Pražské jaro 1968 začalo a skončilo zvýšením spotřeby

Svobodně konzumovat

Pražské jaro 1968 začalo a skončilo zvýšením spotřeby
Svobodně konzumovat

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V teplých letních večerech jsou zahrady vinohradských kaváren, pivnic i pizzerií plné. Pražané a Pražanky bezstarostně rozprávějí o tom, co zažili na dovolené či k jakému moři se teprve chystají. Málokdo z nich chová sympatie k ministrům, kteří teprve nedávno složili vládní sliby, ale o politice je lepší nemluvit právě proto, aby si člověk nekazil náladu.

Málokdy se stane tématem vzrušených debat padesáté výročí invaze sovětských vojsk do Československa, případně pokus reformovat komunistický režim, který ruské tanky roznesly na svých pásech. Přitom je spokojený konzum ve vinohradských zahradách praktickou ilustrací, proč pražské jaro před padesáti lety proběhlo a proč tak rychle skončilo.

Z pohledu autorů učebnic se v roce 1968 stalo něco velkolepého. Československý lid se skoro jako jeden muž postavil za své vládní představitele, kteří se rozhodli pro vlastní cestu při budování spravedlivé společnosti. Chtěli rázem opustit strnulý model neostalinského vládnutí, jak ho v polovině padesátých let zavedl první tajemník strany Antonín Novotný, proto zavedli vnitřní demokracii ve vládnoucí komunistické straně a začali veřejně diskutovat o zločinech, ke kterým došlo pod vládou jejich předchůdců. Nezůstali jen u toho. Do veřejného prostoru umožnili přístup dalším politickým názorům, zrušili cenzuru, otevřeli hranice a nastartovali ekonomické reformy. Jakou podporu tím reformní komunisté v čele s prvním tajemníkem Alexandrem Dubčekem získali, se ukázalo po invazi „spřátelených armád“ 21. srpna. Vypadalo to na rychlé převzetí moci konzervativním křídlem KSČ v čele s Aloisem Indrou nebo Vasilem Biľakem, kteří spolupracovali s Moskvou. Ovšem Indrovi lidé ani sovětští generálové si nevěděli rady s nenásilným odporem československého lidu, který zachoval věrnost reformnímu křídlu strany a legitimní vládě. Rusové se museli nějak dohodnout. Ještě v listopadu 1968 vyslovilo v průzkumech komunistické straně důvěru 95 procent občanů.

Pražské jaro nebyla obyčejná epizoda z dějin dvou středoevropských národů. Vzbudila ohlas v celé Evropě jako nedílná součást „roku svobody“, který ve všech vyspělých zemích provázely revolty občanů vedené touhou po svobodě a rovnosti. Češi a Slováci se tak v evropském prostředí opět legitimovali jako národy, pro které jsou nade vše klasické hodnoty demokracie a občanské společnosti.

Tento mýtus o surově potlačeném záblesku svobody se stal nejvlivnější interpretací událostí z roku 1968 a odpovídá pocitům většiny Čechoslováků z doby před padesáti lety. Skrývá v sobě však otázky. Proč byl za čtyřicet let jenom tento jeden záblesk? A proč vůbec slavit historický okamžik, který byl počátkem dvacetiletého útlaku?

V Novotného gubernii

Invaze Rusů do střední Evropy třiadvacet let po válce byla velkou událostí a dodnes se okolnostmi, které k ní vedly, zabývají historici nejen v Česku. Práce kritických historiků ovšem obsahují z pohledu Čechů jeden neobvyklý rys, když vývoj v Československu nedávají přímo do souvislosti se studentskými a občanskými revoltami v západní Evropě, maximálně ho zmiňují jako jejich doplněk. Mnohem častější je přístup, který vykládá pražské jaro v kontextu reformních hnutí, jak se po válce postupně prosazovala v sovětském bloku. Není divu, historie východní Evropy je při tomto přístupu přehlednější. Například Hannes Lachmann z Pasovské univerzity začíná svou knihu o pražském jaru popisem, jak rychle se hned po válce rozšířil v satelitních státech Sovětského svazu stalinský teror a jak po smrti diktátora v roce 1953 už málokdo chtěl ve vraždění pokračovat. Proto stáli vůdci sovětského bloku před nutností získat jiný nástroj, kterým by šlo ovládat tak velké impérium. Nastalo období reforem, při kterých se odsuzovaly minulé zločiny a do určité míry omezovaly represe. Místo toho se pod heslem o nutnosti zlepšit „zásobování obyvatelstva“ snižovala zbrojní výroba a uvolňovala striktní pravidla řízeného hospodářství.

