Jedna věc se musí Babišově podnikatelské straně ANO nechat. O žádné reformy se víceméně nesnaží, pokud se do nich nepočítají iniciativy na zajištění výhod pro velké firmy. Přesto připravila lék na jednu z největších bolestí české společnosti, konkrétně na dluhy, které nedokáže splácet půl milionu domácností. Bohužel tato pochvala už neplatí. Návrh na oddlužení Čechů přinesl bývalý ministr spravedlnosti Robert Pelikán, teď ho berou zpátky poslanci ANO Taťána Malá a Patrik Nacher.

Koncem roku 2017 čelilo 493 tisíc Čechů nejméně třem exekucím. V průměru měli splatit jistinu 200–300 tisíc korun, k tomu ovšem úroky a poplatky, které v průměru dosahují dvojnásobku této částky. Příčinou masového zadlužení není nezodpovědnost či nevzdělanost místní populace. Například ve Vídni je každý rok nařízen téměř stejný počet exekucí jako v celém Česku, do nezvladatelných dluhů se tam však propadne málokdo. Hlavním viníkem je byrokratický systém, který dlužníky efektivně přidusí a nenechá jim možnost ani motivaci, jak se závazků zbavit. Dosavadní pravidlo, že k oddlužení je nutné splatit alespoň třicet procent dluhu, je pro zmíněných půl milionu domácností nereálnou vidinou.

Pelikán přišel s plánem, který není v Evropě novinkou. Každý by měl možnost vyhlásit osobní bankrot a se souhlasem soudu vstoupit do režimu oddlužení. Kdo bude poctivě splácet a do tří let se zbaví 50 procent dluhu, do pěti let třiceti procent dluhu, případně v režimu jenom sedm let vydrží a splatí jen zlomek doposud požadované částky, ten se automaticky zbaví dluhů. Nešlo o bůhvíjak geniální plán, v základu však byl jasný úmysl otevřít těm nejchudším perspektivu, že se ve stanovené době zbaví nevolnického postavení vůči vymahačům dluhů.

V tom se pozitivně projevilo, co o ANO vždy tvrdil jeho šéf Andrej Babiš. Stejně jako v případě SPD Tomia Okamury jde o stranu nezatíženou minulými spory o insolvenční zákon, proto nepodléhá zájmovým skupinám, které na byznysu s chudobou profitují. Okamura oslovil dlužníky volebními hesly, Babišův ministr dokonce chtěl pomoci konkrétními kroky.

Teď je nadějím konec. Pelikánův zákon prošel v březnu prvním čtením ve sněmovně, koncem srpna však k němu připnuli Malá a Nacher pozměňovací návrh, který na první pohled dlužníka vypadá sympaticky. Nemusí na úplné oddlužení čekat sedm let, ale stačí po pěti letech požádat soud, aby o oddlužení rozhodl, i když dotyčný třicet procent nesplatí. Musí jen prokázat a potvrzením insolvenčního správce doložit, že „vynaložil veškeré úsilí, které po něm bylo možné spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení věřitelů“.

Co na to magistr Malý

Nacherova podmínka obrací Pelikánův úmysl v pravý opak. Pokud se exministr snažil osvobodit dlužníka, který plní určité podmínky, pak podle Malé a Nachera musí prokázat před insolvenčním správcem a soudcem, že tyto podmínky s „vynaložením veškerého úsilí“ opravdu plnil. Soudce pak rozhodne, jestli tímto veškerým úsilím byla splátka pěti nebo pětadvaceti procent dluhu. Těžko předpovídat, kolika dlužníkům se bude chtít do přísnějšího režimu osobního bankrotu, když výsledek nebude záležet na jejich úsilí, ale na blahovůli úřadů. Příběh pozměňovacího návrhu má ostudný rozměr, že otevírá nový byznys insolvenčních správců, přitom jedním z nich je i manžel poslankyně Malé.

Minulými kompromisy „nezatížené“ strany ANO a SPD se v případě jednoho z velkých selhání společnosti neprojevily jako síly, které něco napravují. Sněmovna může návrh Nachera a Malé odmítnout, těžko si to však představit, když s ním přišli protagonisté strany, která zákon na osvobození dlužníků předložila. Také Okamura zůstal u slibů. Poslankyně SPD Jana Levová přišla s plánem na zvýšení hranice, kolik si může dlužník vydělat, aniž by veškerý výdělek propadl exekuci, zároveň ovšem bůhvíproč doporučila zrušit možnost, aby se dluhy odpustily těm, kdo do tří let splatí polovinu pohledávek. Obě strany, které slibovaly pomoc dlužníkům, mají ve sněmovně dohromady 100 hlasů. Teď mohou pomáhat, zní dnes už spíše teoretická možnost.