Na to, aby se film dal označit za nefalšovanou kinematografickou katastrofu, musí dosáhnout určitých parametrů a děje se to velice vzácně. Protože katastrofální film není nějaký všední, nudný film, natočený podle otravného scénáře variujícího mnohokrát použité postupy, režírovaný cynikem těsně před penzí a hraný somnambulními herci. Vytvořit skutečnou katastrofu vyžaduje mezi všemi zúčastněnými nějakou, možná i značnou, míru talentu a taky velkou ambici – říct něco zásadního a vyjádřit to originální formou v naději, že výsledné dílo otřese světem filmu, možná světem obecně. Takových katastrof se – zvlášť v těchto smutných časech uniformní nabídky předělávek, donekonečna nastavovaných pokračování a podobně – moc nerodí.

S velkou radostí proto oznamuji, že se urodilo. Ten film se jmenuje matka! a natočil ho Darren Aronofsky. Recenze má v anglosaském tisku skvělé, lidi na něj ale moc nechodí (v diváckém hlasování Cinemascore dostal jako jeden ze skutečně mála filmů tu nejhorší možnou známku F). To mě trochu znepokojuje, moc bych si totiž přál, aby autor podobným stylem pokračoval, nepropadl skepsi, vlastně se na jeho další film už teď velice těším.

Aronofsky byl vždycky nadějným kandidátem vytvoření plnohodnotné katastrofy. Je to docela zdatný režisér, kolem nějž existuje dokonce něco jako kult – má mnoho oddaných fanoušků, kteří jeho díla považují za naprosto mimořádná. Navíc chová velkou ambici být skutečným filmovým myslitelem, nemohu dokonce vyloučit, že je přesvědčen, že se jím už stal. Má taky vlastní styl či metodu. Jeho krédo bych shrnul takto: pro filmaře neexistuje tvůrčí problém, který by nebylo možné vyřešit tím, že se na plátně rozpoutá pořádný hysterák. A Aronofsky tu poučku skutečně důsledně naplňuje, neodchyluje se – jeho filmy většinou tím pořádným hysterákem nebo symptomy jeho neodvratného příchodu začínají, režisér pak situaci dál graduje až k závěrečnému megahysteráku a následujícím titulkům. Někdy tak vznikne docela pozoruhodné dílo (Aronofského prvotina Pi), někdy film, který přesvědčí část publika o tom, že natolik jednostrunné dílo, přesvědčené o své hloubce, skutečně musí být hluboké a zásadní (Rekviem za sen). Někdy vznikne úkaz tak přepálený, až si ho část americké Akademie splete s uměním a nominuje ho na Oscara pro nejlepší film (Černá labuť). Někdy Aronofsky od svých tradičních postupů trochu ustoupí – ve Fontáně, kde se mu podařilo překročit hranici bezděčné parodie filozofujícího „umča“, nebo naopak ve Wrestlerovi, jeho nejlepším snímku, jenž ze zbrázděné tváře Mickeyho Rourkea udělal skutečnou ikonu. A někdy natočí matku!.

Je to film, který jaksi klame tělem. Zpočátku se zdá, že to je Aronofského příspěvek k žánru klaustrofobického dramatu nebo, jako to nazvat, jeho varianta příběhu člověka, jenž osamocen v domě prochází rozpadem osobnosti, přestává vnímat hranici mezi realitou a halucinací, zlým snem. Mistrem podobných snímků byl Roman Polanski, který ve filmu Hnus nechal zešílet Catherine Deneuveovou samotnou v bytě v Londýně, Mia Farrowová pod jeho režijním vedením v Rosemary má děťátko uzavřená do nóbl apartmánu v New Yorku zjistila, že je satanisty převlečenými za milé sousedy „koučována“, aby porodila Antikrista, sám pak hrál o rozum přicházejícího osamělce v pařížském kvartýru ve filmu Nájemník. Aronofského matka! působí jako mladší příbuzná těch klasických kousků (její finále je možné chápat jako inverzi vyústění Rosemary má děťátko).

V osamělém domě uprostřed panensky vyhlížející přírody žije pár – On (Javier Bardem) je uznávaný spisovatel, který už ale dlouho nic nevydal, uzavřený v pracovně zápolí s tvůrčím blokem, působí vzdáleně a nepřístupně. Ona (Jennifer Lawrencová) je jeho výrazně mladší manželka, také velmi oddaná, bere jako své poslání vytvořit pro manžela ty nejlepší podmínky, dům, v němž spolu žijí, je také její dílo. Sama ho rekonstruovala po dávném požáru, promyslela na něm každý detail. V tom domě ale možná není všechno úplně v pořádku, někde v jeho stěnách jako kdyby tlouklo jakési černé srdce, a do sklepa aby jedna snad ani nechodila. Hrdinka jako kdyby v sobě měla nějakou pružinu, jež ji napjatou pohání chodbami a po schodištích toho idylického sídla, zneklidněnou bůhvíčím, kamera Matthewa Libatiquea ji sleduje v komplikovaných záběrech, často využívajících jen minimum umělého světla. A pak někdo zaklepe na dveře. V domě se objeví dva vetřelci: Muž (Ed Harris), z nějž se vyklube churavý lékař a taky veliký fanoušek díla pána domu, a jeho Manželka (Michelle Pfeifferová), poněkud ordinérní to dáma. Oba se chovají jako doma, nechávají po sobě nepořádek a k hrdince se chovají přezíravě, nebo rovnou hrubě. V hrdince narůstá tenze, zlověstné příznaky se množí, manžel je ale potěšený obdivem, jímž ho dvojice vetřelců zahrnuje, všímá si jich víc a projevuje o ně daleko větší starost než o svou věrnou partnerku. A jednoho večera se objeví další vetřelci…