Normalizační pražská prodejna pohledem Iren Stehli. - Foto: Iren Stehli: Pražské výlohy 1978–1996 (Torst 1996)

Sovětský vůdce Nikita Chruščov musel podřízené komunistické strany do reforem nutit, větší starosti však nastaly, když se místní politici sami chopili iniciativy. V Polsku a Rumunsku byli úspěšní ti, kteří zvolili tzv. národní model komunismu, který pak Chruščov toleroval. Horší bylo, když se reformy staly důvodem k vyřizování účtů uvnitř strany, jako tomu bylo v roce 1956 v Maďarsku. Nakonec strana ztratila kontrolu nad společností. Protože ještě vázlo zásobování, napětí snadno přerostlo v revoluci, a dokonce pokus o vystoupení z Varšavské smlouvy. Z pohledu Moskvy zbývala jen krvavá intervence, která zavedla pořádek.

Obecný model platí i pro Československo. Lze podle něho vysvětlit, proč tuzemští komunisté dokázali tak dlouho reformy blokovat. „Období tání“ po Stalinově smrti prakticky vůbec neproběhlo. Způsobila to měnová reforma v roce 1953. Vyvolala spontánní protesty, které byly akceschopným policejním aparátem rychle potlačeny, a pouze varování z Moskvy zabránilo, aby se rozběhly plošné represe po stalinském způsobu. KSČ tedy použila druhý nástroj. Během tří let se jí podařilo snížit reálné ceny potravin o osmnáct procent a tím nespokojené obyvatelstvo uklidnila. Pomocí šikovného manévru přežila i další otřes o tři roky později. Způsobil ho rovněž Chruščov, když na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu (KSSS) odsoudil zločiny stalinismu. Čechoslováci se přidali, viníky však ve svých řadách nehledali a spokojili se s tím, že za hlavní strůjce stalinského teroru označili Rudolfa Slánského, i když byl ve zlých časech rovněž popraven. Poté Novotný využil šoku z maďarské revoluce a upevnil neostalinský režim, především pověřil ministra vnitra Rudolfa Baráka posílením policejního dohledu nad obyvatelstvem. Společnost byla nadále spokojena se zvyšováním životní úrovně a Novotný mohl do značné míry ignorovat další pobídku k reformám, se kterou přišel Chruščov na XXII. sjezdu v roce 1961. Byl sice donucen ke kosmetickým změnám, především odstřelit Stalinovu sochu na Letné, nahradit dědu Mráze Mikulášem a omilostnit 400 stíhaných funkcionářů. Tuhý centralismus, při kterém o všem rozhoduje ústřední výbor strany, ovšem s přehledem zachoval.

Sázka na konzum komunistům dlouho vycházela, nakonec se však nevyplatila. „Střednědobě vytvořili očekávání, které centrální politika nedokázala trvale uspokojit,“ upozorňuje Lachmann. To se ukázalo hned v šedesátých letech, kdy ekonomika stagnovala a zásobování zlepšovat nešlo. Například v roce 1963 se vůbec nezvýšily penze. Neudržitelnost Novotného modelu ukázala 31. října 1967 strahovská demonstrace studentů, při které tvrdě zasáhla policie a vážně zranila 13 účastníků. Přitom podnětem byl opakovaný výpadek proudu na kolejích.

