V roli premiéra se Andrej Babiš definitivně znemožní. S první vládou nic nedokázal, přesto si udržel popularitu u svých voličů. Po očekávaném selhání druhého kabinetu přijde i o ty věrné. Z mnoha důvodů je však pravděpodobnější opačná varianta. Nová vláda s podporou sociálních demokratů a komunistů přece jen něco dokáže a obliba Babiše i jeho strany ANO vyroste. Zpočátku si vybere bonus, kterým lidé obšťastňují každého jen trochu přesvědčivého premiéra. Pak stejně jako další vůdci v Evropě nebo v Americe začne psát dějiny.

Proti bohatým

Západní společnost je v pohybu, jen ještě nemá přesnou definici. Ve Spojených státech vyhrál volby Donald Trump, ve Velké Británii se prosadil brexit, Maďarsku a Polsku vládnou konzervativní nacionalisté, obdobný směr potvrdily turecké volby, následují Češi, Italové, Mexičané. V mnoha dalších zemích rostou jako houby po dešti příbuzné strany včetně Alternativy pro Německo. Společný jmenovatel se hledá těžko, protože některé z nových stran jsou levicové, jiné konzervativní. Často bojují proti ekonomické migraci, ovšem někdy trvají na tom, že občané jejich státu mají na migraci nárok. Jedni chtějí omezovat sociální dávky, jiní by chtěli extrémně přerozdělovat. Příznivci jednoho typu vůdců odsuzují ty druhé.

Jako jednotné označení nových stran se prosadil termín „populisté“ a jeden z ideologů Steve Bannon dokonce mluví o populistické revoluci či revoltě, která změní svět. Nesejde na tom, že každý chce něco jiného, podstatné však je, že se do značné míry shodují na tom, co nechtějí. Oblíbeným terčem je Evropská unie a její představitelé, obecněji vzato jde o elity, které slouží zájmům mezinárodních koncernů. Likvidují celé národy i třídy a z občanů dělají vykořeněné a bezprávné součástky do stroje globální ekonomiky.

Také není pochyb, kdy nástup „populistů“ začal. Finanční krize z let 2008–2009 přinesla šok, jak rychle může skončit prosperita, podstatnější však byla zkušenost, že státy zapomínají na obyčejné lidi ve chvíli, kdy jsou v potížích ti nejbohatší. Nezaměstnanost mohla dosahovat třiceti procent, malé firmy mohly krachovat po tisících, neplatiči hypoték končili na ulici, přesto se státy zadlužily jenom z toho důvodu, aby zachraňovaly finančníky. Ani později nepomohly chudým a nezaměstnaným, ale veškeré výnosy z daní věnovaly na obnovení stability státních rozpočtů oslabených bilionovými injekcemi finančníkům. „Termínem stabilita se myslel výhradně finanční aspekt. Stranou zůstala stabilita hospodářství a společnosti, tedy otázky nezaměstnanosti, vývoje příjmů, jejich přerozdělení apod. Základní tezí bylo: Pokud je zajištěna finanční stabilita, v pořádku je také všechno ostatní,“ postěžoval si rakouský ekonom Bernd Riessland.

Ostřejšími slovy hodnotila situaci část evropské i americké společnosti, kterou nejvíce postihla úsporná politika, a této příležitosti okamžitě využily k vzestupu alternativní strany. Pomohla jim uprchlická krize roku 2015, zvlášť když ji noví politici dokázali odsoudit jako další nástroj, který má národy podřídit mezinárodním monopolům. Ani finanční, ani uprchlická krize však vzestup „populistů“ či „protestních stran“ úplně nevysvětlují. Nakonec jejich obliba roste, i když příjmy většiny občanů rostou a migrantů na evropských hranicích ubývá už třetím rokem. 

Proti volnému trhu

Odpověď se najde u klasiků, stejně nepohodlných jako dnešní populisté. Rodák z Vídně Karl Polanyi se proslavil, když ještě za druhé světové války popsal důvody, které k ní vedly. Vyšel z toho, že se těsně před válkou rozpadl zlatý standard, základní pravidlo mezinárodního obchodu. Vznikl už v devatenáctém století a definoval ve vztahu ke zlatu hodnotu měny každé země, která se chtěla zúčastnit výhod již tehdy globálního obchodu. Svět mezinárodních financí se tím osamostatnil od politiky, naopak státy musely dodržovat jeho pravidla.

