Petr Holub (*1958) absolvoval Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy a stáž v Sociologickém ústavu Akademie věd. Jako novinář pracuje od roku 1992, naposledy v denících Aktuálně.cz a MF Dnes, a úzce spolupracuje s Českým rozhlasem. Zaměřuje se na ekonomický rozměr politiky a na změny ve společnosti, které nastaly po pádu komunistického režimu. Žije v Praze a Českých Budějovicích.
Jedna věc se musí Babišově podnikatelské straně ANO nechat. O žádné reformy se víceméně nesnaží, pokud se do nich nepočítají iniciativy na zajištění výhod pro velké firmy. Přesto připravila lék na jednu z největších bolestí české společnosti, konkrétně na dluhy, které nedokáže splácet půl milionu domácností. Bohužel tato pochvala už neplatí. Návrh na oddlužení Čechů přinesl bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán, teď ho berou zpátky poslanci ANO Taťána Malá a Patrik Nacher.
Mladá generace to už nezná, ale i ona se dnes může přidat k legendární budovatelské písni, která začíná slovy: „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela!“
Poděbrady mají neobvyklý primát. Klidné starobylé město s hradem, kde se narodil král Jiří, s lázněmi a množstvím kulturních atrakcí je místem, kde se dobře bydlí, musí usoudit každý náhodný návštěvník. Přesto hlásilo v uplynulém volebním období nejmenší nárůst obyvatel ze všech větších obcí, které leží do padesáti kilometrů od pražského centra. Příliv obyvatel zvětšil osídlení ve správním obvodu Říčan, Černošic, Brandýsa a Lysé nad Labem o desetinu, v dalších regionech včetně okolí Neratovic a Dobříše o 3–6 procent, jediné Poděbrady měly přírůstek obyvatel o méně než procento. I když Poděbrady spojuje s Prahou dálnice, stejně prosperita měřená počtem těch, kdo ve městě chtějí bydlet, nedosahuje obcí typu Čáslavi nebo Hořovic, které jsou od hlavního města ještě dál.
Rodná města přivítala občany po návratu z prázdnin záplavou volebních plakátů, které zabírají stále víc billboardů u silnic, okupují autobusové zastávky a visí na každém sloupu veřejného osvětlení. Od Andreje Babiše v tradiční bílé rozhalence přes energicky hledící sociální demokraty nebo žoviální občanské demokraty je možné obdivovat také kandidáty místních sdružení, obvykle poctivě vypočítávající, co všechno v příštím volebním období stihnou. Komunální a senátní volby jsou už za měsíc, kampaň bude krátká, o to však intenzivnější.
Ústup před Milošem Zemanem, který nechtěl jmenovat ministrem zahraničí Miroslava Pocheho, byl nejdůležitější okolností při nedávném vzniku druhé vlády Andreje Babiše. Lhostejnost či zbabělost vůči prezidentské svévoli se tím stala hlavní charakteristikou současné vlády. Dnes se k případu vrací předsednictvo sociální demokracie, které by mělo rozhodnout, jak v případu ministerského kandidáta dále postupovat. Předseda Jan Hamáček si buď může vysloužit ostruhy v první politické lize, anebo úplně ztratit tvář.
Málokde po minulých komunálních volbách slavili jako ve stranické buňce ANO v Praze 11. Výsledky nově založeného hnutí se v takřka stotisícovém sídlišti známém jako Jižní Město přiblížily třiceti procentům a ve čtvrti Háje mezi stanicí metra a dálnicí dosáhly 29 procent. Výsledky Prahy 11 a několika dalších velkých sídlišť, v první řadě Prahy 14 a 15, zajistily pro ANO primátorské křeslo na magistrátě.
Tažení proti korupci má v této zemi na povel premiér Andrej Babiš, který se sám delegoval do čela příslušné vládní rady. Tato informace vzbuzuje většinou lehký úsměv a komentáře typu: Lidé si ho zvolili, tak se nedivte. Po přečtení dokumentu „Vládní koncepce boje s korupcí na léta 2018 až 2022“ ovšem mnohým zmrzne úsměv na rtech.
Máme nejmenší nezaměstnanost v Evropské unii. Tak zní standardní sebechvála vládních politiků, ovšem za poslední měsíce se tento výrok stal mediálním šumem, který nikdo nevnímá. Namísto toho poutají pozornost informace o nejnovějších skandálech politické třídy. Přitom údaje o zaměstnanosti označují to nejdůležitější, co se v Česku děje, a paradoxně vysvětlují, proč lidé nemají rádi politiky.