Brežněv má strach

Pád Novotného v prosinci 1967 a nástup reformátorů v čele s Dubčekem uvítal i generální tajemník KSSS Leonid Brežněv. V Dubčekovi se ovšem zklamal. Zpočátku známým výrokem „Eto vaše dělo“ připustil vnitřní reformy, to však neznamenalo, že dovolí úplně všechno. Reformátoři začali zostra a čtyři měsíce jim stačily na sepsání Akčního programu, který měl otevřít československou cestu k socialismu s lidskou tváří. Tehdejší komunisté postupovali podle promyšleného plánu, ke kterému patřilo, že se tvářili jako přesvědčení straníci, kteří se po letech úspěchů chystají podniknout nový krok při budování socialismu.

Sloganem o lidské tváři se přímo inspirovali u maďarských reformátorů Györgye Lukácse a Rezsöho Nyerse. Akční plán obsahoval Nyersovu ekonomickou reformu, která proběhla i po pádu maďarské revoluce. Počítala s větší autonomií státních podniků, úplnou samostatností zemědělských družstev a malými soukromými podniky ve službách. Lukácsova politická reforma předpokládala konec represí tajných služeb proti domácímu obyvatelstvu, svobodu projevu, cestování i shromažďování. O konkurenci politických stran nešlo, mluvilo se však o „socialistické demokracii“, tedy otevřeném systému, kde komunisté spolupracují se zástupci lidu delegovanými z odborů, kulturních svazů a obcí. Nenárokovali si diktátorskou moc. Chtěli se stát přirozeným lídrem jako hlavní průkopníci spravedlivé socialistické společnosti. Lukácsova reforma se v Maďarsku uplatnila jen postupně a v některých detailech, Čechoslováci se však rozhodli realizovat ji najednou a v úplné podobě. Přitom se snažili postupovat opatrně, aby nepodráždili vůdce ostatních komunistických režimů.

Akční program z počátku dubna 1968 obsahuje tradiční fráze, že „cesta Československa k socialismu je zdrojem nejpokrokovější tradice novodobých českých a slovenských dějin“, že „únorové vítězství pracujícího lidu bylo důležitým mezníkem“ a že KSČ „se stává předvojem celé socialistické společnosti“. Tím umožňuje věcnou a dodnes inspirativní kritiku nešvarů. Například výčet „stále se prohlubující zaostávání vůči vyspělým průmyslovým zemím v oblasti infrastruktury, katastrofální stav bytového fondu, havarijní stav dopravního systému, špatná kvalita zboží a služeb a nekulturnost životního prostředí“ by se dal použít třeba dnes. Navrhli řešení, u kterého upozornili, že jde teprve o začátek, ale ihned doplnili, že hlavně spoléhají na „samouzdravující síly socialismu“, případně že mají na mysli „nikoli kapitalistický, ale socialistický trh“.

Ovšem ve chvíli, když fakticky zanikla cenzura a bez jakýchkoli překážek začaly vznikat nezávislé kulturní, studentské a vědecké spolky, když v krajích a okresech začaly tajné volby funkcionářů KSČ, už bylo v Moskvě, Berlíně, Varšavě i Sofii jasno, že experiment zašel příliš daleko. Brežněv varoval už v březnu před unáhlenými reformami a na setkání v Drážďanech se přidali i ostatní.

Dubček tlaku nepodlehl, mimo jiné i z toho důvodu, že si předem zajistil podporu obyvatelstva. Nešlo jen o liberální reformy. Zavedl pětidenní pracovní týden, prosadil, že mzdy vyrostly o deset procent, začal vyplácet kompenzační příplatek k nejmenším důchodům a rozhodl, že se poté všechny důchody mimořádně zvýší o osm procent, prodloužil mateřskou z 22 na 26 týdnů a zvýšil přídavky na děti. Vůdce pražského jara také uvěřil reformátorům v čele se Zdeňkem Mlynářem, že Akční plán může projít, pokud Brežněva přesvědčí, že opravdu dodrží všechny závazky Varšavské smlouvy a že nepřipustí volby s konkurencí většího počtu stran.

