Komentář Petra Holuba

Neviditelná zeď, kde končí mzdový růst

Komentář Petra Holuba
Neviditelná zeď, kde končí mzdový růst

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Mladá generace to už nezná, ale i ona se dnes může přidat k legendární budovatelské písni, která začíná slovy: „Teď když máme, co jsme chtěli, do rachoty zvesela!“ Tak dlouho jsme žehrali, že se tuzemské nízké platy neblíží k blahobytnému západu, ale teď rostou už druhým rokem tempem mezi osmi a devíti procenty. To je nejlepší znak prosperity a důvod slavit.

Přesto není v celé mediální krajině vidět nikoho, kdo by slavil, a dokonce deník iDnes.cz ze svěřenského fondu českého premiéra cituje analytika Davida Marka, který varuje, že „současným tempem nemůže růst mezd pokračovat“. K tomu se přidává populární ekonom Vladimír Pikora temným proroctvím nadcházející krize. „Aktuální stav až moc připomíná rok 2007. Jen blázen si tehdy mohl myslet, že je trend udržitelný. Většina lidí si to ale myslela. Stejné to je dnes,“ prohlásil. V okamžiku, kdy už člověk může mít konečně radost, tak mu to druzí zkazí vyhlídkou nových katastrof.

Dvanáct procent státním zaměstnancům

Přes veškerá varování je přece možné použít výklad, podle kterého teď Česko prožívá šťastné období ve šťastné části světa. Ze všech evropských zemí rostou zdejší mzdy nejrychleji se třemi výjimkami. Patří sem Rumunsko a Bulharsko, které jsou svou relativní chudobou mimo jakoukoli referenční rovinu, a kromě nich už jen Maďarsko. Třeba právě Češi s Maďary dokážou nejlépe využít možnost, že jsou zázemím německého exportního kolosu, a nabídka jejich kvalifikované práce je tak dobrá, že cizinci neváhají platit, jen aby zdejší pracovníky získali. Nikde v Evropě také nepřibývá pracovních míst jako v těchto dvou zemích. Třeba právě žijeme v době, která vykopne nás a Maďarsko na úroveň, ze které jsme spadli během komunistického panství. Co se pokazilo, to se může také napravit.

Přesto ekonomové neskrývají pochybnosti. Obvykle to vysvětlují tím, že v Česku (a také v Maďarsku) neprovází mzdový růst aspoň stejně rychlý růst produktivity. Je pravda, že v řadě východoevropských zemí produktivita ve srovnání s celou Unií stagnuje, ve dvou zmíněných státech však klesá. Důvodem může být, že pražská stejně jako budapešťská vláda mají populistické sklony a táhnou mzdy zvyšováním platů ve státních službách. Eurostat vypočetl, že tuzemským zaměstnancům ve veřejných službách loni vyrostly platy o 10,1 procenta, o poznání víc než v soukromé sféře. Nejnovější údaje Českého statistického úřadu z prvního pololetí teď ukazují u těchto pracovníků růst o 12 procent. Jejich počty přitom rostou proti loňsku o tučná dvě procenta. Soukromé firmy možná nezvyšují platy, protože Češi jsou prostě k nezaplacení, ale jen z toho důvodu, aby zachránili pracovníky před státním molochem. Přitom ani není jisté, jestli se zvyšováním mezd zlepší kvalita veřejných služeb. Úroveň českých úřadů hodnotí Světové ekonomické fórum až na stém místě na světě a zvyšování platů neprovází žádné opatření, jak zlepšit výkon.   

Kam až může stát zajít

Paušálně nejde nic namítat, když stát reguluje pracovní trh. Zřejmě není pochyb, že samotný trh dokáže lépe využít pracovní sílu, na druhé straně není práce obvyklým zbožím. Někdo, v tomto případě stát, musí dohlížet, aby úroveň platů a rozdíly mezi nimi nevedly k sociálním bouřím. Táhnout příjmy zaměstnanců vzhůru prostřednictvím vyšších platů státních zaměstnanců a zákonné minimální mzdy může přispět ke kvalitě společenského života.

Práce světových sociologů však ukázaly, že se nedá úplně přesně určit, kam až může regulace dojít, aby významně nepoškodila ekonomiku. Politici mívají sklony, a to je i český případ, své zásahy do pracovního trhu akcelerovat podle pravidla „čím více, tím lépe“. Pak dojde k něčemu, jako je náraz do zdi, což znamená zhroucení trhu práce včetně vysoké nezaměstnanosti a hlubokého poklesu reálných mezd a ožebračení značné části populace. Třeba ještě nejsme na této hranici, potíž je v tom, že se regulace, tedy zvyšování státních platů bez ohledu na soukromý sektor, prohloubí i v příštím roce. Nikdo přitom neví ani nezjišťuje, jak blízko je neviditelná zeď.

5. září 2018