Po létech 2003 a 2015 prožívá Česko už třetí mimořádné sucho během krátké doby. Bývalého ředitele Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ) a současného předsedu Českého národního výboru pro omezování následků katastrof Ivana Obrusníka spolu se soukromým zemědělcem Vladimírem Kunclem, profesorem České zemědělské univerzity Vilémem Podrázským a Martinem Možným z observatoře ČHMÚ v Doksanech pozval Týdeník Echo, aby zodpověděli otázku, čím je výjimečné letošní sucho.
Poslancům v tom už zřejmě nikdo nezabrání. V březnu jim vláda Andreje Babiše poslala návrh zákona, který umožní rekordní zvýšení důchodů. Velké diskuse se nevedly, jenom Senát návrh v jedné nevýznamné položce rozšířil. Už ve středu se proto ve sněmovně očekává definitivní verdikt, který zvýší základní výměru důchodů z devíti na deset procent průměrné mzdy. Jinými slovy: všechny důchody se tak z roku na rok zvýší o 300 korun měsíčně.
Na vládní schůzi bylo schváleno opatření na podporu pěstování řepky, která přitom dopady sucha násobí. Ministři rozhodli, že bude posílen dohled, jestli dodavatelé přidávají do nafty dost oleje z řepky.
Byla to koncem března 2016 velká sláva. Do Prahy přijel čínský prezident Si Ťin-pching, přijali ho všichni představitelé státu v čele s prezidentem Milošem Zemanem. Ochrana vzácného hosta byla tak důkladná, že nikdo nesměl na Hradčanské náměstí. Policie tolerovala čínské bojůvky, které čistily svému prezidentovi cestu z letiště k Pražskému hradu, a protiprávně vnikla na univerzitu, kde se studenti odvážili vyvěsit tibetské vlajky. Právě na tuto slavnou událost si může mimoděk vzpomenout člověk, který dnes hledá důvod, proč tuzemská ekonomika začala počátkem roku na rozdíl od zbytku středoevropského regionu zpomalovat.
Smíšené pocity musí vzbudit člověk, který si před vstupem do řeky přivazuje na krk balvan a chlubí se tím, jak je odvážný. Nemusí to být nutně někdo blízký nebo sympatický, přesto nemůže být nikomu příjemná představa, že tento dobrodruh nebo podivín bude co nevidět bojovat ve vlnách o život. Takový pocit vzbuzují aktivity současné vlády a sněmovny, které během srpna a září rozhodnou o historickém zvýšení penzí.
Konflikt sociálnědemokratické vlády s částí veřejnosti eskaloval po dvou letech do násilného střetu, při kterém bylo zraněno pět set lidí. Není tak důležité, že minulý pátek použila tvrdou policejní pěst proti občanům přímo sociální demokracie, ale že se násilnosti odehrály v hlavním městě jednoho z členských států Evropské unie, konkrétně v Bukurešti. V těchto končinách přece není něco takového zvykem.
Jako vzdálené hřmění doléhá turecká měnová krize do českých zemí. Po prudkém pádu turecké liry oslabilo také euro proti dolaru, zároveň koruna proti dolaru i euru. Nejde o katastrofu, nejdramatičtější změnou je pro Čechy podražení americké měny o padesát haléřů během jednoho týdne. Z českého pohledu je na příběhu od Bosporu zajímavé něco jiného – konkrétně jak se nevyplácí, když si národ postaví do čela silného vůdce.
Zaujatý i nezúčastněný pozorovatel v této souvislosti snadno pochopí Ťokovy proklamace zaměřené na hledání viníků. Přesto by bylo namístě spíše najít skutečný důvod trvalého zaostávání při výstavbě klíčové infrastruktury.
Nejlepší na životě je skutečnost, že se nic nedá dopředu úplně přesně předpovědět. Jinými slovy, každý člověk má k dispozici prostor svobody, ve kterém se může rozhodovat a naplňovat svá přání. Takové nadšení už neplatí pro ekonomy a ještě méně pro ty, kdo chtějí z pozice představitele státu ekonomiku řídit.
Nejstarší víno světa, které se dá ještě vypít, je k vidění v klášteře ve Würzburgu na severu Bavorska. Pochází z roku 1540 a jmenuje se Mordbrenner. To se dá vyložit jako „vražedný palič“ ve smyslu vraha, který upaluje své oběti zaživa. Víno je proto tak skvělé a proto tak dlouho vydrželo, protože bylo lisováno z hroznů, které zrodilo nejteplejší, vražedné léto minulého tisíciletí. Tekuté zlato z vinných hroznů je ve skutečnosti připomínkou historické katastrofy.