Byla vyloučena devalvace a jakékoli hospodářské potíže bylo nutné řešit utahováním opasků, případně úvěry ze zahraničí. Systém měl výpadek během první světové války a definitivně se zhroutil počátkem třicátých let minulého století, kdy ani bohaté státy nemohly půjčovat se slušným úrokem. Od zlatého standardu postupně ustupovaly jednotlivé země v čele s Německem, Rakouskem a Maďarskem, i když se tím vyřadily z mezinárodního obchodu. To mělo nečekané důsledky ve společnosti. „V těch zemích, které během dlouhého boje o nedosažitelný zlatý standard nejvíc trpěly, byly tímto obratem uvolněny gigantické síly. Pád zlatého standardu nepřežil svět velkých financí ani Společnost národů, s jeho vyhasnutím zmizely z politiky organizované mírové síly Společnosti národů stejně jako nástroje velkých financí k jejich prosazení. Pád zlatého standardu byl signálem světové revoluce,“ napsal Polanyi. Revolucí myslel nástup fašistických režimů Evropy a Asie přes radikalizaci komunistického Ruska pod Stalinem až k Rooseveltově programu New Deal. Politickou rovnováhu mezi novými režimy mohla nastolit až druhá světová válka.

Pro Evropu dnes hraje roli zlatého standardu společná měna, jiným zemím v čele s Trumpovými Spojenými státy vadí další podmínky mezinárodního obchodu. Současný systém mezinárodních financí se podařilo v nedávné krizi zachránit, pokračující vzestup protestních či populistických stran však ukazuje, že nemusí být u konce.

Důvodem nekončících protestů může být nevraživá reakce společnosti na volný trh zbavený jakékoli regulace. Polanyi uznával, že v každé zemi, kde byl trh zaveden, zbohatnou široké vrstvy obyvatelstva. Riziko se však skrývá v tom, že tržní systém, jak vznikl v devatenáctém století, obchoduje nejen se spotřebními předměty a surovinami, komoditou se stávají i půda, peníze a lidská práce. Zvláště obchod s pracovní silou vylidňuje venkovské regiony a vytváří gigantická sídliště, tím rozvrací tradiční poměry, likviduje celá odvětví hospodářství a poškozuje životní prostředí. Proto i v časech prosperity vznikají široké vrstvy chudých bez jakéhokoli sociálního zázemí.    

Rozšiřování chudoby nutilo vlády k regulacím, ovšem tyto regulace dokážou zlikvidovat trh a s ním způsobit úpadek celé ekonomiky. Za typický příklad bývá považováno pravidlo, které každému zajišťuje základní příjem. Už v roce 1795 bylo zavedeno ve Velké Británii tzv. speenhamlandským zákonem a bylo zrušeno roku 1834 poté, co způsobilo hluboký hospodářský pokles. Přitom nedokázalo zabránit, aby se rychle rozšířily zástupy chudého proletariátu. Také revolucionáři a reformátoři z třicátých let minulého století hledali kvadraturu kruhu, někdy omezili, jindy zlikvidovali volný trh, také se mohlo stát, že zničili celou společnost. Rovněž protestní strany současnosti se takřka výhradně vymezují proti volnému trhu a jeho důsledkům. Pochopitelně také proti Evropské unii, která patří k jeho protagonistům. Brexit má zastavit migraci pracovníků z východní Evropy, Trumpova cla mají omezit příliv laciného německého a čínského zboží, Matteo Salvini hodlá v Itálii zrušit euro, Orbán uvaluje mimořádné daně na zahraniční obchodní řetězce a zakazuje obchodovat s půdou. Samotný příchod migrantů zdůvodňovali němečtí podnikatelé hrozícím nedostatkem pracovní síly. Pokud to mysleli vážně, pak nemohli najít lepší příklad, jak obchod s pracovní silou likviduje společnost. Evropa znovu hledá rovnováhu mezi společností a volným trhem. Hlavním politickým tématem se stává otázka, do jaké míry se rozpadne dosavadní systém mezinárodního obchodu a do jaké míry se ho podaří změnit, aby byl přijatelný pro občany jednotlivých zemí. Trump, Orbán nebo Salvini dokázali tuto otázku položit, a proto ani nemohou z politiky zmizet bez náhrady.   

Teprve začátek

Česko vstoupilo do stejné řeky volbou Andreje Babiše. Prosadil se jako alternativa pravice, která úsporami po roce 2010 dbala na finanční stabilitu, a tedy „pomáhala bohatým“. Populistickou fazonu drží bojem proti nebezpečí z ciziny včetně uprchlických kvót. Jeho spolupracovníci pozorně čtou průzkumy veřejného mínění, takže vědí, že z domácích témat se lidé nejvíc bojí malých důchodů a vysokých cen. Není divu, že je Babiš ochoten vyšším penzím obětovat stabilitu veřejných financí a že podporuje protiinflační opatření centrální banky. Od jeho triumfu ve volbách v roce 2017 nestojí před Čechy otázka, jestli může mít s takovou politikou úspěch, ale kam pod jeho vedením dojdou.

Rozpad zlatého standardu nechal před osmdesáti lety vzniknout řadě politických modelů, které se buď osvědčily, nebo v blízké či delší perspektivě zkrachovaly. Také současné tažení „populistů“ proti volnému trhu a pravidlům mezinárodního obchodu může uvolnit „gigantické síly“, které změní svět. Bude to Andrej Babiš, kdo nabídne alternativu k polistopadové podobě kapitalismu.