V tom byla fatální chyba vůdců pražského jara. Brežněvovi nevadilo, že se uvolní kulturní provoz, otevřou hranice nebo obnoví živnosti, bál se však rozkolu ve straně, který by nutně vedl k tomu, že komunisté ztratí kontrolu nad společností. Obavy moskevského vládce se záhy naplnily. Dubček a jeho lidé nedokázali vypořádat konflikt mezi reformátory a konzervativci ve vedení strany, nedokázali ani reagovat na největší výstřelky provázející tzv. obrodný proces. Odbory využily nově získané nezávislosti k tomu, že začaly odmítat hospodářské reformy, které předpokládaly větší rozdíly ve mzdách. Ještě horší to bylo s akademiky, kteří pověřili spisovatele Ludvíka Vaculíka sepsáním provolání k národu. Dokument 2000 slov vyšel koncem června v Literárních novinách a podepsali ho dělníci, vědci i umělci včetně Karla Gotta. Vaculík nežádal víc, než nabízeli autoři Akčního programu, na rozdíl od nich jenom nazýval věci pravými jmény. Třeba způsob vládnutí popsal jako „moc umíněné skupiny rozprostřené pomocí stranického aparátu z Prahy do každého okresu a obce. Tento aparát rozhoduje, co kdo smí a nesmí dělat, on řídí družstevníkům družstva, dělníkům závody a občanům národní výbory“. Elegantní obraty 2000 slov však provokovaly konzervativní část KSČ i komunisty v cizině.

Neslavný odchod hrdinů

V euforických časech pražského jara si společnost užívala svobody a nepřipouštěla žádné nebezpečí, ani když Brežněv od dubna do července Dubčeka průběžně zásoboval otcovskými radami, že to špatně skončí. Nikoho příliš nerozházelo ani cvičení Varšavské smlouvy s názvem Šumava, které proběhlo v Československu. Nikdo nic netušil, když se počátkem srpna rozhodlo o invazi.

Odpor obyvatelstva proti ruským tankům vzbudil ohlas. Zároveň se však od reformátorů oddělila skupina centristů v čele s Dubčekem, prezidentem Ludvíkem Svobodou a premiérem Oldřichem Černíkem, která chtěla s Rusy domluvit kompromis. Spolu s nimi se dostal do čela událostí Gustáv Husák, dost silný, aby nastolil pořádek. Reformy pražského jara byly zrušeny s výjimkou česko-slovenské federace.

Neostalinismus se obnovil díky hospodářské pomoci ze Sovětského svazu. Proto se mohly po represích na přelomu šedesátých a sedmdesátých let opět zvýšit mzdy i sociální dávky, proto většina obyvatelstva záhy uznala Husákův režim za nejmenší zlo. Stabilní období skončilo až v osmdesátých letech, kdy Sovětský svaz vypověděl pomoc lacinými surovinami.

Kdo nepatří ke generaci osmašedesátníků a nezažil tehdejší euforii svobody, ten nemůže přehlédnout, že Československo zažilo po válce nejméně svobody ze všech zemí sovětského bloku. Reformy po Stalinově smrti se odkládaly nejdéle, reformní hnutí roku 1968 nebylo dost silné, aby znemožnilo nastolení nové verze neostalinismu. Pražské jaro bylo krátkým vzplanutím. Také dalším posílením konzumu udržel ústřední výbor pod dohledem do nejmenších detailů společenský, kulturní i ekonomický život. Pražští stalinisté byli ještě v polovině 80. let dost silní, aby odmítli další Moskvou prosazované reformy, tentokrát „perestrojku“ Michaila Gorbačova.

Osmašedesátý prokázal, že česká společnost udržela tradici demokratické vlády a „civil society“ západního střihu. Rychlý pád reformátorů a následná rezignace většiny populace však varovaly, že ve stalinských časech vznikl i nový motiv společenského chování. Pokud existuje vyhlídka, že se zlepší zásobování, je možné se smířit s vládou menšího zla, která třeba právě demokracii a svobodu potlačuje. Vždy se také nabízí technokratická elita, připravená převzít stát a řídit ho bez demokratických složitostí prostě „jako firmu“. Veselý povyk v restauracích na Královských Vinohradech nenaruší ani probíhající návrat dědiců Novotného a Husáka. Horší by bylo, kdyby začalo pršet.