Konec demokracie se někdy překládá jako zavedení pořádku. Po volbách v říjnu 2017 se zdá, že o nic jiného než o zavedení pořádku nejde. Aktivity mířící tímto směrem jsou tak časté, že každá z nich vyžaduje speciální pozornost. Stejně tak je nezbytná velká zdrženlivost u všech zákonů, které pořádek prosazují. Příkladem z posledního jednání vlády předtím, než její členové odjeli na prázdniny, byla podpora zákona, který má rozšířit pravomoc Nejvyššího kontrolního úřadu na kraje a města. Na první pohled jde o rozumný krok, kterému nejde nic vytknout a se kterým nakonec ani vláda nepřišla. Novelu zákona o NKÚ sepsali opoziční Piráti a jejich předloha se tak jako tak bude projednávat ve sněmovně. Má svou logiku.
V teplých letních večerech jsou zahrady vinohradských kaváren, pivnic i pizzerií plné. Pražané a Pražanky bezstarostně rozprávějí o tom, co zažili na dovolené či k jakému moři se teprve chystají. Málokdo z nich chová sympatie k ministrům, kteří teprve nedávno složili vládní sliby, ale o politice je lepší nemluvit právě proto, aby si člověk nekazil náladu.
Bez velké pozornosti proběhly zprávy o tom, že koncern Agrofert zveřejnil bilanci za rok 2017.
Aféra H-Systemu sice začala už před dvaceti lety, potenciál vyvolávat poprask si však udržela dodnes. Původně šlo o geniální podnikatelský projekt, který měl vyřešit bytový problém výstavbou dostupného bydlení za městem. Pak měl H-System posloužit premiéru Miloši Zemanovi jako vzor propojení zkorumpovaných politiků a ekonomických mafií při akci Čisté ruce. Následovalo fenomenální selhání státem pověřených úředníků, kterým se během nekonečného konkurzu před očima rozplynul miliardový majetek zkrachovalé firmy. Další a stejně dramatické dějství rozjel v minulém týdnu rozsudek Nejvyššího soudu, podle kterého se mělo do měsíce vystěhovat na ulici šedesát rodin z bytových domů v Horoměřicích.
Konkurznímu správci Josefu Monsportovi lze vyčítat leccos, těžko ho však odsuzovat za to, že se chová, jak stát od konkurzního správce vyžaduje.
„Kdo to udělal? To udělal stát!“ Osmaosmdesátiletý Karel Smolek se nesmířil s popravou svých dvou strýců. S dalšími dvanácti mírumilovnými občany Tušti byli 24. května 1945 zastřeleni po rozsudku národního výboru, když byli předtím mlácením donuceni přiznat, že „zradili Československo“. Zbraně dodali vojáci plukovníka Vladimíra Hobzy, který dostal od vojenského velení v Táboře za úkol vyčistit jihočeské pohraničí od Němců a kolaborantů.
Nejen ANO v Praze mění na poslední chvíli svého lídra. Také v jihočeském krajském městě rezignoval na poslední chvíli Juraj Thoma,
Ve výčtu úkolů, se kterými si už dlouho neví žádná vláda rady, se na čelných místech objevuje penzijní reforma, sociální bydlení a zneužívání sociálních dávek.
Nejistý víc než kdy jindy vyšel premiér Andrej Babiš před bránu zámku v Lánech, aby informoval novináře o výsledcích sobotní pětihodinové schůzky s prezidentem Milošem Zemanem a jeho poradci pro rozpočet. Novináře zaplavil tirádou, ve které páté přes deváté spletl všechna témata související s rozpočtem na rok 2018. S podporou své ministryně financí Aleny Schillerové popsal, jak skvěle se rozpočtu v jeho správě daří a náš stále se snižující státní dluh patří k nejnižším v Evropské unii, jak se zvýší důchody a platy učitelů, jak se začne mohutně investovat do památek například v Třešti, jak se na druhé straně bude šetřit, což postihne zvláště mrtvé duše ve státních úřadech, neziskové organizace a ty, kdo zneužívají sociální dávky.
„Jsem syn osmašedesátníka a nevěřím komunistické straně. Vás všech (koaličních) poslanců včetně vlády si vážím. A budu se snažit vám věřit, každému z vás, do první zrady,“ řekl místopředseda ČSSD Roman Onderka před hlasováním o důvěře vládě. K tomu posléze emotivně dodal, že podporou vlády ANO, sociálních demokratů a komunistů „volí nejmenší zlo ze všech zel, která by mohla přijít“.
V roli premiéra se Andrej Babiš definitivně znemožní. S první vládou nic nedokázal, přesto si udržel popularitu u svých voličů. Po očekávaném selhání druhého kabinetu přijde i o ty věrné. Z mnoha důvodů je však pravděpodobnější opačná varianta.
Měřeno počtem slibů, nastupuje nejvýkonnější vláda polistopadové historie.
