Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.
Publikum v mnoha zemích fascinovaně sleduje, jak v Hollywoodu vycházejí na světlo různé sexuální prohřešky známých herců, producentů a režisérů. Co začalo odhaleními vyděračských a predátorských praktik významného a mocného producenta Harveyho Weinsteina, pokračuje dál, přičemž v některých případech se probírají prohřešky spornější povahy.
Mužští účastníci debaty o sexuálním obtěžování mohou být v očích některých svých ženských protějšků diskvalifikováni tím, že je v takové míře nezažili, případně zažili, ale většinou nikoliv v pozici člověka, na nějž si dovoluje někdo z pozice výrazné převahy, třeba také fyzické.
Andrej Babiš a jeho hnutí vyrazili do ofenzivy proti církevním restitucím. V rozhovoru pro Právo řekl, že náhrady, jež jsou církvím v jejich rámci vypláceny, by měly být taky zdaněny.
Prezident Zeman se po návratu z Ruska setká s ředitelem ČT Dvořákem, který dle hlavy státu není muž na svém místě.
Velký a překvapivý hit se loni stal z osmidílné minisérie Stranger Things, jejíž na tomhle poli debutující autoři, bratři Dufferovi, dokázali pozoruhodně vybalancovat „osmdesátkovou“ nostalgii, velké množství odkazů a citací filmů té doby a zároveň vyprávění příběhu, který může stát sám o sobě.
Sexuální násilí, zneužívání, obtěžování je dnes velké téma – nemám v tomhle ohledu nějakou zásadní životní zkušenost, kterou bych mohl rozmnožit početná svědectví o prožitých příkořích (menší by se možná našla, ale nevím, co by si z jejich líčení mohl čtenář odnést, mě rozhodně nijak nepoznamenala). Zažil jsem ale několikadenní setkání s člověkem, který mnoha jiným tímhle způsobem udělal ze života peklo, dopustil se věcí snad až monstrózních.
Někdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar a čerstvě zvolený francouzský prezident Emmanuel Macron „stáli modelem“ k dokumentárním portrétům, uvedeným na letošním festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. Jsou to osobnosti v různých ohledech protikladné, jeden dávno za zenitem, druhý na samém začátku, jeden velmi „východní“ a venkovský, druhý stoprocentně „západní“ a městský, jeden s výrazným sklonem k autoritářství, druhý oddaný demokracii, nebo tak alespoň působící.
Tuzemská pravice utrpěla druhou porážku v řadě, nemá věrohodného kandidáta na prezidenta, proto volá na pomoc legendární postavu z minulosti.
Nejcitovanější osobností českého virtuálního světa se pro včerejšek stal brněnský zastupitel Svatopluk Bartík.
Volební sezona vždycky přinese taky dávku legrační bizarností, které ve veřejném povědomí třeba i přežijí vládní koalici, jež z těch kterých voleb vzešla.
Evropou a anglosaským světem, zdá se, prochází strašidlo nového puritanismu, tentokrát ovšem zbaveného náboženského základu. Jejím momentálně nejsilnějším projevem je kampaň proti sexuálnímu obtěžování, která se během necelého měsíce dostala od upozorňování na hnusné a vyděračské praktiky hollywoodského magnáta k nimrání se v tom, zda britský ministr před několika lety náhodou nesáhl novinářce nevyžádaně na koleno a zda člověk s takovou skvrnou na „cévéčku“ může stát v čele resortu obrany jaderné mocnosti (zjevně nemůže).
Aféra kolem někdejšího hollywoodského velkoproducenta Harveyho Weinsteina odstartovala „domino efekt“, další a další lidé, především ženy, jdou na veřejnost s výpověďmi o sexuálním obtěžování, jemuž byli vystaveni.
Na to, aby se film dal označit za nefalšovanou kinematografickou katastrofu, musí dosáhnout určitých parametrů a děje se to velice vzácně. Protože katastrofální film není nějaký všední, nudný film, natočený podle otravného scénáře variujícího mnohokrát použité postupy, režírovaný cynikem těsně před penzí a hraný somnambulními herci.
Andrej Babiš bude usilovat o menšinovou vládu, doplněnou o nadstranické odborníky. V současném stavu povolebních vyjednávání mu nezbývá nic moc jiného, ne nutně jako řešení na delší dobu, ale třeba jako nějaká přechodová fáze.
Scenárista a herec Taylor Sheridan je rostoucí hollywoodská hvězda, dokáže příběhy založené na klasických filmových žánrech a dodat jim přitom svěžest a současnou relevanci, vybudovat přímočarý příběh, naplnit ho výraznými situacemi i velmi životně působícími postavami, zasadit ho do velmi přesvědčivě působícího světa.
