krajiny.

Proč bubliny nemohou za naši neschopnost spolu mluvit?

Že se něco rozbilo ve veřejné debatě, je evergreenem těchto debat. A snad žádná se neobejde bez odkazu na sociální bubliny. Digitální média je prý posilují, ne-li přímo ustavují. Ve společnosti, v níž věříme, že slova jsou činy, připisujeme bublinám až kosmologickou funkci. Budeme druhým důvěřovat, nebo budeme každého považovat za darebáka? Hlavní potíž bublin, jak ji formuloval americký autor pojmu, publicista a – jak o sobě říká – i aktivista Eli Pariser v knize The Filter Bubble / What the Internet Is Hiding from You (2011), je, že nás prý až hermeticky uzavírají v jednom názorovém světě.