Po nějakou dobu může matka! budit jistou míru zvědavosti. V něčem sice jako varianta již viděného, navíc postrádající černočerný humor Polanského snímků a zasazená do trochu moc abstraktního prostředí a zdůrazňující svou intelektuální ambici, ale přece jenom. A pak se film zblázní, nebo přesněji dojde k pozoruhodnému úkazu – matka! jako by se zároveň vymkla kontrole a zároveň se stala totálně předvídatelnou a totálně placatou. Při popisování děje matky! jsou recenzenti, především ti filmu naklonění, skoupí na slovo. Z dobrého důvodu, Aronofského snímek do značné míry stojí na jednom, řekněme, zvratu, je slušné ho dopředu neprozrazovat. Právě tohle ale dokládá zásadní konstrukční vadu matky! a dokládá její podobně zásadní slabinu. Takže, bohužel, musím tu věc propíchnout, kdo si ještě pohráváte s myšlenkou na matku! zajít, nečtěte dál. Přichází ten megaspoiler.

Při sledování matky! přijde okamžik (záleží na divákovi, ti nejšťastnější si toho třeba nevšimnou vůbec), kdy si jeden uvědomí, že nesleduje nějaký psycho horor, ale velmi primitivní alegorii. Javier Bardem v ní představuje Boha – ukázán je jako vzdálený a uzavřený tvůrčí duch, zároveň velice marnivý, stane se závislým na přízni vlastních výtvorů a fanoušků: lidí. Potřebuje jimi být vzýván, stává se to jeho jedinou potřebou a cílem. Jennifer Lawrencová je pak něco na způsob Matky Země, věrné družky Boha, která je ale kvůli lidem upozaďována a zanedbávána, trpí. Fakt strašně trpí. A v jakési kondenzované podobě jsou v matce! předvedeny dějiny, biblické, ale nejenom. První dva otravní návštěvníci jsou Adam a Eva, po nich Ábel a Kain, lidi se množí, dělají v domě nepořádek, kromě hrdinky si toho nikdo nevšímá, nakonec musí přijít potopa (to, že ji symbolizuje utržený dřez a prasklá stoupačka, nepostrádá jisté kouzlo). A pak to frčí přes všechny předvídatelné orientační body. Po potopě se všechno vrátí ke starému, na Zemi zase straší lidé a chovají se bezohledně, marnivý Bůh pro ně napíše další knihu – Nový zákon –, je to trhák, masy jsou nadšené a Bůh se zase koupe v jejich obdivu. Lidé se chovají bezohledně nejenom k Zemi, ale taky k sobě navzájem, hádají se o výklad Božích slov. Matka Země je mezitím těhotná – jak v tomhle binci může vychovávat dítě? Ale vzhledem k tomu, čeho je matka! alegorií, existuje jenom jedna možnost, co se s Božím potomkem může stát. Do toho jaksi zrychlené dějiny s holokaustem, válkami a přibývajícími ekologickými škodami, replika „Je tu nějak horko“ má v tomhle kontextu specifický smysl, matka! v tom navazuje na Aronofského film Noe, který ze starozákonního příběhu udělal podobenství o životním prostředí. A v Matce Zemi, té trpělivé, milující, oddané bytosti, to kypí a kypí. Lépe řečeno, ze stavu hlubokého neklidu, s nímž do filmu vstupovala, se dostává do burácejícího afektu. Jak tohle může dopadnout? Není moc možností.

Na Aronofského filmu je unikátní kombinace šílenosti (například scéna, jak to říct, eucharistického kanibalismu) a naprosté statičnosti, v okamžiku, kdy člověku dojde, jak to celé je, totiž jako kdyby film přestal existovat, zastavil se. Ta ústřední alegorie je totiž velice jednoduchá, primitivní a snímek nemůže utáhnout. Stane se z něj ekvivalent poslechu přeskakující gramofonové desky, která opakuje jednu pasáž, přičemž někdo zároveň zesiluje gramofon, až se barák třese a okna praskají. Z výkladní skříně režisérových dovedností – inscenovat to všechno, co se v matce! předvede v uzavřeném prostoru jednoho domu, jistě bylo pracné a vyžadovalo to i nějakou míru invence – se stává demonstrace, když už jsme u těch biblických analogií, pýchy až babylonských rozměrů. Autor, přesvědčený o tom, že má co říci, se utrhl ze řetězu, zinscenoval dvouhodinové gradující afektované nic, aby dokázal, že sice nemá na srdci prakticky nic, ale dokáže to zařvat. Ve svém filmu vynáší soud na lidstvem, ach, tak upadlým, že se dostalo tam, kde záchrana už není možná, možný je jenom soud. Třeba to tak je. V tom případě ale Aronofského matka! není diagnóza nebo prorocká lamentace, ale spíš symptom. Jestli si někdo plete ukřičený polopatický narcismus s uměním, už nám asi skutečně není pomoci.