Lid promluvil, píše a říká se po volbách. Někdy bych si po nich s tím lidem rád promluvil já (text vznikal ještě před sněmovními volbami). Ale vím, že to asi nepůjde. Ten lid je totiž dosti neuchopitelná postava. Lidé mojí a starších generací toho o něm vyslechli hodně, slovo lid jim mohlo znít docela hrozivě. V časech dětství jsem například věděl, že v zemi tomu lidu patří hodně, vlastně všechno.
Člověku by Andreje Babiše bylo snad až líto. Vyhrál sněmovní volby. Vyhrál je skutečně hodně výrazně. A stejně je nemusel vyhrát dost.
Tomia Okamuru „udělala“ česká mainstreamová média, píše se ve všech profilech šéfa Strany přímé demokracie – a je to pravda. Nemohla ho ale „udělat“ jaksi sama od sebe, Okamura musel pochopit (instinktivně nebo analytickou úvahou), co to obnáší, být takzvanou mediální osobností, a dělat to, zaujatě a třeba i urputně.
Prezident Zeman v Plzni vytáhl maketu samopalu, místo zásobníku měla lahev Becherovky a bylo na ní napsáno, že je „na novináře“, ty přítomné hlava státu vyzvala, ať se radši stáhnou někam dozadu.
Po volebním výsledku, který neodpovídá představám toho kterého pozorovatele politiky, často zazní udivený povzdech: „Proč všichni ti lidé volí proti svým nejlepším zájmům? Copak to nevidí?“ Studium výsledků posledních předvolebních průzkumů mě a asi nejenom mě inspirovalo k myšlenkám na podobné téma. Jsou to úvahy k ničemu, asi by bylo užitečnější se neptat, jak je možné, že tolik lidí nevidí to či ono, ale co vidí tam, kde jiní (já třeba) nevidí nic. Proč jim to za to stojí? Proč v době, kdy se zemi docela daří a je v ní bezpečno, stoupají autoritářské strany? Neexistuje na to asi jedna univerzální odpověď, „kořenová příčina“ toho všeho, spíš spousta dílčích. Jednou z nich je autenticita nebo to, co část voličstva jako autenticitu vnímá.
O pornografii se v posledních měsících píše jako o vážné hrozbě – závislost budícímu požeráku času, jenž mění lidi (především muže), kteří jejímu sledování propadnou, činí je neschopnými prožívat normální vztah, dokonce snad i působí změny v jejich mozcích. I nikterak alarmističtí autoři v souvislosti s ní používají termín krize, některé státy Unie ji označily za hrozbu pro veřejné zdraví.
Sláva a peníze jsou z těch největších svodů. V Hollywoodu se dá přijít k obojímu, je asi celkem logické, že kromě aspirujících umělců přitahuje i typy, které právě tohle „kombo“ láká a vzrušuje (doslova).
Andrej Babiš, stejně jako třeba ruská propaganda, se v tomhle podivném světě skvěle zorientoval, ví, že může říkat, co ho napadne, a zpochybňovat, co ho napadne, pokud přitom zůstane Andrejem Babišem.
Existuje v Česku jedna strana, jejíž volební výsledek neinspiruje k všelijakým spekulacím, stejně jako role v budoucím parlamentu či vládě.
Nedávno zesnuvšího Jana Třísku jsem poprvé viděl v seriálu Záhada hlavolamu, hrál tam Široka, tajemnou postavu v černém s tváří zakrytou bílou maskou. Nebezpečně působící figuru, o níž nakonec vyjde najevo, že je na straně dobra, předá Rychlým šípům ježka v kleci.
Islámský stát přinesl krutou válku do části Blízkého východu, teroristické útoky do několika evropských měst. Kromě toho útočí i na představivost lidí na Západě, zásobuje ji děsivými obrazy, krvelačného a jaksi osobního násilí, za nímž je cítit nepochopitelné a krajní barbarství, které se potkalo s moderními komunikačními technologiemi a naučilo se je ovládat. A taky temná síla, která dokáže na dálku nebo s pomocí emisarů přitáhnout lidi, kteří v Evropě žijí.
Rubrika Postavy už v Týdeníku Echo existuje nějakou dobu, o mašinách se v ní ale moc nepsalo. Nejvyšší čas to změnit. Takže Terminátor. Je to totiž postava velice pozoruhodná, svým způsobem dokonalá. Jistě ne proto, že by se v ní otevíraly nějaké hlubiny, dokonalá ale pro ten účel, k němuž byla autory filmů použitá (mluvím o prvních dvou Terminátorech v režii Jamese Camerona).
Karlův most je docela podivné místo, koexistuje na něm věčnost, nebo aspoň věkovitost, a efemérní pouťovost, sochy světců a pod nimi v sezoně frmol jak v metru během špičky, podobně uštvaný.
Seriál Narcos, produkovaný streamovací službou Netflix, vstoupil do třetí sezony, zveřejněny byly opět všechny díly najednou. Nemálo fanoušků si asi vzalo na den volno, Narcos sice není převratné televizní dílo, podívaná je to ale návyková, kdo se koukat začne, hned tak nepřestane.
